Berlínský zápisník

17. 9. 2013 Přiznej si. Seš v B. od srpna mizernou učitelkou češtiny, ledabylou pisatelkou vyžádaných i nevyžádaných textů, nepraktickou dokumentaristkou, občasnou kuchařkou ve školce, maminkou. Ale nic tě poslední tři týdny nebaví víc než psaní tohoto pokoutného zápisníčku, protože jsi doposud nenašla způsob, jak lépe uchopit, že tady s rodinou ještě pořád trčíš; tady v B., z něhož ses už tolikrát v představách stěhovala. Jenže: kdybys nebyla tady, tak kde potom? Je to tedy zápisník důkazný, hloupý ve své sebestřednosti a vášnivé naivitě, s níž se snažíš do slov vtisknout sotva znatelná gesta těch, na kterých ti záleží, i pohyby rukou těch, kteří se ti tady (zvlášť za deště) pomalu stávají lhostejnými (sousedka Frau Kranz). Přání, která couvají, ještě než jsou vyslovena, stojí navíc za starou bačkoru. Anebo jsou i vroucná, ale chyba je jinde. Totiž v tom, že všechno, co si přeješ, si přeješ jen tak napůl. A to není žádná ušlechtilá střídmost, to je prachobyčejná nerozhodnost.   1. 10. 2013 Nikdo z rodičů se před měsícem nechtěl stát třídním mluvčím E. třídy, tak jsem se jím stala z rozpaků já. A v páteční večer bývalý mluvčí třídy, čtyřicetiletý Markus K., zemřel. Můj první úkol: vybrat od rodičů peníze na květinu pro Markuse. Od pátku ho potkávám všude. Je pro mě v berlínských ulicích živější než kdokoliv jiný. Nikdy jsme si přitom spolu nevyměnili víc než několik vět. A přesto ho teď vídám, kdykoliv se podívám z okna ložnice; vede tam své červené kolo směrem ke Karl-Marx-Allee… a co je zvláštní, nikdy na něm nejede, jako by to snad ani neuměl, jako by se bál. Když si čistím zuby a zavřu oči, spatřím ho na školním dvoře, kde se dovídá, že mám ještě jednu dceru, opírá se přitom o červené kolo, diví se. Teprve před třemi měsíci jsem se dověděla, jak na tom je. Ale na červnové školní slavnosti se ještě jemně usmíval, hubený podával svému synkovi ubrousek s párkem, na tváři vyrážku z ozařování. Chtěla jsem mu později v létě zavolat a říct, že všechno dobře dopadne, že na něho myslím. Ale jen jsem si myslela, že to udělám. Jen jsem si to myslela. Protože my si přece pořád něco myslíme, celý život si něco myslíme. Pak si to myslet přestaneme, a než se odhodláme k činu, je po všem. Nakonec už jen vídáme mrtvé s červenými koly, a co je zvláštní: nikdy na těch kolech nejedou, vždycky je vedou (směrem ke Karl-Marx-Allee třeba). K dnešnímu obědu pečínka z kance na rozmarýnu. Radost! Taky čtení Bernhardových Starých mistrů v komiksu Nicolase Mahlera, další radost. Chuť proškrtat celého Bernharda do komiksů, až by se v hrobě smál! Směšné! Brutálně směšné! Důstojné! Brutálně důstojné! Pečínka i Bernhard, život i smrt, spánek i bdění, vědomí i nevědomí, proškrtat to všechno, všechno to komiksově proškrtat, nacimprcampr trhat a škrtat, hlavně ať to nebolí. Ať to nebolí. A když už, pak ať je to spíš k smíchu.   5. 11. 2013 Ta malinká asijská žena přijela na nádraží na kole; pozorovala jsem ji nejdřív z ptačí perspektivy. Viděla jsem, jak obřadně v dešti z kola sesedá, jak se rozhlíží, jak kolo zamyká k zábradlí a jak jí dvakrát po sobě padá na zem veliká kožená brašna přes rameno. Seděla jsem v patrové kavárně Vipiano. Čekala jsem na svou polskou přítelkyni L., jedoucí přes Berlín do Hannoveru. Sedla si šikmo k vedlejšímu stolu, ta malinká Číňanka odněkud z jihu. Z batohu vytáhla notebook a pečlivě složená skripta. Prohlížela si webové stránky o mravencích, stále se ale rozhlížela. Mravenci na obrazovce monitoru byli barevní, groteskně zvětšení, děsiví. I pohled z okna kavárny připomínal mraveniště, podivně vyprázdněné mraveniště. Zaměnitelný, mramorově chladný prostor anonymních chodců s kufry, taxikářů, betonové zástavby vedoucí až ke Sprévě. L. konečně přišla. Slušelo jí to. Vyprávěla mi o dětech. Žena odnaproti si dál četla o mravencích. Pak do místnosti vstoupil germánsky vysoký hubený padesátník v obleku a pestrobarevném šátku. Sundal si zamžené brýle, posadil se k Číňance. Ti dva se formálně přivítali, mladá žena, dost možná ještě dívka, zneklidněla. „Ten chlap má tvář upíra,“ zašeptala po chvíli L. Zasmály jsme se. L. mi pak znovu vyprávěla o dětech a o nějaké knížce, nešlo ale nevnímat, že kromě našeho rozhovoru se setkáváme ještě s tou tajemnou dvojicí, mimoběžně, zato výrazně; nešlo totiž přeslechnout, jak se ti dva baví o mravencích a o jiné havěti, jak se ta mladá žena snaží muži nešikovně, se stále vzrůstající panikou vysvětlit nějakou vědeckou poučku ze života hmyzu, jak plna studu přechází z němčiny zpátky do angličtiny, hledá výrazy a váhá a muž ji trpělivě a pobaveně nabádá, ne, musíš německy, Du bist jetzt in Deutschland, du musst es schaffen, bitte. Ani ta výjimečně nevědomá krutost v hlase muže nešla přeslechnout! Žena se dál pokoušela něco vyslovit, ze zoufalství se usmála; napětí povolilo. V tom okamžiku hubený obr prudce vstal, objal malinkou Číňanku a zmlkli. Objímali se divoce a majestátně, vzlykavě, vyprávěla jsem L. dál nějaký příběh, snad společnou vzpomínku na léto, ale L. mě nevnímala, ani já jsem nevnímala, co jí vlastně vyprávím. Ti dva se teď zcela bezostyšně líbali, snažili se od sebe snad i odlepit, zaplatit a jít, Číňance spadla na zem skripta s obrázky hmyzu, muži spadly brýle, žena ze stolu smetla sklenici s kolou. Z ptačí perspektivy jsme oknem kavárny pozorovaly levitující cestující s kurfy a celou tu vyprázdněnou, nikým neobydlenou scenérii věčných odjezdů a návratů. Žena mezi polibky promluvila občas čínsky, muž jí něco bezmocně zašeptal, snad ji chtěl utěšit, rozumět mu v tuhle chvíli nebylo. L. stále dokola rozpačitě opakovala: „No a jinak? Co práce, život a tak?“ Na žádnou z těch otázek jsem jí nedokázala odpovědět a myslím, že ani o žádnou odpověď nestála. Nebe bylo kovově šedé. Když jsem za půl hodiny doprovodila L. k vlaku a vracela se vyčerpaně domů, potkala jsem v nádražní hale zase ty dva. Ona měla kolem krku mužův pestrobarevný šátek, sahala mu sotva po prsa, on držel její brašnu, jeho obří nohy se i zdálky trochu třásly. Zřejmě se loučili. Nesmyslně, dost nešikovně stáli vedle jezdicích schodů. Nestáli, trčeli. Jako nějací náměsíční mravenečci. Mimo sebe a jakoby už dávno mimo tento svět.   14. 4. 2014 „Co děláš večer?“ houkne na mě dnes odpoledne na chodbě číhající paní Kranz. Chtěla jsem se dodívat na jeden sedativní filmový dokument, jmenuje se Focus of intimity a už pro ten trochu pitomý, geniálně abstraktní titul jsem se chtěla dodívat. Je a není to vlastně ani pořádný film, je to přeestetizovaný obrazový esej o vesmíru, se staticky úchvatnou kamerou a dlouhými, klidně i pětiminutovými záběry měsíční krajiny na konci světa. V tom filmu mluví světově proslulí fyzikové, filozofové, ale třeba i prostý chilský indián u pumpy, kamera je opravdu krásná, kulhavě básnivá, ale celé je to přesto mdlé, naléhavě fádní, umělecké, videoart po rakousku, žádný humor, jen tumor hlubokých úvah; včera jsem viděla první půlhodinu a hlava mně pak spokojeně klimbala na polštáři, usínala jsem s blaženým pocitem, že jsem prožila tu nejmonotónnější ukolébavku života. A teď se mě paní Kranz na chodbě ptá, co dělám dnes večer. No co bych měla dělat? Večer si chci zase pustit tuhle show pro rezignované snílky, tuhle chladnou pohádku bez hrdinů dobra a zla; dodívat se na ni, smířeně odejít, usnout… Chcete se přidat? Je to trochu o nesmrtelnosti, o všem a o ničem, holt filmový esej takový tzv. umělecký, říkám si a myslím, že tuhle větu o nesmrtelnosti jsem snad dokonce zaslechla včera ve filmu, a když nezaslechla, pak je to věta z mého snu, který mi film později přivolal, protože sny jsou ve skutečnosti jen pokračováním filmů, takže ano, mohla to být věta z filmu… Ne, ne, ne! Přiznej si, že nejsi už schopná psát dál tak naléhavě smutný příběh o paní Kranz, pokračovat a neužírat se pocitem vnitřní nesvobody. Tragika, která, a tomu pevně věříš, ve skutečnosti sama o sobě ani neexistuje, je ti cizí. A hlavně — máš strach z narušení křehké intimity s paní Kranz, která ti doživotně zůstane cizinkou, byť by dveře rozrážela šestkrát denně, kdykoliv projdeš chodbou a zadupeš… Bojíš se jako čert kříže i ďábelské manipulace, kterou pohrdáš ve filmech, těch dokumentárních, těch od přátel, kterých si jinak vážíš, ale pak vidíš ty jejich kunst-hrátky s lidmi, kteří zůstávají proti vší logice věci skutečnými, živými, nerozmazanými, plnými bázně i naděje, a dostaneš najednou zlost… Stojí tam před kamerou nazí a bezbranní, zatímco ti, co stojí za kamerou, dychtivě nasávají každou odchylku od jejich normality, číhají na jejich chybu, vychýlení pohybu, na akci, v hlavě se jim rojí tisíce legračních situací, do nichž by své filmované oběti chtěli dovést. A tak se ti chce zakřičet: Paní Kranz, Ingrid Kranz, Ingrid, utíkej ode mě pryč, pro mě jsi právě teď postavou, čmouhou, fejkem, flekem na zdi odstavců a vět! Copak tě to nepohoršuje, neděsí? A paní Kranz (ta skutečná) by pak nejspíš udiveně zvedla hlavu, paruku našikmo (ale ona přece ve skutečnosti žádnou paruku nemá), a řekla by: Moc ti teď nerozumím, ale asi ano, trápí mě to. Myslela jsem, že jsme přítelkyně… A vůbec. Proč jsi mi pak dávala ten moleskin, a k Vánocům mi nosíš cukroví, proč mi občas nakupuješ? Protože tím sleduješ nějaké své cíle, ty pokrytecká česká sviňko? Cíle, po kterých je mi hovno? V tu chvíli bych musela po pravdě odpovědět, že moleskin jsem jí ve skutečnosti ani nedala, že i to jsem jenom napsala, protože mě lákala představa, jak by si ona sama zapisovala detaily ze svých všedních, trochu osamělých, ale přece snad ne pouze zoufalých dnů staroby. A stejně bych nakonec musela přiznat, že s ní nikdy do žádného Amsterodamu neodjedu, že i to byla jen utkvělá ranní představa při čištění zubů, která vyšla ze vzpomínky na loňské jaro: Sedím s paní Kranz na hřišti před domem, vedle právě kvete sakura. Den je vlídný, teplý, slunečný, až se z toho všeho osmdesátiletá paní Kranz rozvykládá, jak by se ještě jednou v životě ráda podívala do Amsterodamu, protože tam mají tulipány a nemají tam tolik „černejch“… A jak tohle nekorektní, rasistické zaklínadlo poživačně vysloví, podívá se na mě trochu provinile, ale já mlčím jako hrob, sleduju totiž právě tureckého chlapce, který se přetahuje o balon s holčičkou, na kterou maminka z lavičky křičí zas něco polsky. Všichni jsme přistěhovalci, Ingrid Kranz, všichni, říkám si v duchu a vidím, jak s touhle do padesátého kolena německou matronou odjíždím do Amsterodamu a jak tam nebohá očekává za každým rohem holandskou královnu, tu modrou krev, a zatímco číhá na královnu (vzala by si s sebou taky králíka?), hledá a šmejdí kolem elegantních říčních kanálů, krásná a omládlá, znavená k smrti, točíme o ní s N. road movie. A zatímco paní K. voní k neviditelným tulipánům, cítíme my s N. jen silné, nahořklé parfémy muslimských přistěhovalců z Afriky, ty s koriandrem, smrad z kanálů a k tomu za nádražím kouř z hašiše, a třeba jí to i řekneme, ale ona nám stejně neuvěří, dál bude ve vzduchu cítit modrou krev a vůni tulipánů… Bude nám asi i dobře, nakonec, nejsme moc konfliktní, zvlášť je-li ve vzduchu cítit hašiš, modrá krev a vůně tulipánů… Bylo by nám společně dobře, určitě by nám bylo dobře… Ale nebude. Nebude… Vždyť jak říct staré zničené ženě, kterou sotva znám: „Hej, pojeď s náma do Amstru, show must go on!!!“ A kdo by to navíc všechno zaplatil? He?? Nějaký ten Braniborský filmový fond? Česko-německý fond budoucnosti? Nebo minulosti?? Zatímco tohle všechno detailně promýšlím, přešlapuju s těžkou nákupní taškou před dveřmi bytu paní Kranz. Paní Kranz dál žmoulá a převaluje na jazyku svou otázku „Co děláš dneska večer?“, králík se jí dál proplétá mezi chodidly s froté papučkami a já neodpovídám, protože jsem právě na cestě s Ingrid Kranz do Amsterodamu. Teprve když se vzpamatuji, řeknu: „Dnes večer, Ingrid, budu spát.“

26. 9. 2014 /…/ Propršela celá neděle, pustili jsme doma na Krossenerstrasse topení, nadechli se suchého vzduchu a dostali rýmu. V pondělí ráno připlula k našim oknům mlha. „Podzime, chyť si nás,“ pronesla jsem temně do otevřeného okna… Ani muž už dávno nespal. Seděl teď ve svetru s kapucí za počítačem, mizel do svých vlídných pustin. Halucinace je každá realita, které uvěříme. Šla jsem s Fany do školky, a právě když jsem procházela pod lešením, přišlo mi to znovu líto — že jakýkoliv záznam skutečnosti je neskutečný, a přesto dokáže skutečně ublížit, že propast mezi skutečností a jejím záznamem leží v mlze nepřesnosti, že jsou slova směšná a směšně výsměšná… Vracela jsem se opět cestou pod lešením. Ze dveří opravovaného domu vyjel polský dělník s kolečkem, vrazila jsem do něj nebo on do mě, vmáčkl mě kolečkem ke dveřím. Polák, dělník ze stavby: montérky, pot za krkem, bílá brada od omítky a malá živá očička. Kouřil a díval se kamsi za sebe. V tom okamžiku mu v kapse zazvonil telefon. Polák jej vzal obřadně do ruky, zkoumal číslo, a potom ten zvonící telefon odložil na dřevěné lešení a dál ho s odstupem pozoroval. Cesta pod lešením byla úzká. Z lešení se mi na hlavu snášela omítka. „Řekni, kdo ti volá,“ povídám mu. „Proč? Abys o mně mohla napsat tak jako o těch dvou osamělých z Hubertusbaude, tak jako píšeš o komkoliv, kdo se ti náhodně připlete do cesty?“ „Jak to víš, Poláku?“ „Já nevím nic, ty čmajdo, já tady makám pro Šváby a pozoruju, jak si na hlavu opatrně sypeš popel, hraběnko…“ „Kdo ti volá, Kazimíre?“ „Proč to chceš vědět, he?“ „Fascinují mě muži s tváří psychiatrů a těly dělníků.“ „Jsi šiblá.“ Měla bych jít, ale stojím jako zařezaná a periferně pozoruju polského dělníka. Líbí se mi… Mlčíme. Omítka se drolí, jako by sněžilo, je úterý a konec září. Polák kouří a někdo ho dál úpěnlivě prozvání melodií z filmu Titanic. Pozoruje ten poskakující telefon s odstupem, netečně, teď už skoro pobaveně. Možná mu právě volá berňák, zbožná manželka, gdaňská milá anebo bratr, kterému on, dělník ze stavby v Seumestrasse, dluží už přes rok sto padesát tisíc zlotých. Nikdy ale přece nevíme, co komu přesně dlužíme. A nikdy to vědět nebudeme. Na hlavy se nám pořád — tak trochu legračně — snáší jemný bílý prach. A ani sebepevnější lešení nás nespasí… Ani sebelepší rekonstrukce, ani sebepřesnější záznam. Rozhodně ne na věky.   Vydává nakladatelství Druhé město.