Uspořádání světa

Revoluční vlna islamismu: dvě filozofické interpretace Na jaře roku 1947 se egyptský hodinář, učitel a náboženský aktivista s početným čtenářstvem Hasan al-Banná obrátil na egyptského krále Farúka s kritikou egyptských institucí, nazvanou „Ke světlu“. Předložil zde islámskou alternativu vůči sekulárnímu národnímu státu. Okázale uhlazeným, ale ambicemi prodchnutým jazykem tu načrtl zásady a cíle egyptské Asociace muslimských bratří (obecně známé pod názvem Muslimské bratrstvo), organizace, kterou sám založil roku 1928 s cílem potírat domněle ponižující účinky cizího vlivu a sekulárního životního stylu. Ze skromných počátků, kdy se jednalo o neformální společenství zbožných muslimů, pobouřených britskou nadvládou nad pásmem podél Suezského průplavu, se Muslimské bratrstvo rozrostlo v celonárodní, sociálně i politicky aktivní síť s desetitisíci členů, buňkami ve všech egyptských městech a efektivní propagandistickou sítí, která distribuovala vlastní komentáře Bratrstva k aktuálním událostem. Asociace si v regionálním měřítku vydobyla respekt podporou neúspěšného arabského povstání, jež v letech 1937—1939 probíhalo v britském mandátu pro Palestinu proti Britům i sionistům. Současně na sebe Bratrstvo přivolalo pozornost egyptských úřadů. Ačkoli měl al-Banná zakázáno přímo se účastnit egyptské politiky, patřil v zemi mezi vůbec nejvlivnější politické osobnosti a nyní se pokusil obhájit vizi Muslimského bratrstva zveřejněním otevřeného dopisu egyptskému panovníkovi. V žalu nad tím, jak Egypt i celý region propadl cizí nadvládě a vnitřnímu morálnímu úpadku, vyhlásil, že nastala chvíle obrození.

Západ, „dlouho oslnivý díky dokonalosti svého vědeckého poznání, […] je nyní zruinovaný a v úpadku,“ tvrdil. „Jeho základy se drolí, jeho instituce a vůdčí zásady se rozpadají.“ Západní mocnosti ztratily kontrolu nad uspořádáním světa, které samy ustanovily: „Jejich kongresy ztroskotávají, jejich dohody se porušují, z jejich smluv jsou cáry.“ Společnost národů, založená s cílem zachovávat mír, je pouhý „přelud“. V zásadě al-Banná tvrdil — i když odlišnými slovy —, že vestfálský světový řád ztratil legitimitu i moc, a výslovně prohlašoval, že nastává příležitost ustavit nový světový řád, opřený o islám: „Cesta islámu byla vyzkoušena,“ napsal, a „historie potvrdila, že je spolehlivá“. Pokud by se společnost zasvětila „naprostému a všezahrnujícímu“ obnovení původních zásad islámu a vybudování onoho společenského pořádku, který je předepsán v Koránu, „podpoří nás celý islámský národ“, tedy muslimové na celém světě, a výsledkem bude nejprve „arabská jednota“ a poté „jednota islámu“. Jaký vztah by měl obnovený islámský řád světa k modernímu mezinárodnímu systému států? Pravý muslim, tvrdil al-Banná, zachovává věrnost mnoha navzájem se překrývajícím sférám; na jejich vrcholu však stojí jednotný islámský systém, který do sebe nakonec obsáhne celý svět. Jeho první vlastí je „konkrétní země“, „následně se rozpíná na ostatní islámské země, protože všechny jsou pro muslima otčinou a domovem“, následuje „islámská říše“ po vzoru oné, již vybudovali zbožní předkové, neboť „muslim bude před Bohem dotázán“, co vykonal „pro její obnovu“. Poslední kruh obepínal celou zeměkouli: „Nato se muslimova otčina rozepne tak, že pojme celý svět. Což neslyšíte Boží slova (on je požehnaný a všemohoucí!): ,Bojujte proti nim, dokud neustane útisk a všechno uctívání bude jen Boží‘?“ Všude, kde to bude možné, se tento boj povede postupně a v míru. Pokud se nemuslimové nestavějí vůči hnutí nepřátelsky a zachovávají mu náležitou úctu, rané Muslimské bratrstvo radilo je „chránit“ a dodržovat „umírněnost a hlubokou spravedlnost“. S cizinci se mělo zacházet „v míru a přízni, jen když si počínají spravedlivě a upřímně“. Je proto „čirým výmyslem“ tvrdit, že zavedení „islámských institucí do moderního života způsobí ochlazení mezi námi a západními národy“. Do jaké míry byla umírněnost, k níž al-Banná radil, čistě taktickou záležitostí ve snaze nalézt příznivé přijetí ve světě, v němž stále ještě vládly západní mocnosti? Do jaké míry džihádistická rétorika kalkulovala s tím, aby mu zajistila podporu v tradičních islamistických kruzích? Roku 1949 se al-Banná stal obětí atentátu a nebylo mu dopřáno podrobně vysvětlit, jak smířit revoluční ambice svého plánu na proměnu světa s principy tolerance a transcivilizačního přátelství, ke kterým se hlásil. Al-Bannův text obsahuje naznačené nejasnosti. Od té doby je však celá řada islamistických intelektuálů a hnutí vyřešila ve prospěch fundamentálního odmítnutí pluralismu a sekulárního mezinárodního řádu. Možná nejerudovanější a nejvlivnější verzi tohoto názoru zformuloval náboženský učenec a ideolog Muslimského bratrstva Sajjid Qutb. Roku 1964 — v době, kdy byl vězněn pro údajnou účast na spiknutí s cílem zavraždit egyptského prezidenta Násira — napsal knihu Milníky na cestě, v níž vyhlásil válku zavedenému světovému řádu. Kniha se stala zakládajícím textem moderního islamismu. Podle Qutbova názoru islám představuje univerzální systém, jenž poskytuje jedinou skutečnou svobodu, totiž svobodu od nadvlády jiných lidí, lidmi smyšlených nauk nebo od „příslušnosti k území, barvy pleti, jazyka a hnusných regionálních nebo národních zájmů“ (tedy od všech ostatních moderních forem vlády a loajality a rysů, o něž se zčásti opírá vestfálské uspořádání). Moderním posláním islámu je po dle Qutba všechny tyto vazby svrhnout a nahradit je (dle jeho mínění) doslovnou a v poslední instanci globální realizací Koránu. Celý proces má za cíl, „aby se lidstvo vymanilo zpod lidské nadvlády na zemi“. Tím se završí proces započatý úvodní vlnou islámské expanze v 7. a 8. století a stane se „základnou a výchozím bodem na celé zemi pro veškerý lidský rod. Ten je předmětem tohoto náboženství a země je jeho širým prostorem“. Jako všechny utopické projekty, i tento bude ke své realizaci vyžadovat jistá extrémní opatření. Jejich výkon Qutb přiřkl ideologicky ryzímu předvoji, který zavrhne všechny vlády a společnosti, jež v regionu dominují a jež Qutb nepovažoval za „islámské a legitimní“, a chopí se iniciativy při nastolování nového pořádku. Se svým ohromným vzděláním a ohnivým zápalem vyhlásil Qutb boj situaci, nad níž v soukromí lkalo mnoho muslimů: drze sekulární modernitě a nejednotě muslimů, jak ji ratifikovalo územní urovnání na Středním východě po první světové válce. Většina jeho současníků se sice zalekla násilných metod, které obhajoval, nicméně začalo se tvořit nepočetné jádro oddaných stoupenců, připomínající onen předvoj, který si sám představoval.

Henry Kissinger v roce 2008, foto: Světové ekonomické fórum

Globalizovanému a z valné části sekulárnímu světu, jenž měl za to, že se povznesl nad ideologické střety „historie“, se názory Qutba a jeho stoupenců dlouho jevily natolik extrémní, že snad ani nezasluhují vážnou pozornost. Západní elity mnohdy projevují fatální nedostatek imaginace, považují zápal revolucionářů za nevysvětlitelný a myslí se, že jejich extrémní výroky jsou jistě míněny jen metaforicky nebo mají posloužit k nátlaku při vyjednávání. Pro islámské fundamentalisty však tyto názory představují pravdu, která zcela anuluje pravidla a normy vestfálského nebo jakéhokoli jiného světového pořádku. Po desítky let byly a jsou bojovým sloganem radikálů a džihádistů na Středním východě i jinde: našly odezvu u al-Káidy, Hamásu, Hizballáhu, Tálibánu, íránského teokratického režimu, „Strany osvobození“ Hizb ut-Tahrir (která je aktivní na Západě a otevřeně hájí znovuustavení chalífátu ve světě pod nadvládou islámu), nigerijské Boko Haram, syrské extremistické milice Džabhat an-Nusrá a u Islámského státu v Iráku a Levantě, který v polovině roku 2014 zahájil významnou vojenskou ofenzivu. Představovaly útočnou nauku egyptských radikálů, kteří roku 1981 spáchali atentát na prezidenta Anvara as-Sádáta, ocejchovaného za zrádce kvůli uzavření míru s Izraelem, přičemž se odvolávali na „zanedbávanou povinnost“ džihádu. Sádáta vinili ze dvou herezí, totiž z uznání právní existence židovského státu a z toho, že tím podle jejich názoru postoupil zemi, jež je historicky považována za muslimskou, nemuslimskému lidu. Tento myšlenkový okruh představuje takřka diametrální protiklad vestfálského světového uspořádání. Podle puristické verze islamismu je vyloučeno, aby byl stát východiskem mezinárodního systému, protože státy jsou sekulární, a tedy nelegitimní; maximálně mohou dosáhnout provizorní role v rámci vývoje směřujícího k rozsáhlejší náboženské entitě. Nevměšování do vnitřních záležitostí cizích zemí se nemůže uplatnit jako princip vládnutí, protože loajalita k národu představuje odchylku od pravé víry a džihádisté jsou povinni podrobit dár al-dharb neboli svět nevěřících proměně. Hlavním principem tohoto pojetí světového řádu není stabilita, ale čistota. Překlad Martin Pokorný.   Vydává nakladatelství Prostor.