Možná nebudu číst vůbec nic

Co budete dnes číst? Jednu větu nebo souvětí. Tak jsem se dohodl s organizátory, protože mají naštěstí pochopení i pro bizarní autory. Tedy ty, kteří si stále ještě myslí, že jsou spisovateli, a nikoli herci, divadelníky, klauny či baviči, a tudíž by neměli kafrat do řemesla profesionálním interpretům uměleckých textů. Možná, že pro někoho je amatérské autorské čtení přitažlivé, nebo mu dokonce obohacuje obraz autorova díla, nicméně mé čtení by mému psaní akorát podřezalo větev. Takže nebudu číst skoro nic. Dokonce, když překvapivě poruším dohodu s Pavlem Řehoříkem, tak nebudu číst vůbec – ale budu, krom jiného, trpělivě vysvětlovat, proč veřejně nečtu a proč by mnozí jiní neměli veřejně číst. Ocitáte se i na druhé straně čtení – jako posluchač? Je třeba nějaký autor, na jehož autorské čtení nedáte dopustit? Ne, určitě ne. Dělá se mi zle, když poslouchám čtoucí autory. Dokonce nemusí spisovatel ani číst, stačí, už když ho vidím, a je problém. Kazí mi dojem z písmen v jeho knihách, které jsou tiché, němé, nehýbou se jako lidé, nevypadají jako lidé, nejsou to lidé. K cizím i svým větám si přiřazuji výlučně vlastní vnitřní hlas, který se jaksi sám od sebe spouští v hlavě. A kdyby se dal zastavit, odstřihnul bych i ten. Když jsme u toho, jeden z nejživějších trendů v literatuře jsou v současnosti audioknihy, lidé poslouchají jak spotřební detektivky, tak umělecky ambiciózní počiny. Čím si popularitu audioknih vysvětlujete? Nedovedu si ji vysvětlit. Ale když si ji vysvětlovat musím, hned si ji vysvětlím lenivostí lidí, kterým se už nechce ani otevřít normální papírovou knihu, a potom ještě jejich případnou zaneprázdněností. Vím o řidičích, manažerech nebo vytížených zaměstnancích, kteří poslouchají knížky během jízdy. Je to bezesporu nesmírně soustředěný poslech a nesmírně bezpečná jízda. Zřejmě si tak doopravdy do hloubky vychutnají nuance Immanuela Kanta, deleuzovsky-guattariovské komentáře, Kafku a další ambiciózní počiny. Anebo přece jen ne? Audioknihy jako formát negativně ovlivňují nejen vnímání toho, co se jejich prostřednictvím dostane k příjemci, ale i primárně i samotný výběr takto přijímaných textů.

Vladimír Balla, foto: Větrné mlýny

Měsíc autorského čtení (MAČ) se už tradičně koná v několika zemích střední Evropy. Zatímco z pohledu kultury může být Evropa spojená a zažívá zlaté časy, v širším kontextu se daří spíš pověstné „blbé náladě“. Kde vidíte zdroj zhoršující se společenské atmosféry? V občanech. V jejich zoufalé a stále výraznější nevzdělanosti, v neschopnosti rozpoznávat relativní pravdu od relativní lži a relativně dobré od relativně zlého a zejména menší zlo od většího, neboť i v tom jsou rozdíly. Dál ještě v absenci základní paměti. Někteří kvůli nízkému věku, jiní záměrně nebo kvůli vážným zdravotním problémům zapomněli, kde jsme byli před takovými třiceti roky a kde jsme – navzdory různým řešitelným problémům – teď. Všechno obracejí naruby a obrácený obraz prostřednictvím médií, které se považují za alternativní, vnucují ostatním. Blbá nálada bude ještě mnohem blbější, ale masy se budou přechodně radovat. A to je ještě celé podpořené – Gombrowicz by řekl podšité – nevykořenitelným nacionalismem. Spatřujete někde – nebo v někom – naději na zlepšení? Ti, ve kterých vidím naději na zlepšení, v dnešním mentálním marasmu a při rostoucí moci lúzy nemají šanci, takže v nich nakonec tu naději přece jen nevidím. Ale mám je rád, bojují s větrnými mlýny. U nás je to pro příklad prezident Kiska. Čestným hostem MAČ je letos Španělsko. Jaký je váš vztah ke španělské literatuře? Pro člověka, který neumí španělsky, je tu vždy riziko, že sáhne po překladu nejpopulárnější, ale ne nutně té nejlepší španělské literatury. Čtenář tak „visí na šňůrce překladatelových kalhot“, jak se u nás říká v trochu jiné souvislosti. Ale důvěřoval jsem vkusu velkého slovenského překladatele ze španělštiny Vladimíra Olerínyho, ale, jak už to bývá, před dvěma měsíci zemřel. Každopádně, jeden z mých nejoblíbenějších autorů je právě španělský spisovatel – Fernando Arrabal.