Nepleťme si zlato a pozlátko

Co budete dnes číst? Povídky ze svých tří posledních knížek, které jsem – až na jedinou výjimku – ještě  na veřejnosti nečetl. Jde o texty, jejichž čtenářské vnímání se obvykle natolik lišilo od toho, jaké jsem zamýšlel, že vítám příležitost si ty reakce dnes vyzkoušet na živých lidech. Ocitáte se i na druhé straně čtení – jako posluchač? Je třeba nějaký autor, na jehož autorské čtení nedáte dopustit? Většinu profesního života jsem prožil – opravdu prožil – adaptacemi literatury do rozhlasové podoby, tedy pro lidský hlas. Proto si při každém autorském čtení, nejen tom vlastním, automaticky kladu otázku, o kolik lépe a účinněji by text přečetl ten, kdo má pro to speciální talent – tedy herec. Je to moje profesní deformace, která mi neumožňuje užít si nepochybná specifika autorského čtení – a občas ve mně vyvolává nepěkné podezření, zda si mnozí autoři dokonce nepíší texty tak, aby si je dokázali „pěkně“ přečíst. Zažil jsem například už v osmdesátých letech sugestivní „texťáky“ Saši Berkové – a přece když slyším tytéž povídky v podání Mirka Kováříka, myslím si, že z textu „vydoloval“ víc. Když jsme u toho, jeden z nejživějších trendů v literatuře jsou v současnosti audioknihy, lidé poslouchají jak spotřební detektivky, tak umělecky ambiciózní počiny. Čím si popularitu audioknih vysvětlujete? Asi především nedostatkem času a občas i leností, což může být paradoxně totéž. Chceme při poslechu literatury dělat „ještě něco“, nesledovat „jenom literaturu“. Někdy to lze pochopit, u některých knížek to ani nevadí – ale skutečná literatura má i myšlenky, u nichž se při klasickém čtení zastavíte, místa, jež rádi čtete znovu – a to při poslechu obvykle nelze. Navíc, i když se třeba vůbec neupravuje text, v audioverzi vždy dostanete jeho interpretaci. Mám s audioknihami zkušenosti spíše jako „adaptér“ než posluchač, při rozhlasové adaptaci se snažíte důležitá místa akcentovat, opakovat a podobně, kdežto při „hladkém“ čtení zaniknou. Takže je to případ od případu – a samozřejmě si můžeme namlouvat, že je to pro literaturu lepší než nic.

Ludvík Němec, foto: Anna Nádvorníková

Měsíc autorského čtení (MAČ) se už tradičně koná v několika zemích střední Evropy. Zatímco z pohledu kultury může být Evropa spojená a zažívá zlaté časy, v širším kontextu se daří spíš pověstné „blbé náladě“. Kde vidíte zdroj zhoršující se společenské atmosféry? Vůbec si nemyslím, že z hlediska kultury Evropa zažívá zlaté časy – nepleťme si zlato a pozlátko, do něhož se dnes bleskově balí každý čerstvý výměšek. Zůstanu-li u té kultury, na niž jsme tak sebevražedně hrdí, možná nás zničí to, nač jsme jako Evropané už tolik století pyšní – naše racionalita, náš skeptický rozum. Civilizace, které nás nahradí, věří svým velkým příběhům – hlavně o nadřazenosti svých bohů, ať už jimi nazývají cokoliv. My jsme hrdí na to, že nevěříme skoro v nic nebo jen ve věci spíše privátní. A velké příběhy nakonec vždy vítězí, ať už u čtenářů, nebo v historii. Spatřujete někde – nebo v někom – naději na zlepšení? Budeme-li si formulovat otázku takhle, nejspíš žádnou naději nemáme. V knize Borise Johnsona Faktor Churchill, kterou v půvabné časové náhodě právě vydává Kniha Zlín, autor připomíná, že Evropu zachránily ve II. světové válce především americké peníze, ruská krev a Winston Churchill. Nic z toho teď už ovšem nebudeme mít k dispozici – alespoň ne na naší straně plotu. Ale jsme naštěstí Evropané, a tak to prostě jen nebudeme nazývat válkou, vymyslíme pro své porobení nějaké pěkné korektní slovo. Čestným hostem MAČ je letos Španělsko. Jaký je váš vztah ke španělské literatuře? Mám silný vztah spíše k literatuře psané španělsky – Márquez, Cortázar, Carpentier. Ale Dona Quijota bychom si měli všichni přečíst znovu – třeba i jako audioknihu.