Zápisky z Planety Litva

Den první, středa, Vilnius Po více než dvacetihodinové cestě autobusem z Prahy mě v hlavním městě Litvy Vilniusu (cca 530 tisíc obyvatel) čekají zástupci české ambasády, odvážejí mě na hotel a po hodině (sprcha!) i na velvyslanectví. Zde mám společný autorský večer s básníkem a překladatelem z češtiny Almisem Grybauskasem (1947), který pro festivalový sborník přeložil osm mých básní. V následné diskusi po čtení padají z pléna jména českých klasiků (Seifert, Halas, Nezval, Hrubín) a dotaz, zda jsou stále čteni. Odpovídám, že ano, a doplňuji Holana. Nemohu se nezmínit o nedávném uvedení souborného díla Miloslava Topinky v pražské kavárně Fra, které vnímám jako jednu z nejzásadnějších básnických událostí posledních let. Jako mávnutím neviditelného proutku mizí všech pět mých knih, které jsem si s sebou vzal, další zájemce musím odmítat. Po čtení jdeme ještě s překladatelem na dvě piva v centru, před rozloučením mi v jedné boční ulici ukazuje okno bytu, kde žil Czesław Miłosz: „Tohle je světová rarita — Literární ulička!“

Almis Grybauskas, foto: Benediktas Januševičius

Den druhý, čtvrtek, Vilnius V jedenáct hodin se účastním mezinárodního diskusního fóra na téma „Poezie jako prostředek (sebe)destrukce“. Hovoří se o Majakovském, Jeseninovi, americký básník Dennis Nurkse (1949) zmiňuje Lorcu, recituje francouzsky. Překladatelka Omnia Amin, narozená v Egyptě a žijící ve Spojených arabských emirátech, přibližuje východiska současné básnické situace na Blízkém východě, Mexičan Mario Bojórquez (1968) přirovnává svou vlast k největší laboratoři nové španělštiny na světě. Poslouchám, nemluvím. Má angličtina je stále ve stadiu „tourist“, tolik potřebná „poetry english“ začne opatrně vystrkovat růžky až během následujících dní. Ve dvě hodiny navazuje oficiální přijetí u primátora Vilniusu a já zažívám první z mnoha šoků, které mě postupně utvrzují v přesvědčení, že jsem se ocitl na jiné planetě: primátor Remigijus Šimašius nejen že po několika úvodních větách začíná hovořit o poezii, ale následně všem předčítá svou oblíbenou báseň přítomného Mariuse Burokase (1977) s tím, že je velmi rád, že ho může konečně poznat nejen skrz jeho básně, ale i osobně! Po několika volných hodinách, které využívám k mapování vilniuských restaurací zaměřených na místní pivní speciály, začíná v Muzeu užitého umění společné čtení zahraničních hostů. Celkem se nás tu letos sešlo osm — své básně postupně představují tvůrci z USA, Mexika, Palestiny, Ruska, Ukrajiny, Rumunska, Lotyšska a Česka. Vše nejdříve v autorském přednesu v originálním jazyce a následně v litevském překladu. Vrcholným zážitkem byl poslech téměř pětiminutových „cantos“ Maria Bojórqueze, přednášených spatra a doplňovaných stále vášnivější a vášnivější gestikulací. Co na tom, že španělština je pro mě ta jejich vesnice!

Omnia Amin, foto: Benediktas Januševičius

Den třetí, pátek, Kaunas Dopoledne opouštím společně s několika litevskými básníky mikrobusem Vilnius a směřujeme na západ, do Kaunasu, druhého největšího města Litvy. Z hlediska místní situace je to takové „litevské Brno“ (cca 300 tisíc obyvatel). Průvodkyní (a jedinou anglicky hovořící osobou) je mi dnes básnířka a spisovatelka Ilzė Butkutė (1984). Mluvíme o poezii, chce slyšet originální znění mých básní, jejichž překlady bude dnes číst. Připojuje se Milda Kiaušaitė (1992) z místní spisovatelské pobočky a angličtinou mi zvolna začínají prostupovat dávno kdesi zanořená slova, „poetry english“ se probouzí. První čtení s názvem „Poezie a zvony“ je odpoledne v otevřeném parku. Čte nás tak patnáct, končím svou „Nehybnost“ („Vložit hlavu do srdce zvonu / a stát se jeho zvukem…“), chvilku je ticho, pak začíná zvonkohra… Uchvět se! Uchvět se! Uchvět se! Večer v centru Starého Kaunasu přichází další z šoků: dvouhodinové pásmo poezie, z něhož sto minut je přenášeno v přímém přenosu Litevskou státní televizí! Na třicet autorů připadá tak pět set posluchačů přímo v místě, jsem jeden z mála mladších účinkujících, jediný „krajánek“. Na rautu po čtení mě vyhledá jedna místní slečna a ptá se, zda je pravda, že u nás máme více než sto druhů knedlíků… Po chvíli rozprávění o české gastronomii rázně přehazuje výhybku a chce po mně jména tří pro mě nejpodstatnějších současných českých básníků. S knedlíky v hlavě zmiňuji Miloslava Topinku, Michala Maršálka, Miroslava Olšovského.  

Návštěvníci festivalu, foto: Benediktas Januševičius

Den čtvrtý, sobota, Anykščiai & Kavarskas Tentokrát vyrážíme už o půl deváté, v dodávce je nás šest a alespoň trochu anglicky mluví každý včetně řidiče. Jedeme na sever, 111 km od Vilniusu, do města Anykščiai (necelých 12 tisíc obyvatel), rozprostírajícího se na březích „Svaté“ řeky. Mají tu největší kostel v Litvě, krásnou novou knihovnu a za městem, v přírodní rezervaci kolem řeky, i nově zbudovanou stezku v korunách stromů. Čteme opět v parku, předtím však ještě v řece smáčíme nohy — jde o tradiční rituál pro nově příchozí, po skončení se přesouváme do nedalekého Kavarskasu, čtvrtého nejmenšího města Litvy (necelých 700 obyvatel). Je zvláštní pocit poslouchat při čtení koncem května při téměř třiceti stupních nad hlavou krákající havrany… Tak nějak jsme si na tom výletě spolu sedli, básníci, kteří vzájemně neznáme svá díla. Rozmlouvám s Vidasem Morkūnasem (1962), Vainiusem Bakasem (1989), nejčastěji však s Juliusem Žėkasem (1980). Julius je renesanční člověk. Kromě poezie se věnuje sochařství, fotografii, vizuální, výtvarné i hudební tvorbě, realizuje konceptuální projekty. Domlouváme se, že sobotní večer/noc strávíme ve Vilniusu společně. Julius mi slibuje „tour“, očekávám zážitek, to, co však nastává, překonává naprosto všechno: Julius mě protahuje doslova vnitřnostmi starého Vilniusu! Průchozí dvory v historické zástavbě, polorozpadlé pavlačáky, skryté spojnice… Více než pět hodin na nohou, občas v nějakém místním baru (v tom, co není pro turisty), Julius se s kdekým zdraví, ukazuje se, že to není jen tak „nikdo“. Doporučuje mi pivo Dundulis (název podle pohanského baltského boha hromu), dáváme si brusinkový macerát Bobeline, mluvíme o básních, on-line verzi Nehybnosti, nových možnostech poezie. Zmiňuji svou aktuální Typosii, práci s prostorem a zvukem, Julius vytahuje DVD s konceptuálním básnickým projektem Sintezija, všechno je prostě přesně tak, jak má být. „A ještě pojď se mnou támhle, chci ti něco ukázat!“ Vstupujeme do Literatu gatve, Literární uličky, a já se dozvídám, že Julius byl před necelými deseti lety jedním z jejích iniciátorů. Ukazuje mi své instalace, přibližuje záměr vzniku celého projektu, obdivuje nové přírůstky. S principy této jedinečné otevřené galerie je možno seznámit se i prostřednictvím webové stránky www.literatugatve.lt.  

Vojtěch Kučera, foto: Benediktas Januševičius

Den pátý, neděle, Vilnius Neděle je poslední den festivalu a až do pěti odpoledne mám volno. Brouzdám se městem, navštěvuji virtuální atrakci s názvem COSMOS, přinášející „za hluku vesmíru“ iluzi nekonečného prostoru, znovu se vracím do svobodomyslné čtvrti Užupis, kterou mě včera v noci provedl Julius a kde platí obdobné „místní zákony“ jako v kodaňské Christianii. Blíží se pátá, nádvoří univerzity, kde má proběhnout slavnostní zakončení festivalu, je již téměř plné, opět všude kamery, účinkujících je však tentokrát „jen“ něco málo pod dvacet. Začíná se muzikou, bystřím hned po pár taktech, tak toto můžu, toto opravdu ano! Jak se dozvídám později, ostré post-jazzové trio Sheep Got Waxed patří v Litvě nejen v rámci žánru k naprosté hudební špičce! Přestože čtení prokládá kapela, končíme už po devadesáti minutách, po zkušenostech z Kaunasu dávám svou nejkratší přeloženou báseň: zasloužilí umělci čtou často jako uspávači hadů. Jako blesk z čistého nebe pak působí energická lavina mladičkého Linartase Tuomase (1997) či cyklické repetice z aktuální básnické prvotiny Mantase Balakauskase (1989). Za zmínku v otevřeném přístupu k poezii stojí mimo jiné i hudební projekt BEETA básníka Ernestase Noreiky (1989). Večer na rautu se potkávám s překladatelem, spisovatelem a básníkem Vidasem Morkūnasem ze včerejška, piklíme odchod na pivo, možná se k nám časem někdo přidá. Mluvíme o muzice, několik hodin probíráme německé krautrockové kapely sedmdesátých let, Vidas zná všechno, dává mi tipy, pomocí Radka Štěpánka, svého „přítele na telefonu“, kontruji současnými hudebními mágy Cosmic Dead a Föllakzoid, opět je všechno prostě přesně tak, jak má být… Před třetí nad ránem narážíme u ještě otevřeného baru na skupinku s Ernestasem, Mantasem a dalšími mladými básníky, vše se roztáčí nanovo, jede se dál. Spát odcházím o půl páté, návštěva Planety Litva se chýlí ke konci… Do autobusu nastupuji po čtyřech hodinách spánku s utkvělou myšlenkou litevské básnířky Sary Poisson (1964) ze středečního diskusního fóra: „Poezie je jako droga. Přináší opojení… Kdo s ní jednou začne, přestat nemůže!“