Autorská čtení považuji za nesmysl

Co budete dnes číst? Ukázku z románu Martin Juhás čili Československo, z historického humoristického románu, víc humoristického než historického. Proč? Protože je to moje poslední knížka a protože se mi z ní čte dobře. Ocitáte se i na druhé straně čtení – jako posluchač? Je třeba nějaký autor, na jehož autorské čtení nedáte dopustit? Vlastně ne, na čtení nechodím, tu aktivitu v podstatě považuji za nesmysl. Poslední dobou jsem dokonce většinu svých čtení trávil tím, že jsem nebohým přítomným vysvětloval, proč jsou tahle čtení nesmysl. Zdálo se mi, že se dobře bavili... Jeden z nejživějších trendů v literatuře jsou v současnosti audioknihy, lidé poslouchají jak spotřební detektivky, tak umělecky ambiciózní počiny. Čím si popularitu audioknih vysvětlujete? Leností. Málokdy jde odpovědět tak stručně a jasně.

David Zábranský, foto: Ramune Pigagaite

Měsíc autorského čtení (MAČ) se už tradičně koná v několika zemích střední Evropy. Zatímco z pohledu kultury může být Evropa spojená a zažívá zlaté časy, v širším kontextu se daří spíš pověstné „blbé náladě“. Kde vidíte zdroj zhoršující se společenské atmosféry? Václav Černý ve svém eseji s názvem „O povaze naší kultury“ tvrdí, že naše kultura je „v gruntu od původu optimistická“. Jedním z projevů optimismu přitom podle mě je chuť překračovat hranice; překračování hranic je podle mě dokonce tou úplně nejvýstižnější charakteristikou nejen naší optimistické doby, nýbrž i každého optimistického charakteru. Jenomže teď jako by se v samém jádru naší kultury a našeho světa něco měnilo, optimistická povaha jako by po dlouhém rozvoji přecházela do fáze zavíjení, včetně logicky následné stavby hranic. Naše situace se dobře manifestuje kupříkladu v oblasti tvorby práva; neustávající tvorba norem a z toho automaticky plynoucí složitost dosáhly kritického bodu; víme, že musíme začít i s probíráním a rušením těch a oněch ustanovení, ale neumíme to. Jediné, co dokážeme, je zmnožovat, jít kupředu, za všechny hranice. Ideologie „bezhraničí“ a neomezených možností však začíná být čím dál silněji konfrontována s realitou, s hranicemi, které ve světě jsou, budou a stále vznikají, bez ohledu na nás a na naše tužby. Doslova na své cestě ke světlým zítřkům bez hranic narážíme na své a cizí hranice, taková je naše situace. Snažíme se na poslední chvíli svoji neurózu vnutit i zbytku světa, nazývá se to různě, u nás se kupříkladu lidem, kteří tohle praktikují, říká „sluníčkáři“. Jsou to poslední mohykáni, poslední optimisté svého druhu. Spatřujete někde – nebo v někom – naději na zlepšení? V řízeném zavíjení.