Aktivisace všedního dne

Pravidelnou docházku na demonstrace si může dovolit jen Pražan. Zvláště pokud jde o sociální problémy (nemám na cestu do hlavního města), demonstrace mimo Prahu bývají mírně řečeno ošidné. Ve třinácti letech jsem byl na ekologické demonstraci v Teplicích a o tři dny později se strhla – či něco takového – sametová revoluce. Takže minimálně jednu státotvornou mám za sebou.

Podepisuji však petice – proti golfovému resortu v Klánovickém lese (úspěch), proti zákazu kouření – dle vůle majitele – v hospodách (zatím úspěch), na ochranu stromů (úspěch střídavý). Píši články o patafysické rekultivaci povrchové šachty severočeského hnědouhelného revíru. Sám s lopatou a rýčem a se svým psem Baaderem se snažím navrátit haldám a výsypkám jejich původní ráz. Místo hnusných polí vojtěšky vrstvím mohyly, které symbolisují poesii Luďka Markse i Emila Juliše. Proti McDonaldu a KFC a podobným rošťákům nebojuji uštěpačnými texty a ironickými básněmi, které beztak pochopí jen ti, kteří tam nikdy nepůjdou – a i o nich lze pochybovat –, ale hlídám, aby tam družinářka nebo skautský vedoucí nevodil mého syna.

Takový postoj je možný pouze díky aktivisaci každodenního života. A to jedině života svobodného – oproštěného od pravicové indolence, která byla v módě před patnácti lety, i toho levicového pastičkaření, jež je nyní v kursu. To, co mě děsilo tehdy – tah na konsum, a to naprosto brutální a bezskrupulosní, ale zároveň přiznaný a upřímný –, mě točí i dnes. Změnili se hráči, ale všichni vědí, že nic nezískají a nic neztratí.

Tom Cruise ve filmu Vanilkové nebe v roli barmana recituje a nechává svým štamgastům číst yuppiecké básně a všechny sklízejí nehorázný potlesk. Je to poesie pyšná a arogantní, a přece v ní něco je. Oscar Wilde byl právě takový člověk – úspěšný mladý městský profesionál (young urban professional, yuppie), a navíc dekadent, klasicista a dandy, bohatý a egoistický floutek – a dal by jako jediný ze všech oslovených britských umělců peníze na dělníky v nouzi. Teprve G. B. Shaw odhalil, že dandy Wilde jako jeden z mála britských autorů, autorů sociálních s hubami plnými porozumění, reagoval na výzvy socialistické Fabiánské společnosti finanční podporou.

To vše píši proto, abych předeslal, že aktivismus má různé tváře – a myslím, že leccos je opravdu životaschopné. Ale to, co smrdí hloupostí, si zaslouží opravdu proprat.

Před rokem vznikla aktivita Fakultní básníci, letos se presentovala v renomovaném literárním časopise slovy, která drtí: „Ústřední zásadou Fakultních básníků je ne-akceptace vulgarity, explicitní sexuality, rasismu v poezii.“ Hlásí se k Nezvalovi, k jeho básni „Edison“ – a slovům, která dokonale drtí.

Ale jdu dál a čtu ve Tvaru 11/2016 glosu Jiřího Feryny: „Tehdy jsem vyfotil svoje nohy v šatech a punčochách s dovětkem ‚protože nejsem správnej chlap.‘“ Proč se fotí v punčochách, proč dokazuje, že není chlap – když dneska není nikdo správnej chlap? Nejde proti trendu, jde s proudem. S výzvou zabijte šovinisty, dokládá každý ničemnost svého života a svými slovy zabíjí poesii. Umrtvuje ji, odděluje špatné a dobré dle vlastního úsudku.

Když na jiném místě téhož čísla Tvaru hájí Jiří Feryna posice aktivisace, musím už jen smíchy hrčet. Věta „nemalá část [studujících] zastává feministické názory“, kterou Jiří Feryna argumentuje vůči rektorovi University Karlovy, mě dostává do varu. Rektor uvádí americké příklady přehnaného feminismu (sankce za otevření dveří), ale Tomáš Zima a Jiří Feryna, ať mne Bůh netrestá, neuvádějí příklady radikálního feminismu z britských a norských universit. Jako příklad za ně uvedu verdikt Rady britských studentů, že projevů rasismu jsou schopní pouze bílí muži. Z toho plyne, že studentka nejprestižnější britské university Bahara Mustafová může nadále své spolužáky častovat slovy bílý odpad. Za dvacet let čtení poesie a setkávání s básníky jsem nepotkal jedinou feministku, dívku či ženu, která by tak primitivně krájela svět.

Tom Cruise jako představitel mačistických hrdinů by se v jiné době a patrně v Evropě stal idolem radikálně smýšlejících dívek, kdyby ne skrze Vanilkové nebe, tak jistě pro film Magnolie. Oscar Wilde by patrně neodmítl hlavní roli v Top Gunu. Sakra, taková je role umělce, být kosmickým clownem. Fakultní básníci kážou svou představu, jak to má být. A netvrdím zde, že jejich diktát je špatný. Je mi pouze odporný.