Kultura rozptylu

Co budete dnes číst? Budu číst ze své poslední vydané knihy Příběh v řeči nepřímé, která je, jak potvrdila i kritika, generační výpovědí o normalizaci a jejích důsledcích na lidské životy. Nejen o té době, ale i o jevu, který bychom mohli nazvat fenoménem normalizace. Z jiné strany nahlédnuto – je to rodinný příběh. Ocitáte se i na druhé straně čtení – jako posluchač? Je třeba nějaký autor, na jehož autorské čtení nedáte dopustit? Na druhé straně autorského čtení se často ocitám ve své profesi literárního redaktora Českého rozhlasu, tam se snažím ze všech sil, aby texty zaznívaly v autorských interpretacích. Ve srovnání s interpretací hereckou je to zajímavé, nehledě na to, že to jsou důležité materiály pro rozhlasový archiv. Mám ráda autorské čtení Václava Vokolka, který způsobem přednesu dodává textu akcenty, které tam často při prostém čtení ani nevidím. Jeden z nejživějších trendů v literatuře jsou v současnosti audioknihy, lidé poslouchají jak spotřební detektivky, tak umělecky ambiciózní počiny. Čím si popularitu audioknih vysvětlujete? Popularitu audioknih si vysvětluji jednoznačně tím, že jsme v této fázi civilizačního vývoje hrozně neurotičtí a nedokážeme dělat jen jednu věc. Čtení je přesně ta věc, při níž se nelze věnovat, snad kromě pití čaje, ničemu jinému, tak raději posloucháme, jak nám někdo čte. Taky trávíme spoustu času v autech a trend podporují i různé chytré telefony a podobná zařízení. Technika vyvolává poptávku, tentokrát naštěstí v oboru, který nic zlého nemůže způsobit.

Alena Zemančíková, foto: Větrné mlýny

Měsíc autorského čtení (MAČ) se už tradičně koná v několika zemích střední Evropy. Zatímco z pohledu kultury může být Evropa spojená a zažívá zlaté časy, v širším kontextu se daří spíš pověstné „blbé náladě“. Kde vidíte zdroj zhoršující se společenské atmosféry? Soudím-li podle sebe, jsme frustrováni tím, že nemáme žádný vliv na to, kam společnost míří – odtud, myslím, ta touha po větší „suverenitě“. Druhá věc je naprostá nepřehlednost v hierarchii hodnot, například vzniká mylný dojem, že když je nadbytek jídla, není bída. A další příčinu vidím v tom, co souvisí s předchozí odpovědí: máme příliš rozptýlenou pozornost, neumíme se soustředit na konkrétní věc či situaci, nevyznáme se ani v sobě a svých potřebách, natož pak ve světě a potřebách společnosti. A média, místo aby to zpřehledňovala, působí ještě větší zmatek. Spatřujete někde – nebo v někom – naději na zlepšení? Upřímně řečeno, nespatřuji. Je to složitý komplex, který nelze jednoduše změnit, byť se můžeme snažit alespoň o to, abychom se sami nezničili docela, a pěstovat odpovědnou politiku. Ta ovšem, jak víme z dějin, není příliš „sexy“. Čestným hostem MAČ je letos Španělsko. Jaký je váš vztah ke španělské literatuře? Vztah k literatuře jsem si tvořila podle jazyků, jimž jsem se učila. Španělsky jsem se neučila nikdy, takže ten vztah není systematický. Ale kdysi, ještě na gymnáziu, jsem objevila autora gregerií Ramóna Gómeze de la Sernu, vytvořila z knížky Co vykřikují věci scénář pro divadlo poezie a to mě vlastně nastartovalo k mé životní profesi. Dona Quijota jsem četla v porodnici, kde jsem musela zůstat déle, než bych chtěla, a měla jsem tak čas pochopit, v čem je to dílo tak geniální. A taky mám moc ráda Lorcu, zejména jako básníka, pro jeho prostou, ale neuvěřitelně barevnou obraznost.