Vyprávět sebe sama
Kniha Aleny Zemančíkové je nápadná svou nenápadností. Takřka nic z textu nekřičí, neupozorňuje na sebe víc, než je nutné. Tato vzácná umírněnost ve výrazu však neznamená nudu; naopak, průběžně si lze uvědomovat jazykovou diferencovanost a v důsledku přesnost podání a také pochopit autorčino rozhodnutí pro takové pojetí.
Autorka totiž vypráví „svůj“ příběh, přičemž zdůrazněné zájmeno je v tomto případě skutečně o něco silnější než obvykle: obě strany k sobě svazuje jaksi těsněji. Nejde jen o (spíše tušené) paralely vypravěčky — hlavní hrdinky s autobiografií Zemančíkové, decentně připomenutou na záložce, ale také o nebývale důvěrný postoj vůči čtenáři. Třebaže se na něj nijak nepomrkává, natož aby byl přímo oslovován, rozhodně se s ním počítá: už tím, jak je celé vyprávění realizováno velmi osobním tónem. Je koneckonců osobní i tematicky. Jako by sdělení probíhalo mezi čtyřma očima, a nikoli na scéně literatury.
Věci se začnou hýbat ve chvíli, kdy se vypravěčka a hlavní hrdinka v jedné osobě dovídá o úmrtí svého bratra. Smrt, která — balabánovsky řečeno — zpozorní naše životy, má týž účinek i na ni. Mimořádně vnímavá a citlivá žena se v myšlenkách brzy navrátí do minulosti, a začne z gruntu — od dětství. Spíše než vzpomínky na bratra se jí však vybavují obrazy výrazné (a, jak se ukáže, značně nekonvenční) matky. Záhy se dovídáme proč: otec, na něhož si vypravěčka pamatuje jen matně, se s matkou brzy rozvedl, přičemž mu byl do péče svěřen syn, zatímco matce dcera. Proto se snad ještě více, než je obvyklé, stává rozhodující formativní osobou pro život hrdinky právě matka, ať už jako ideál („nejkrásnější“, „šikovná“ maminka), či později jako rodič, vůči němuž se dítě vymezuje a s nímž mívá, alespoň v určité etapě svého života, konflikty.
Vyprávění není zcela lineární, retrospektivní momenty jsou střídány „návraty“ do přítomnosti, jako celek se próza víceméně drží chronologie. Shodou okolností se nejtěžší léta vztahu s matkou kryjí s léty normalizace. Pro dospívající dívku je toto období obzvlášť traumatizující, deziluze z toho, že se přes veškerou snahu nemůže věnovat humanitním oborům tak, jak by chtěla, a nedostává kýžené doporučení ke studiu na vysoké škole, je obrovská. Právě v těchto pasážích (zejména v kapitole příznačně nazvané „Pomsta neschopných“) dochází v rámci knihy k jistému vybočení, kdy se nápadněji, ovšem pořád v těsném sepětí s centrální postavou, tematizují takzvané velké dějiny a jejich často zdrcující moc nad životem jedince.
Inteligentní, kulturně a umělecky založená Anna se i v normalizačním nečase snaží protlouct a hledat si nezávislé, paralelní cestičky ke svým největším zájmům, zejména k divadlu. Po čase znovu navazuje užší vztah se svým o poznání lehkomyslnějším bratrem a později také s poměrně nevšedními muži — s dominantním horolezcem Vladem, sebestředným výtvarníkem Hugem a nakonec rovněž s podnikavým redaktorem Martinem. Ani jeden ze vztahů není ideální.
Pro prózu je příznačná v titulu avizovaná absence přímé řeči, jednoho z tradičních stylistických prostředků, kterým je možno dramatizovat děj a odhalovat smýšlení a zájmy postav takříkajíc v akci. Tady o akci, alespoň tu vnějškovou, vůbec nejde. Podstatou je přemýšlení, rozpomínání, a tedy nakonec sebeuvědomování hlavní hrdinky v nejzákladnějších souřadnicích života: svého místa na světě, svých kořenů, ale i výhledů. Vše je totiž třeba nejen unést, ale v patřičnou chvíli i předat (viz poslední větu: „A jsem nejstarší člen rodu, jediná, kdo ten kraj ještě zná, děravá a chabá paměť, osamělý vypravěč.“). Je pozoruhodné, že radikálním zřeknutím se formálně dramatických prvků a postupů se sama dramatičnost zachyceného lidského osudu nijak neoslabuje.
Alena Zemančíková: Příběh v řeči nepřímé, Větrné mlýny, Brno 2015