Kolik lidí, tolik světů

Co budete číst? Obyčejně si vybírám básně podle posluchačského složení. Zítra ve Lvově si takový luxus dovolit nemůžu, protože organizátor festivalu musí předem zajistit překlad. Vybral jsem zvukově organizované básně s vícero tématy, které mě autorsky zajímají. V Košicích se naštěstí nic překládat nemusí, a tak si možná ještě onen luxus dovolím. Ocitáte se i na druhé straně čtení – jako posluchač? Je třeba nějaký autor, na jehož autorské čtení nedáte dopustit? Není žádné pravidlo, že by byli prozaici nebo básníci zároveň skvělými interprety svých děl. Takových se však najde dost. Nikdy asi nezapomenu na zážitek z přednesu dnes už zesnulého Čuvaše Gennadije Ajgiho. Anebo přednes slavné básně „Svatby“ jejího autora Jevgenije Jevtušenka: s přerývaným dechem chlapce tancujícího s mladými ženami, jejichž nepřítomní muži už stihli nebo ještě mají zemřít někde po odchodu na frontu. Když jsme u toho, jeden z nejživějších trendů v literatuře jsou v současnosti audioknihy, lidé poslouchají jak spotřební detektivky, tak umělecky ambiciózní počiny. Čím si popularitu audioknih vysvětlujete? Jednak výhodami, které poskytuje poslech, takže je možné literaturu přijímat i při řízení nebo při sportu, a druhak je to pro spoustu lidí i možná pohodlnější. I já jsem spolu s jazzmanem Milošem Železňákem spoluautorem zvukového nosiče Oči a rýmy – Nočné piesne kamenného mesta. Spojením veršů, hudby a nahraných zvuků jsme vytvořili jakýsi film bez obrazu. Je to jiný způsob, jak vložit nebo posunout poezii do dalších vjemů. Pro mě osobně je však papírová, po fyzické stránce vycizelovaná kniha jako krásný předmět nenahraditelným artefaktem. Měsíc autorského čtení (MAČ) se už tradičně koná v několika zemích střední Evropy. Zatímco z pohledu kultury může být Evropa spojená a zažívá zlaté časy, v širším kontextu se daří spíš pověstné „blbé náladě“. Kde vidíte zdroj zhoršující se společenské atmosféry? Kapitáni průmyslu, čelní politici ani ředitelé bank a velkopodnikatelé obyčejně nebývají talentovaní umělci ani filozofové. Ale právě oni do velké míry ovlivňují chod světa. Mezi pragmatismem a někdy i věru kulturní nevzdělaností na jedné straně a jistým humanistickým a hlubším přístupem, ontologickými úvahami a pohledem na člověka – ale minimálně do člověka – na straně druhé bývá velký kontrast. Spatřujete někde – nebo v někom – naději na zlepšení? Každý člověk vidí a vnímá věci jinak. Každý žijeme v jakémsi společném a současně jakémsi individuálním světě. Takže kolik je lidí, tolik je světů. V tom mém individuálním do značné míry věci fungují tak, že ani ten společný univerzální svět příliš pesimisticky nevnímám. Mám rád zenovou moudrost z kamene v zenových zahradách: jsem spokojený s tím, čím jsem. To neznamená, že se nebudu dál snažit, ale doposud jsem se dostal právě do tohoto bodu. Všechno někam spěje, každá cesta někam vede. To je univerzální pravda. Kategorie naděje a beznaděje jsou jaksi odsazené od toho, čím se v myšlenkách zaobírám. Čestným hostem MAČ je letos Španělsko. Jaký je váš vztah ke španělské literatuře? Kdybych měl vyjmenovat všechno, co považuji ve španělské literatuře za výjimečné a výjimečně dobré, připadal bych si jako na zkoušce z literatury. Jsem ale rád, že letos je hostem MAČ právě Španělsko.