Člověk pod maskou
Když do velkého ibsenovského jubilea v roce 2006 (sté výročí dramatikova úmrtí) zbývaly už jen roky, byl mladý norský historik s poněkud nenorským jménem požádán o sepsání nové biografie ikonického oslavence, ztělesnění realistického dramatu a zřejmě nejvýznamnějšího kulturního vývozního artiklu, jaký kdy Norsko mělo.
Možná bylo celkem odvážné svěřit tuto práci historikovi, který se do té doby zabýval například dějinami norské fašistické strany Národní sjednocení… Přece jen toho o Ibsenovi bylo napsáno mnoho, a to teatrology i literárními historiky. Zároveň si zadavatelé z norského nakladatelství Aschehoug, kteří chtěli předběhnout konkurenční Gyldendal, uvědomovali, čeho se nedostává: velkého, podrobného životopisu pro jednadvacáté století. Výsledkem se staly rovnou dvě knihy: Henrik Ibsen. Mennesket a Henrik Ibsen. Masken, tedy „člověk“ a „maska“. O něco později autor oba díly spojil a zkrátil, takže mohla vzniknout jediná biografie, která vyšla i v českém překladu pod názvem Henrik Ibsen. Člověk a maska.
I přes zeštíhlení je nový Ibsenův životopis pořádný špalek (671 stran), protože se autor prostě rozhodl nic nezanedbat. Postupuje striktně chronologicky od Ibsenovy rodinné historie a jeho narození až po slavný pohřeb. Se stejnou pečlivostí, kterou věnuje jeho duševnímu zrání, spisovatelskému vývoji, vztahu k ženám i k přátelům, přistupuje také k Ibsenovým politickým názorům, finanční situaci či praktickým okolnostem každodenního života. Cituje z Ibsenových básní a dopisů, z dobového tisku, z deníků jeho současníků, tu a tam se objeví i nějaká ta replika či dialog. Všechny citáty a také velmi elegantně popisovaná společenská atmosféra a politicko-ekonomický kontext dramatikova života přispívají ke čtivosti tohoto navýsost podrobného textu.
Autor si je dobře vědom skutečnosti, že není ani divadelní, ani literární vědec. Nepouští se proto do interpretací dramat, nicméně, co mu to dochované prameny dovolují, se věnuje genezi jednotlivých her a jejich přijetí, a to včetně ekonomického přínosu.
De Figueiredův text je současným přiblížením doby dávno minulé a muže, který sice nebyl jejím typickým produktem, ale svým dílem se stal jejím hlasem, a během těch sta let, jež uplynula od jeho smrti, se jeho hlas stával stále reprezentativnějším a nedotknutelnějším, a to nejen díky popularitě Ibsenova díla, ale i díky mýtu, který kolem něj nekontrolovaně bujel. To napovídá i samotný titul knihy, totiž že důležitým aspektem Ibsenova života je maska, uměle vytvořená tvář, pevně daný výraz, na jehož tvorbě se Ibsen velkou měrou sám podílel a jejž přiživoval, přestože v pozdějších letech života už to ani nebylo potřeba. V prologu autor zdůrazňuje, že chce zůstat „věrný mýtu a jeho světu ve stejné míře jako skutečnosti“, protože „člověk je [mýty] musí zdvihnout a podívat se, co se nalézá pod nimi, a pak je musí opatrně položit zpátky na místo“.
Toto krédo se mu skutečně daří naplňovat, jako historik je pak dobře vybaven k tomu, aby si všímal detailů i praktických okolností, z celého textu vysvítá ani ne tak fascinace Ibsenovým dílem, ale upřímné zaujetí jeho soukromým i společenským působením, jeho spisovatelstvím (nikoli „život v jeho tvorbě“, ale „tvorba v jeho životě“) a snaha proniknout pod zdánlivě jednoznačný povrch skutečnosti, která se v kontextu nakonec ukáže jako obraz vytvořený ex post. Kdyby však byl de Figueiredo jen důkladným historikem, a nikoli také plnokrevným spisovatelem, vynikajícím vypravěčem se smyslem pro dramatickou stavbu, humorné detaily a vypointované závěry krátkých kapitol, byl by nový Ibsenův životopis spíše suchou vědeckou studií, takto je však napínavým a udivujícím příběhem člověka, žijícího svůj každodenní život po většinu devatenáctého století, a zároveň výjimečného autora, který dlouho bojoval s neúspěchem. V neposlední řadě de Figueiredovo dílo vyniká rovněž popisem mechanismu, kterým lidé vytvářejí obrazy o sobě samých a o druhých a jakých forem mohou tyto obrazy nabýt.
Ivo de Figueiredo: Henrik Ibsen. Člověk a maska, přeložila Karolína Stehlíková, Karolinum, Praha 2015