Zpráva z poločasu

Těším se na chvíle, až budu seřazovat

„…že do postele nám vtéká veliká modrající láva.“

Tento verš v antologii bude. Nevím, čí je, ale to jen zvyšuje jeho svrchovanost. Když jsem před léty pročítal první svazek této ediční řady, nadchlo mě, že mohu básně vnímat samy o sobě, aniž znám jejich původce. Nad některými jsem zajásal: „Nádhera!“, a teprve v klíči na konci svazku jsem zjistil, že jsou vzaty z internetu a jejich autoři jsou mně naprosto neznámí; nad jinými jsem se zarazil: „Proč toto?“, a ukázalo se, že jsou z knih Mistrů… Tím chci jen říct, že hodnota básně je nezávislá na jméně básníkově a že se tou zásadou jako „arbitr“ poctivě řídím. Douška: Těším se na chvíle, až budu „na Budě“, totiž v chatce nad svým rodištěm, vybrané básně seřazovat. Vít Slíva

Vít Slíva, foto: Renata Štěpařová

  V rauši mezi skorobásněmi i básněmi Příprava ročenky podstatným způsobem zasáhne do každodennosti, obrátí a pozmění perspektivy a vyplaví obecné otázky s poezií spojené. Jedno je ale jisté už teď — je to zkušenost výjimečná a cenná. Především mě znova fascinuje, v jak velikém rozporu je živost i životnost poezie s tím, jak se o ní mluví třeba v učitelských sborech, v cermaťáckých seznamech knih nutných k maturitě, mezi zasmušilými pedagogy vysokých škol, kteří na básnická čtení nechodí. Musí pro nehodné studenty připravovat sylaby a seznamy, protože tito možná právě teď plýtvají svůj čas určený ke studiu nebo načítání knih. Možná právě sedí na těch básnických čteních a čtou, velmi pozorně nasávají slova, která ukapávají z úst nejrůznějších básnických existencí. K věci: Našel jsem prozatím těch krásných básní málo, ale nalezl jsem je všude možně. V časopisech, v bulletinech vydávaných u příležitosti výstav a v neposlední řadě i v knihách básní. A to nemluvím o textech, které nesplňují kritéria výběru a přece si jaksi klidně, básnicky jsou — přilepeny na zdech, přišpendleny na stromech, vepsány na dveře hajzlů putyk. Nebo jsou prostě jen tak vydechnuty u stolu, do uší budoucích milenek, jsou vyvrhovány do prostoru hospody nebo náhle osiřelého náměstí. Aby mně bylo rozuměno: nesplňují kritéria ne v tom, že jsou „vydány“ způsobem, který do ročenky nepatří, ale proto, že jsou zatím teprve jen matérií, vzácnou a těkavou, k možným budoucím „nejlepším“ básním. Řeklo se nejlepší?! Tak ještě k tomu nebohému přídavnému jménu. Není šťastné. Ale může za to opravdu ten superlativ? Nejsou naše rozpaky dány tím, že jej nedokážeme použít v konkrétní promluvě? Zkusme to. Zde je soubor básní, které se očima dvou k tomu vybraných osobností (nebo šílenců, jak kdo chce) pokusí zahlédnout místo člověka v rozměru světa a mnohdy i dál. Zároveň to dokážou říkat s využitím jazyka právě objeveného, takového, který umí zachytit nevyhnutelnost, posedlost a hladovění. Budeme jim tedy říkat nejlepší, ale rozhodně je nechceme nasazovat; sport to není a nikdy nebyl. Sumář podle nás jednoduše dobrých básní. Hotovo. Další věc, o kterou jsem při předvýběru zakopl, je jakási (v minulých letech viditelná a podle mě dost pitomá) potřeba statistická. Zhusta se mudruje, nakolik je arbitr či editor spojený s konkrétním místem, kolik je v ročence autorů té či oné generace, jak proporčně vyvážené jsou jednotlivé způsoby psaní, zkrátka se sčítá a odčítá, aby se došlo k nějakým „objektivním“ závěrům. Bohužel se téměř vůbec nemluví o jednotlivých básních. To je to, co bych očekával: přítomná báseň zde být nemá, protože je jednoduše blbá. Opisuje ledabyle, neumí pracovat s rytmem, je snůškou eklektiky… Zkrátka řeč nějaká nad tím, jaké že to básně v těch ročenkách jsou. Dobré básně jsem našel také mezi haldou balastu; hrůza, kolik ho jen je! Tohle se smí a děje věčně: tisknout své humory (spíš „prdele“), nebo naopak své „svaté pravdy“ a chvějivá vyznání o tom, jak jsme vnímaví a ušlechtilí. A když tyto výtvory nechce přijmout žádné nakladatelství, tak si prostě knihu vydám sám. Číst to je zpočátku sranda, pak bolest a nakonec nesnesitelná řehole. Přejít to nelze, nikdo nemůže vědět, jestli uprostřed totální prohry nezasvítí skutečné verše. Poezie, bohužel, někdy přebývá i ve světě velmi zasviněném poetickým žvaněním. Abych nekončil smutně: Je to krásný půlrok vytržení — jinak se po městě vykračuje, vyučuje, i u stolu pije! Stále obklopen verši — blbostma, skorobásněmi, básněmi a krásnými básněmi… Tak intenzivně jsem to s poezií asi ještě nikdy v životě neměl a nevím, jestli kdy mít budu. Doufám, že něco z tohoto „rauše“ se nám s Vítem podaří dostat i do té letošní antologie. Jakub Chrobák

Jakub Chrobák, foto: Pavel Kotrla

---

Vít Slíva (nar. 1951) je básník a pedagog. Vystudoval češtinu a latinu na FF MU. Debutoval sbírkou Nepokoj hodin (1984). Vydal desítku sbírek poezie a také obsáhlý autorský výbor s názvem Boudní muzika (2005). Za sbírku Bubnování na sudy obdržel cenu Magnesia Litera v kategorii poezie (2004) a také Cenu Nadace ČLF. Žije v Brně. Jakub Chrobák (nar. 1974) je kritik, pedagog a básník. Vystudoval bohemistiku na FF OU. Své recenze, literární kritiky a básně publikuje v odborném tisku a literárních časopisech. Vydal tři básnické sbírky, naposled Jak prázdné kolo, po ráfku (2014). Vyučuje literaturu na Ústavu bohemistiky a knihovnictví FPF SU. Žije v Ostravě.