Pryč s bílým mužem

Studenti anglické literatury na Yale sepsali petici proti literárnímu kánonu. Nelíbí se jim, že by jádro anglické poezie měl představovat výběr několika bílých mužů, jako jsou například Geoffrey Chaucer, Edmund Spenser, William Shakespeare, John Donne, John Milton, Alexander Pope, William Wordsworth a T. S. Eliot, a volají po „dekolonizaci“ literárního kánonu. Osnovy předmětů by se podle studentů měly dělat také podle etnického, náboženského, genderového či rasového klíče, aby sylaby nebyly příliš bílé a příliš mužské. Petice na prestižní univerzitě vzbudila smíšené reakce, někteří vyučující se studenty souhlasí, jiní skepticky krčí rameny. Komentátorka Katy Waldmanová na serveru Slate zvládá asi v reakci obojí. Chválí studenty za odvahu a aktivismus, ochotu dívat se na literaturu dnešníma očima a vyřezávat z ní nespravedlnosti. Na druhou stranu připomíná, že se dotyční básníci nedostali do literárního kánonu náhodou: všichni psali tu nejkrásnější a nejvíce ceněnou poezii, kvůli historickému kontextu jim nemohla vyrůst jiná než opět bílá a mužská konkurence — a často ve svých dílech citlivě mluvili i za menšiny, hájili ty hodnoty, jichž se dnes petentující studenti dovolávají.

Literární historie má novou archeologickou metodu: rentgen. Tedy přesněji makro rentgenový fluorescenční spektrometr, který nizozemští vědci z Technologické univerzity v Delftu vyvíjeli primárně pro studium obrazů starých mistrů, například Rembrandta. Nedávno ale podrobili ve spolupráci s literárními historiky analýze i historické svazky z patnáctého až osmnáctého století, konkrétně jejich vazby. K jejich vyztužení se totiž používaly starší tisky, ve hřbetech mnoha knih se proto mohou skrývat fragmenty textů starých i více než 1300 roků, které by jinak zůstaly asi navždycky skryty. Metoda spočívá ve vysílání velmi tenkého rentgenového paprsku k analyzovanému objektu, jímž se skenuje přítomnost a rozložení konkrétních prvků v rukopise či malbě. Zobrazení textů skrytých ve vazbách je možné díky schopnosti spektrometru rozlišit železo, měď a zinek, základní prvky středověkých inkoustů.

Do literární historie se pustili i texaští astronomové. Skupina astronomů a fyziků z Texaské univerzity v Arlingtonu nedávno zveřejnila článek, v němž se za pomoci astronomických metod pokouší přesně datovat vznik jedné básně od Sapfó. O životě a díle básnířky z Lesbu se dochovaly pouze střípky, i v nich se dá ale nelézt životopisná indicie: v dochované části „Půlnoční básně“ zmiňuje zapadající Měsíc a hvězdokupu Plejády o půlnoci. Vědci proto dostupné údaje zadali do speciálního programu Starry Night, který umožňuje rekonstruovat hvězdné konstelace v minulosti, a spočítali, že báseň musela vzniknout mezi dvacátým pátým lednem a třicátým prvním březnem roku 570 před Kristem. Server Hyperallergic dodává, že výsledky je nutné brát s rezervou — nejen že není jasné, jak a jestli Sapfó měřila přesně čas, ale taky si mohla všechno prostě jenom vymyslet. Celý vědecký článek je k přečtení zde.