Přirozenost naslouchat příběhům

Co budete dnes číst? Budu číst z knihy Padaná letní jablka, protože je to moje nejnovější kniha a také proto, že povídky se týkají našeho středoevropského prostoru. V Ostravě v Absintovém klubu Les se chystám číst optimističtější z povídek. Pro Košice zvažuji vážnější text. Ve Lvově budu číst z ústřední povídky „Padaná letní jablka“, která vypráví příběh chlapce-muže, kterému dějinné události odsunou lásku do jiné země a on na ni celý život čeká. Myslím, že tento text by s ukrajinskými čtenáři mohl rezonovat. Ocitáte se i na druhé straně čtení – jako posluchač? Je třeba nějaký autor, na jehož autorské čtení nedáte dopustit? Pravidelně sleduji čtení Jaroslava Rudiše a Igora Malijevského během jejich literárních pořadů EKG. Baví mě sledovat, kam se jejich autorské čtení posouvají a jakým směrem se vyvíjejí. V poslední době mne také zajímají čtení zahraničních spisovatelů, jejichž jazyku nerozumím. Je fascinující sledovat, jak tělové napětí, posazení hlasu a vnitřní zaujetí spisovatele dokáže předávat obsah i „beze slov“.  Naposledy jsem slyšela číst finskou spisovatelku Sailu Susiluoto, jejíž projev při čtení byl takřka zaříkáváním. To mne na autorském čtení fascinuje. Možná je můj pohled ovlivněný také tím, že u nás autorskému čtení nikdo autory neučí, většina čte neškoleně, jak se naučili z reakcí publika či jak kdo číst dokáže. Když jsme u toho, jeden z nejživějších trendů v literatuře jsou v současnosti audioknihy, lidé poslouchají jak spotřební detektivky, tak umělecky ambiciózní počiny. Čím si popularitu audioknih vysvětlujete? Tradice vyprávěných příběhů je v nás zakořeněná, podporujeme se ve čtení dětem, cítíme se příjemně, když se nám čte. V ruské literatuře symbolisté pojmenovali jednu z literárních forem „skaz“ – je to literatura, kterou autoři psali, jako by ji vyprávěl vypravěč, odkazují ke Gogolově novele Plášť nebo k Bělkinovým povídkám A. S. Puškina. Naslouchání příběhům je nám přirozené. Audioknihy jsou u nás také často namluvené hereckými osobnostmi, které jsou školené ve čtení textů, takže je požitek poslouchat jejich interpretaci. Ačkoliv dávám přednost četbě tištěných knih, nesmazatelně se mi vtiskl zážitek ze čtení Deníků Virginie Woolfové, které načetla Taťjana Medvecká. Měsíc autorského čtení (MAČ) se už tradičně koná v několika zemích střední Evropy. Zatímco z pohledu kultury může být Evropa spojená a zažívá zlaté časy, v širším kontextu se daří spíš pověstné „blbé náladě“. Kde vidíte zdroj zhoršující se společenské atmosféry? Já osobně vnímám zhoršenou náladu u lidí, kteří podlehli kultu peněz, prodali za ně své životy a věří, že prostřednictvím hmotného blahobytu prožijí šťastnější a kvalitnější život. Na druhou stranu vidím, jak v menších městech a vesnicích ožívají místní kulturní spolky, amatérské divadelní soubory, znovu ožívají tradice masopustů a jarmarků. Kdo sytí duši, staví se ke světu pozitivněji a ve svém mikroprostoru, při svých společenských vazbách je nadšený a zvědavý. Kdo se cítí ohrožený ve svém pohodlném a blahobytném životě, je nervóznější a znepokojenější. Spatřujete někde – nebo v někom – naději na zlepšení? Vidím naději v jednotlivcích, kteří umí vytěžit zázrak z každého jednotlivého dne. Vidím naději ve znovuvzkříšení evropských křesťanských hodnot. Vidím naději v udržení demokracie, která stále není samozřejmá. Čestným hostem MAČ je letos Španělsko. Jaký je váš vztah ke španělské literatuře? Všichni známe Důmyslného rytíře Dona Quijota de la Mancha od Miguela de Cervantese a divadelní texty Federica Garcíi Lorcy. V prvním případě toho není málo, co nám španělská literatura dala. „Donquijotství“ a „boj s větrnými mlýny“ – to jsou schopnosti, které se pro život v dnešním světě hodí. Rozhodně se těším na setkání se španělskými kolegy, protože osobní setkání mne vždy podněcují ke čtení. Část cesty budu trávit se spisovatelem Lorenzem Silvou. Jeho dosud jedinou u nás přeloženou knížku – Bolševikovu slabinu – si přibalím na cestu.