Bílý román o černých lidech

Zmíněné magnesiální vyčnívání je pak určeno především tím, že pokud lze soudit z povahy knihy, tak Pekárková nemá ani tak nutkání „dělat umění“, jako spíše něco prostě sdělovat — to, že si zvolila literární formu, může být do jisté míry vnímáno jako podružné, nakonec autorka se realizuje i jako novinářka nebo blogerka. Každopádně skutečnost, že někomu próza připadá jako vhodné médium ke komunikaci se světem, je vlastně dobrá zpráva.

Pekárková je živelný temperamentní psavec, v jehož textech slova pronásledují téma a nikoli naopak, což čtenáře ušetří nepříjemných chvil, kdy by mohl mít pocit, že je jen nedůležitou stafáží v autorově exhibici. To jinými slovy znamená, že se tu nekoná mezi mnohými tolik oblíbená přehlídka metafor, excentrického výraziva a neobvyklých řešení na úrovni vět a odstavců. Přímočará sdělnost zkrátka u Pekárkové prosperuje na úkor vybroušeného stylu. Ne že by autorka rezignovala na charakteristiky, popisy a vůbec plasticitu situací, ale v drtivé většině je se všemi těmito literárními instrumenty zacházeno účelově a většinou bez vášně. Text běží tak trochu zrychleně a nehledaně, jako by pohyby vztahových propletenců postav byly daleko důležitější než jejich společenský a materiální kontext či hlubší psychická hnutí. I proto v mozaice příběhů a osudů, které se někdy prolnou a někdy ne, postupně klesá čtenářská ochota citově investovat do sledování jednotlivých postav. To ovšem neznamená, že autorka čtenáři neposkytuje dostatek záminek k přemýšlení.

Černobílý brejle

Jestliže Ivu Pekárkovou nelze považovat za řekněme mistra stylu, pak je tento rys bohatě vyvážen schopností stavět situace, které se v mnohém vymykají běžným starostem z českých obýváků. Pro etnicky víceméně homogenní a sociálně spíše uzavřené Česko tu soužití Češek s Afričany představuje nepochybnou atrakci. A to zvláště tehdy, když ji autorka demonstruje zcela věrohodně a s citem pro konflikt v nejširším slova smyslu: konflikt mentalit, životních modelů, sociálních světů, pohlaví, generací. Navzdory mnohdy zajímavým pozorováním, která charakterizují odlišné kultury — evropskou a africkou —, autorka v jistém ohledu zůstává u nereflektovaného předpokladu, že afričtí muži se zde chtějí především rozmnožit. Tento předpoklad přirozeně naplňuje vlastně hlavní hrdina prózy, jímž není nic jiného než téměř nevkusně (či snad účelově provokativně) objektivizovaný dlouhý černý penis. A nejedná se zde o obraznou nadsázku, autorka skutečně, šmejdí-li v hlavách svých hrdinek, tematizuje fyziognomickou odlišnost afrických hrdinů jednoznačně. Skoro by se řeklo, že v souvislosti s „uprchlickou krizí“, kdy mnohé pseudozpravodajské kanály téma sexuálně akcentovaly jako nájezd černých agresivních barbarů na „naše bílé ženy“, našly své literární vyjádření v románu (románech) Ivy Pekárkové. Zatímco český muž se v Pečené zebře objevuje spíše okrajově jako sebestředný buran, afričtí junáci, navzdory své chatrné češtině (až na jednu intelektuálnější výjimku), českým ženám o to více rozumějí, ač, ehm, řekněme výhradně nonverbálně. Pekárková tím tak trochu upevňuje — sice s láskou, ale v podstatě rasistický — obraz Afričana jako takového smyslově založeného sexuálního zvířátka. Nicméně v kontextu knihy to lze interpretovat i jako evropské vnímání afrických poměrů včetně mnohoženství a chápání rodiny jako podstatně širší society, než je tomu v Evropě. Hrdinové Pekárkové pak nemají sebemenší problém s paralelními a náhodnými vztahy. Africké chápání rodiny se tu vlastně ve víceméně šťastné symbióze potkává s evropským vztahově sexuálním liberalismem — škoda, že se tu nejde dál, Pekárková prostě jevy zaznamenává, ale to, aby je nahlédla analytičtějším způsobem, se jí příliš nedaří. Mnohé situace tak zůstanou v podobě sice zajímavého a často efektně popsaného, ale fragmentu.

Předsudek a pád

Co je daleko zajímavější než sexuální motivace soužití hrdinek s Afroevropany, je pokus o zachycení širšího sociálního rámce jednotlivých příběhů. Autorka nejde důsledně do detailů, ale je zřejmé, že poloexistence bez českého občanství a kulturního zázemí imigranty vhání do tenat organizovaného zločinu. A zde pak nejprve běžné potíže generují ty větší a závažnější. Výmluvný je v tomto smyslu příběh René, zlatomládežnice, jejíž výprava na scestí finišuje na letišti, kde se za přihlížení policistů čeká, až na „špeciálném vecku“ (jak jí vysvětlila slovenská tlumočnice na frankfurtském letišti) ze svých útrob vypudí sto sedmnáct balíčků kokainu. V knize se však objevuje také obvyklý varovný model kariérně orientované hrdinky, která už dítě svému Afričanovi nepočne, protože jí prostě ujel biologický vlak. Příběh se pak zaobírá otázkami náhradního mateřství. Asi „teoreticky nejsložitější“ kapitoly pak představují ty se socioložkou Marcelou, která se dopustí „slummingu“ a začne žít de facto s předmětem svého výzkumu, čímž sociálně inženýrskému teoretizování „nastavuje nekorektní zrcadlo“. Na všemožných národnostních stereotypních provokacích a drsňáckých scénách je však kniha Pekárkové do jisté míry postavena — nejvíce to tu pak tradičně schytávají Romové, ale nutno říct, že i česká varianta náckovství. Zde se pak těžko chápe i rychlost, s níž je světoběžnice Pekárková občas s někým hotová: zatímco pro africké migranty má slabost a jejich osud má tendenci vnímat spíše v sociálním celku, který je pro cizince z nezápadních zemí nevýhodný, Romům se takové shovívavosti nedostane. Jako by autorka zapomínala, že na rozdíl od africké komunity vidí romskou komunitu zvenku — a nedělá jí pak problém říkat rádoby „nepříjemné pravdy“. Pekárková tak nějak balancuje na známé hraně selektivního rasismu: není rasistka, ale… Jako by v případě Pečené zebry šlo o provokaci v mezích nepsaného zákona českého maloměsta. Škoda.

Přesto je próza Pekárkové cenná primárně tím, že přesahuje pohodlnou literární stylizaci na nezávazné téma, přičemž se autor může snadno „ušpinit“ nějakou myšlenkovou zkratkou, o něž není nouze: Afričani žijící ze dne na den a starostlivé akceschopné Evropanky — jako by zde bobtnala opozice kulturně a psychologicky dětského Afričana a dospělé bělošky (zase však neplatí beze zbytku). Mateřství, zvláště vícečetné, je tu ukázáno zároveň jako skluzavka k sociálnímu dnu a naopak nerealistický očekávaný standard životní úrovně jako cesta k životu bez dětí, které si prostě nestihnete pořídit — má-li jim předcházet skvělá práce, vila a dostatečně bezpečný (rozuměno luxusní) vůz. Zkrátka Iva Pekárková rozvíjí příběhy a s nimi často frustrující témata — přesně ta, která si zaslouží ne pouze jednu či tři knihy, ale otevřenou celospolečenskou debatu prostou přízemních fantasmagorií, jež jsou mnohá média často ochotna šířit. To je přece jen na jednu autorku a jednu knihu příliš tučné sousto.

Pečená zebra je tedy literárně trochu neústrojná (což je umocněno skutečně ledabylou redakcí), ale zároveň dělá to, čeho se současné próze krutě nedostává — vidí naše životy v globálním rozměru. A protože se autorka pouští do témat v Česku prezentovaných většinou z předem dohodnutých a svými stoupenci nezpochybňovaných (a většinou) extrémních pozic (víra v bezmeznou schopnost společnosti samovolně absorbovat jiné kultury versus nacionalismus), její kniha zároveň ukazuje stav, kde se předmětná debata v české společnosti nachází. Tedy na začátku. Jednou si Afričani o svém příchodu do Evropy třeba budou psát romány sami.

Iva Pekárková: Pečená zebra, Mladá fronta, Praha 2015