Uklidnit se kolektivně

Jak se vám v Brně četlo? Četla jsem ukázku z Pečené zebry. Je to poslední román z mé „černobílé zvířecí trilogie“ (Sloni v soumraku, Levhartice, Pečená zebra) a vzhledem k tomu, že se děj odehrává v Česku, bývá českému čtenářstvu bližší. Ostatně vůbec není špatné občas otestovat naživo na čtenářích, jak ta či ona scénka zabírá. V Brně, musím říct, byl ohlas skvělý – skoro se zdá, že jsem Pečenou zebrou, knížkou shrnující mé letité „studium“ černobílých vztahů v Česku, ucpala jistou mezeru. Mám z toho radost. Ocitáte se i na druhé straně čtení – jako posluchač? Je třeba nějaký autor, na jehož autorské čtení nedáte dopustit? Ovšem. Třeba takový Jarda Rudiš mívá moc pěkná čtenářská představení, v jeho případě si texty kolikrát radši poslechnu, než přečtu. Obyčejně to ale bývá naopak. Jeden z nejživějších trendů v literatuře jsou v současnosti audioknihy, lidé poslouchají jak spotřební detektivky, tak umělecky ambiciózní počiny. Čím si popularitu audioknih vysvětlujete? No čím – leností, samozřejmě. A jistě i snahou ušetřit čas – můžete je poslouchat třeba v autě při řízení, případně snahou šetřit oči. I já si občas nějakou audioknihu půjčím v knihovně, i když se za to něco platí. Je to jediný způsob, jak naládovat texty do mého skoromanžela, který knihy číst odmítá, ale poslechne si je rád. Teprve anglická audioverze mého románu Dej mi ty prachy ho přinutila se s ním seznámit. I pro mě ostatně bylo zajímavé si vlastní text po bůhvíkolika letech poslechnout, profesionálně namluvený americkou herečkou Andi Hicks. Kniha je takhle mnohem dramatičtější a jaksi životnější, než kdybych ji – ať už v duchu, nebo nahlas – četla já. Ostatně poslouchat knihy v cizích jazycích je jedinečný způsob, jak si vylepšit výslovnost. Měsíc autorského čtení (MAČ) se už tradičně koná v několika zemích střední Evropy. Zatímco z pohledu kultury může být Evropa spojená a zažívá zlaté časy, v širším kontextu se daří spíš pověstné „blbé náladě“. Kde vidíte zdroj zhoršující se společenské atmosféry? V našem už několik let trvajícím přesvědčení, že „blbá nálada“, což je ostatně často vysmívaný výraz ukradený „havlistům“, se ve společnosti prohlubuje. Bodejť bychom takové přesvědčení neměli, když ho do nás horem dolem hustí média? A proč by ho do nás nehustila, když my – spotřebitelé – žereme nejvíc ze všeho zpravodajství slibující blízký konec světa? Život v Evropě je i přes nedávnou sérii útoků ze strany frustrovaných (pravděpodobně) teroristů stejně bezpečný nebo bezpečnější než kdekoli a kdykoli jinde – zrovna jsem si to, zničená zpravodajstvím, dohledávala v historických materiálech. A je to tak. Spatřujete někde – nebo v někom – naději na zlepšení? Jistě. Ideální by bylo zavést objektivnější zpravodajství, které se nesnaží za každou cenu lidi děsit. Tedy kromě kontrol a běžných bezpečnostních opatření, kterých by bylo naivní se zříkat, i když ne vždycky fungují. Problém je dnes v tom, že zatímco děšení lidí probíhá kolektivně a dostalo se do módy, uklidňování a odhodlání přestat se bát je záležitost individuální – zbavovat strachu se musí každý sám, někdy s pomocí terapeuta – a ještě mu všichni nadávají, že prý je „zaslepený“. Největší zabiják na světě je přitom náš vlastní strach. Čestným hostem MAČ je letos Španělsko. Jaký je váš vztah ke španělské literatuře? Mám ji ráda, samozřejmě, i když jsem jen pár knížek četla španělsky, a s velkými potížemi. A pletu si ji s jihoamerickou. Při letošním turné jsem si poslechla čtení své katalánské kolegyně a přiznám se, že jsem se musela sama sebe ptát, proč španělští autoři a autorky dnes tolik lpí na regionální literatuře. Jestli jsem to správně pochopila, jen málo vlastenecký Kastilec si přečte knihu rodilého Katalánce – a naopak. I menší a méně významné oblasti touží mít vlastní literaturu, psanou o poznání jiným jazykem. Tím se ale připravují o čtenáře i rozhled. I když je pro literaturu každé země skvělé mít knihy psané regionálními jazyky – v případě ČR třeba ostravštinou –, jejich půvab by měl spočívat právě v tom, že si je přečtou i lidé z jiných oblastí, a ne, že si každý region vytvoří svou vlastní literaturu a s literaturou ostatních regionů nebude chtít nic mít. Po roztržení Československa, když se na nějaký čas stalo téměř nemožné koupit v Česku knihu slovenského autora a naopak, tratili čtenáři i spisovatelé. Teď se situace naštěstí už zase zlepšuje.