Zprávy z Prahy 1953

Smrt Josifa Vissarionoviče Stalina a Klementa Gottwalda Stalin zemřel 5. března 1953 večer, deset minut před dvaadvacátou hodinou. Vedení Komunistické strany Československa se o jeho úmrtí dozvědělo jen o málo později, v noci na šestého. Už ve tři hodiny a třicet minut po půlnoci se v bytě Klementa Gottwalda sešel organizační sekretariát ÚV KSČ, navíc byli přítomni Antonín Zápotocký, Alexej Čepička a Václav Kopecký. Rozhodli se na šestou hodinu ranní svolat mimořádnou schůzi předsednictva ÚV KSČ a předsednictva vlády, která se této nesmírně důležité události měla věnovat. Dostavili se všichni, s výjimkou Václava Davida, Augustina Klimenta a Zdeňka Nejedlého. Navíc byli přítomni všichni členové organizačního sekretariátu. Rozhodli se poslat Ústřednímu výboru KSSS, Radě ministrů SSSR a Nejvyššímu sovětu SSSR soustrastný telegram, v jehož úvodu se pravilo: „Hluboce dojati truchlivou zvěstí o úmrtí předrahého soudruha J. V. Stalina, předsedy Rady ministrů SSSR a tajemníka Ústředního výboru KSSS, vyslovujeme Vám nejhlubší soustrast jménem vlády republiky Československé, jménem Komunistické strany Československa a jménem veškerého pracujícího lidu naší země. Československý pracující lid se v této chvíli sklání s pocity nezměrné úcty před rakví J. V. Stalina a s neskonalou vděčností vzpomíná jeho díla…“ Dále schválili provolání „ke všemu pracujícímu lidu Československa“ jménem KSČ, vlády a Národní fronty. Vyzvali v něm členy KSČ, soudruhy i „přátele“, aby se semkli „v těchto chmurných dnech kolem ústředního výboru naší strany a věrného Stalinova žáka soudruha Gottwalda“. Ujistili je, že KSČ se nyní ještě pevněji než dosud přimkne „ke své opoře a vzoru, velikému Sovětskému svazu a jeho komunistické straně a ještě usilovněji než dosud bude budovat socialismus v naší vlasti“, aby „uskutečnili šťastný život našeho lidu a posílili světovou frontu míru, vedenou Sovětským svazem“. Pak vedení KSČ ustavilo zvláštní komisi pro řízení smutečních aktů, které měly proběhnout v celé zemi. Jejím předsedou se stal samozřejmě Klement Gottwald, členy byli Antonín Zápotocký jako zástupce předsedy, dále Viliam Široký, Karol Bacílek, Alexej Čepička, Václav Kopecký, Bruno Köhler, František Nečásek a Richard Hradec jako sekretář komise. Následně sestavili text dálnopisu, který měl být neprodleně rozeslán všem krajským výborům KSČ, a schválili opatření vyjadřující zármutek, který – jak nepochybovali – cítili všichni pracující Československa: především padlo rozhodnutí vyhlásit celonárodní smutek. V jeho rámci měly být na všech závodech, úředních a stranických budovách i na soukromých domech vyvěšeny státní a rudé prapory na půl žerdi s černým flórem. Ve výkladních skříních a oknech domů měly být vystaveny portréty J. V. Stalina ve smuteční úpravě. Mezinárodní den žen, který připadal na 8. března, měl sice být připomenut, ale tak, aby „odpovídal vážnosti chvíle“, tedy žádné slavnosti, veselice, taneční zábavy, poutě atd. se neměly konat, a pokud již byly naplánovány, musely se odvolat. Naopak se však měly pořádat stranické schůze a shromáždění na pracovištích a z nich měly být na adresu ÚV KSČ odesílány kondolenční dopisy a telegramy. Programy divadel, kin, koncerty atd. měly být upraveny tak, aby „odpovídaly charakteru národního smutku“. V den pohřbu, jehož datum českoslovenští soudruzi 6. března samozřejmě ještě neznali, měla být na všech pracovištích zastavena práce a organizována tryzna. V určenou dobu měli pracující, vojsko, SNB a Lidové milice napochodovat na největší náměstí v místě a tam vyslechnout rozhlasový projev „představitele strany a vlády“, který měl být vysílán po celé republice. To všechno mělo být naplánováno tak, aby po jeho skončení mohli českoslovenští pracující plynule vyslechnout „přenos sovětského rozhlasu o pohřbu soudruha Stalina“. Samozřejmě na pohřeb do Moskvy měla odjet delegace nejvyšších stranických a státních funkcionářů. Ještě na 6. března byla svolána smuteční schůze předsednictva Národního shromáždění a soudruzi uvažovali o svolání plenárního zasedání ÚV KSČ. Ale nejen komunisté byli Stalinovou smrtí zdrceni. Rovněž Emanuel Šlechta, tehdejší ministr stavebnictví a předseda Československé strany socialistické, si 5. března 1953 do deníku zapsal: „Dnes večer zemřel Stalin. Tak člověk cítí prázdnotu – a úsměv na tváři hořkne a mizí.“

Dne 6. března vyšlo zvláštní vydání Rudého práva s velkým Stalinovým portrétem na titulní straně, věnované pouze této události. V sobotu 7. března promluvil ve 20 hodin v rozhlasu Klement Gottwald. Oznámil posluchačům, že na Stalinův pohřeb, který se měl konat 9. března ve 12 hodin, pojede on, Alexej Čepička a Karol Bacílek. Zopakoval, co všechno Stalin pro mezinárodní komunistické hnutí znamenal, a vyzval občany republiky, aby se „ještě pevněji semkli kolem rodné Komunistické strany Československa, jejího ústředního výboru a vlády Národní fronty“. Slíbil jim, že se Československo ještě těsněji přimkne k Sovětskému svazu a že bude ještě houževnatěji bojovat proti „reakčním hyenám“ doma i v zahraničí, a na závěr je vyzval k plnění „budovatelských úkolů“ a k „rozhodnému boji za mír“. Když československá delegace odlétala do Moskvy, vyfotografoval kdosi Klementa Gottwalda ve společnosti ostatních soudruhů na letištní ploše. Je to jedna z posledních fotografií, která jej zachycuje živého a dokumentuje neuvěřitelnou proměnu tohoto kdysi tak schopného politika. Jeho tvář je zrůzněná zřejmě nelíčeným zármutkem, ale také poznamenaná alkoholismem a pokračující nemocí. Místo energického dělnického vůdce, který před pěti lety dokázal tak snadno porazit nekomunistické politické protivníky a zlikvidovat v Československu demokracii, tu stojí ubrečená, podivně odulá a rozměklá lidská troska, pouhá karikatura kdysi tak silného muže. Zatímco v Moskvě probíhaly smuteční obřady, v Praze uspořádalo vedení KSČ mohutnou manifestaci, která měla vyjádřit smutek československého pracujícího lidu. V horní části Václavského náměstí před budovou Národního muzea vyrostla velká tribuna, nad níž zářil nápis „Soudruh Stalin bude navždy žít v srdcích lidu Československa“. Na vysokých stožárech před muzeem vlály československé a sovětské prapory na půl žerdi, na muzejní rampě hořely řecké ohně. Pod tribunou stála vojenská hudba a čestné jednotky armády, policie a Lidových milic. Na Václavském náměstí a v přilehlých ulicích se podle Rudého práva tísnilo více než 300 000 lidí. Dnes můžeme jen těžko říci, kdo z nich přišel dobrovolně, veden skutečným smutkem a kdo tu byl z donucení, případně z politické vypočítavosti. O půl deváté byla smuteční tryzna zahájena. Za nepřítomného Gottwalda pronesl hlavní projev předseda vlády Zápotocký, po něm promluvil Viliam Široký. Na tribuně vedle nich stáli další významní činitelé KSČ a Národní fronty a také sovětský velvyslanec Bogomolov. Zápotocký ve svém projevu vzdal Stalinovi hold: „Na jeho jednání a jménu není ani skvrn, ani kazu,“ řekl mimo jiné. Po něm se ujal slova Široký, který přednesl Přísahu věrnosti československého lidu odkazu soudruha Stalina. Na závěr svým ráčkujícím hlasem zvolal: „To prrrísaháme, prrrísaháme, prrrísaháme!“ Filmové záběry shromáždění, které po Viliamu Širokém tisícihlavou ozvěnou opakuje „To přísaháme, přísaháme, přísaháme!“, působí až přízračně. Podobná smuteční shromáždění, byť v menším vydání, se konala po celé republice. Gottwald se z Moskvy nevrátil zdráv, domníval se, že se tam nachladil. Známý lékař profesor Charvát, kterého 12. března 1953 zavolala Gottwaldova sekretářka Köhlerová, si do deníku zapsal: „Při obřadu (v Moskvě – pozn. JP) prezident hodně prostydl a otekly mu nohy, sám říkal, že z dvouhodinového stání. Mírné příznaky chřipky trvaly, rýma.“ Celkově se však nezdálo, že by situace měla být vážná a Gottwald zpočátku i normálně úřadoval. Avšak později se situace zhoršila a prof. Charvát musel na Hrad znovu. S využitím podrobnější zdravotní dokumentace, kterou nyní dostal k dispozici, zjistil u prezidenta „velké vřetenové aneurysmatické rozšíření celé hrudní aorty a velké kulovité aneurysma levé pulmonalis“. Současně bylo rozhodnuto povolat z Moskvy sovětského specialistu, profesora Markova. Přiletěl zvláštním letadlem a s ním i jakási starší lékařka, která se údajně jmenovala Fjodorovová. Charvát ve svých pamětech líčil Markova jako asi padesátiletého muže, pedanta, zřejmě zběhlého v léčení sovětských veličin. Přivezl s sebou další dokumentaci, včetně rentgenových snímků. „Potvrzují diagnózu a ukazuje se, že v Moskvě o aneurysmatu nejen věděli, ale dokonce před nějakým časem zavedli antiluetickou kúru s asi devíti miliony jednotek penicilinu. Bismutovou kúru nedělali,“ stojí v Charvátových zápiscích. Ukázalo se, že situace je mnohem vážnější, než to zpočátku vypadalo, a proto se předsednictvo ÚV KSČ 13. března 1953 sešlo v 16 hodin na mimořádné schůzi. Přijalo usnesení, „aby o zdravotním stavu soudruha Klementa Gottwalda bylo vydáno komuniké a aby byly informovány všechny krajské výbory strany. Politický sekretariát ÚV KSČ bude pozorně sledovat průběh nemoci a postup léčby.“ A tak se následujícího dne o Gottwaldově onemocnění dozvěděla celá republika. Přestože se českoslovenští i sovětští lékaři ze všech sil snažili Gottwaldovi pomoci, onemocnění bylo natolik vážné, že v sobotu 14. března 1953 zemřel. Pitvu mrtvého těla prováděli sovětští patologové, kteří kvůli tomu přiletěli z Moskvy, československé lékaře k ní nepozvali. Teprve po Charvátově protestu je vpustili do pitevny, ne však do té, v níž leželo Gottwaldovo tělo, nýbrž do jiné, kde jim pouze demonstrovali některé orgány a přednesli svoji verzi příčin prezidentova úmrtí. I tak však českoslovenští odborníci konstatovali skutečnosti, které Sověti chtěli zamlčet: na játrech tuková cirhóza, na aortě jednoznačné luetické změny. V plicích překvapivě objevena čerstvá ložiska TBC. „Mozek nám neukázali a navrhovali, že jej zachovají pro ústavní studium mozku,“ zapsal si Charvát dotčeně. „Celkový dojem: za každou cenu zatajit národu, že šlo o syfilis, za žádnou cenu k tomu nepustit české doktory. Moskva to musela vědět, protože jim stálo za to vyslat letadlo s anatomy a dělat všechno za zavřenými dveřmi,“ shrnul Charvát své působení při snaze zachránit Klementu Gottwaldovi život.   Vydává nakladatelství Academia.