Ulice Záhadných tajemství

Den po Vánocích roku 2010 se prohnala New Yorkem sněhová bouře. Ulice Manhattanu neprotažené sněžnými pluhy byly příštího dne poseté opuštěnými osobními auty a taxíky. Na Madison Avenue poblíž Východní šedesáté druhé ulice shořel autobus; zadní kola se protáčela ve sněhu, až se vznítila a autobus zapálila. Okolní sníh se zbarvil popelem ze zčernalého vraku.

Hostům v hotelech podél jižní části Central Parku — a těm pár statečným rodinám s malými dětmi, které si hrály v čerstvě napadlém sněhu — se naskýtal kontrastní pohled na neposkvrněnou bělobu parku a absenci veškeré automobilové dopravy na širokých třídách i v menších ulicích. V zářivě zběleném ránu vypadal i Columbus Circus tajemně tichý a prázdný; na normálně rušné křižovatce Západní padesáté deváté ulice a Sedmé avenue se nepohybovalo jediné taxi. Jediná auta na dohled byla uvězněná, napůl zasypaná sněhem.

V podstatě měsíční krajina, ve kterou se Manhattan toho pondělního rána proměnil, přiměla portýra hotelu, kde se ubytoval Juan Diego, aby vyhledal pro handicapovaného muže speciální pomoc. Tohle nebyl den, kdy by si invalida mohl zamávat na taxi, nebo riskovat jízdu v něm. Portýr přiměl jednu společnost provozující limuzíny — ne moc dobrou —, aby odvezla Juana Diega do Queens, třebaže ohledně toho, jestli je mezinárodní letiště J. F. Kennedyho otevřené, nebo ne, docházely rozporuplné zprávy. V televizi hlásili, že JFK je zavřené, ale let Juana Diega se společností Cathay Pacific do Hongkongu se měl údajně uskutečnit podle letového řádu. I když o tom portýr pochyboval — byl si jistý, že let bude mít zpoždění, pokud nebude zrušen —, přesto úzkostnému a zmrzačenému hostu vyhověl. Juan Diego byl nervózní, aby se dostal na letiště včas — třebaže v situaci po bouři žádná letadla neodlétala či neodletěla.

Nešlo mu o Hongkong; to byla oklika, bez které by se Juan Diego obešel, ale několik kolegů ho přesvědčilo, že by neměl letět až na Filipíny, aniž se cestou zastaví na prohlídku Hongkongu. Co je tam k vidění? přemítal Juan Diego. Nechápal sice, co ve skutečnosti znamenají „letové míle“ (či jak se počítají), ale pochopil, že jeho let s Cathay Pacific je zdarma; přátelé ho také přesvědčili, že první třída na letu Cathay Pacific je něco, co musí zakusit — zřejmě něco dalšího, co má vidět.

Juan Diego se domníval, že veškerá tato pozornost přátel je důsledkem skutečnosti, že jako učitel končí; jak jinak by se dalo vysvětlit, proč kolegové trvali na tom, že mu pomůžou tuto cestu zorganizovat? Existovaly však jiné důvody. Třebaže byl na odchod do důchodu mladý, byl skutečně „handicapovaný“ — a blízcí přátelé a kolegové věděli, že bere léky na srdce.

„Nekončím s psaním!“ ujistil je. (Juan Diego přijel na Vánoce do New Yorku na pozvání svého vydavatele.) Juan Diego zdůraznil, že opouští „pouze“ učení, i když psaní a učení byly celé roky neoddělitelně spjaté; patřily k sobě po celý jeho dospělý život. A jeden z jeho bývalých studentů z kurzů tvůrčího psaní se velmi angažoval v tom, co podle Juana Diega představovalo rozhodné převzetí učitelovy cesty na Filipíny do vlastních rukou. Tento bývalý student Clark French učinil z manilské mise Juana Diega — jak o tom Juan Diego celá léta uvažoval — misi Clarkovu. Clarkovo psaní bylo stejně důrazné nebo násilné, jako bylo jeho převzetí cesty bývalého učitele na Filipíny — Juan Diego si to aspoň myslel.

John Irving v roce 2010, foto: Elke Wetzig

Přesto Juan Diego neudělal nic, aby se dobře míněné pomoci bývalého studenta vzepřel; nechtěl se dotknout Clarkových citů. Kromě toho, cestovat nebylo pro Juana Diega snadné, a navíc slyšel, že Filipíny mohou být náročné, dokonce nebezpečné. Usoudil, že trocha plánování navíc nemůže uškodit.

Dřív než se nadál, proměnila se jeho cesta ve skutečnosti v turné po Filipínách; jeho mise do Manily dala vzniknout vedlejším výletům a rozptylujícím dobrodružstvím. Obával se, že smysl jeho návštěvy Filipín byl kompromitován, třebaže Clark French bývalého učitele ihned ujišťoval, že jeho nápomocná horlivost se zrodila především z Clarkova obdivu k ušlechtilému důvodu, který (tak dlouho!) inspiroval Juana Diega, aby tuto cestu podnikl.

Jako velice mladý chlapec se Juan Diego v Oaxace setkal s jedním americkým odpíračem vojenské služby; mladík utekl ze Spojených států, aby se vyhnul povolání do války ve Vietnamu. Otec tohoto odpírače vojenské služby byl mezi tisíci amerických vojáků, kteří přišli o život na Filipínách za druhé světové války — ne však při Bataanském pochodu smrti, ani při těžké bitvě o Corregidor. (Juan Diego si nepamatoval vždy přesné detaily.)

Americký odpírač vojenské služby nechtěl zemřít ve Vietnamu; před svou smrtí se mladík svěřil Juanu Diegovi, že chce navštívit americký hřbitov a památník v Manile — vzdát poctu zabitému otci. Odpírač však svůj nešťastný útěk do Mexika nepřežil; zemřel v Oaxace. Juan Diego slíbil, že podnikne cestu na Filipíny za mrtvého odpírače vojenské služby; navštíví Manilu za něj.

Juan Diego přitom vůbec neznal jméno toho mladého Američana; protiválečně naladěný chlapec se s Juanem Diegem a jeho zdánlivě retardovanou sestrou spřátelil, ale oni ho znali jen pod jménem, které mu sami dali: „dobrý gringo“. Děti ze skládky a el gringo bueno se seznámili dřív, než se z Juana Diega stal mrzák. Mladý Američan zpočátku vypadal příliš mile na to, že by byl odsouzený k záhubě, i když Rivera ho označoval za „meskalového hipíka“, a mínění el jefeho o hippies, kteří v té době přicházeli do Oaxaky ze Spojených států, děti ze skládky znaly.

Šéf skládky byl přesvědčený, že houbičkoví hippies jsou „pitomci“; měl tím na mysli, že hledají něco, co považují za hluboké — podle mínění el jefeho „něco tak absurdního, jako je vzájemná propojenost všech věcí“, ačkoli děti ze skládky věděly, že el jefe sám uctívá Pannu Marii.

Pokud jde o meskalové hipíky, ti jsou chytřejší, tvrdil Rivera, ale jsou „sebedestruktivní“. A meskaloví hipíci také propadli prostitutkám, aspoň si to šéf skládky myslel. Dobrý gringo „se zabíjí v Zaragozské ulici“, prohlašoval el jefe. Děti ze skládky doufaly, že tomu tak není; el gringo bueno se stal objektem jejich zbožňování. Lupe a Juan Diego nechtěli, aby jejich miláčka zničily jeho sexuální touhy nebo opojný nápoj destilovaný ze zkvašené šťávy jistých druhů agáve.

„Vyjde to nastejno,“ vysvětlil Rivera dětem ze skládky chmurně. „Věřte mi, na tom, jak člověk skončí, nic obzvlášť povznášejícího není. A tyhle ženštiny a přespříliš meskalu — pak už zbejvá jen ten červík!“

Juan Diego věděl, že šéf skládky míní červa na dně láhve meskalu, ale Lupe nepochybovala, že el jefe myslel také na svůj penis — jak vypadal poté, co byl s prostitutkou.

„Ty jsi přesvědčená, že všichni muži pořád myslí na svůj penis,“ vytkl Juan Diego sestře.

„Všichni muži pořád myslí na svůj penis,“ potvrdila čtenářka myšlenek. Tohle byl do jisté míry bod, který si Lupe při zbožňování dobrého gringa už nedovolila překročit. Američan odsouzený k záhubě přešel imaginární hranici — patrně penisovou hranici, třebaže Lupe by to nikdy takhle nevyjádřila.

Jednou večer, kdy čtenář ze skládky předčítal nahlas Lupe, byl s nimi v chatrči v Guerreru Rivera a i on poslouchal. Šéf skládky patrně dával dohromady novou polici na knihy, nebo se porouchal gril a Rivera ho opravoval; možná se jen zastavil, aby si ověřil, jestli Bílej Špína (alias Zachráněnej před smrtí) nepošel.

Ten večer Juan Diego četl další vyhozený akademický svazek, nezáživnou vědeckou práci, kterou jeden z těch dvou starých jezuitských kněží — otec Alfonso nebo otec Octavio — určil ke spálení.

Tohle zvláštní učené dílo, které nikdo nikdy nepřečetl, napsal vlastně jezuita a jeho téma bylo literárněhistorické — konkrétně rozbor studie D. H. Lawrence o díle Thomase Hardyho. Vzhledem k tomu, že čtenář ze skládky nečetl nic od Lawrence ani od Hardyho, učené posuzování studie Lawrence o Hardym bylo nutně nepochopitelné — i ve španělštině. A Juan Diego vybral právě tuto knihu, protože byla v angličtině; chtěl si víc procvičit čtení v angličtině, i když jeho zdaleka nikoli uchvácení posluchači (Lupe a Rivera a nevrlý pes Bílej Špína) by mu asi lépe rozuměli en español.

Aby to bylo ještě obtížnější, několik stránek knihy pohltil oheň a na ohořelé knize stále lpěl odporný puch z basurera; Bílej Špína si chtěl opakovaně přičichnout.

Šéf skládky neměl Lupina psa zachráněného před smrtí rád o nic víc než Juan Diego. „Myslím, že tohohle jsi měla nechat v tom kartonu od mlíka,“ utrousil šéf skládky, ale Lupe (jako vždy) pobouřeně vystoupila na obranu Bílého Špíny.

A právě v tu chvíli jim Juan Diego předčítal jednu neopakovatelnou pasáž, která se týkala něčí myšlenky o základní vzájemné propojenosti všech bytostí.

„Počkej, počkej, počkej — zastav se tady,“ přerušil Rivera čtenáře ze skládky. „Čí myšlenka je tohle?“

„Mohla by být toho, co se jmenuje Hardy — možná je to jeho myšlenka,“ soudila Lupe. „Nebo spíš toho Lawrence — vypadá to na něj.“

Když Juan Diego přeložil Lupina slova Riverovi, el jefe okamžitě souhlasil. „Nebo je to myšlenka toho člověka, co napsal tu knihu — ať už je to kdokoli,“ dodal šéf skládky. Lupe přikývla, že tohle je také pravda. Kniha byla nudná a zůstávala nejasná; zdálo se, že hnidopišsky zkoumá téma, které se vymyká konkrétnímu popisu.

„Jaká ‚základní propojenost všech bytostí‘ — který bytosti mají být propojený?“ vykřikl šéf skládky. „Něco takovýho by mohl vymyslet akorát houbičkovej hipík!“

To rozesmálo Lupe, které se smála zřídka. Za chvíli se smála spolu s Riverou, což bylo ještě vzácnější. Juan Diego nikdy nezapomněl, jak byl šťastný, když slyšel smát se svou sestru a el jefeho.

A nyní, po tolika letech — bylo to čtyřicet roků — je Juan Diego na cestě na Filipíny, kterou podniká na počest bezejmenného dobrého gringa. Přesto ani jeden z přátel se Juana Diega nezeptal, jak hodlá za mrtvého odpírače vojenské služby uctít památku zabitého vojáka — stejně jako jeho ztracený syn, ani padlý otec neměl jméno. Tito všichni přátelé samozřejmě věděli, že Juan Diego je spisovatel; cestu v zastoupení muže, kterému děti ze skládky říkaly el gringo bueno, možná tento romanopisec podniká symbolicky. Jako mladý spisovatel dost cestoval a opakovaným tématem jeho raných románů bylo vytržení ze zaběhnutých kolejí v důsledku cesty — zejména v onom románu z cirkusového prostředí, který se odehrával v Indii a měl tak těžkopádný titul. Nikdo mi ten titul nedokázal rozmluvit, vzpomínal s láskou Juan Diego. Příběh, který uvedla do pohybu Panna Maria — to byl ale neohrabaný titul, a jak dlouhý a komplikovaný byl ten příběh! Možná můj nejkomplikovanější, přemítal Juan Diego, zatímco limuzína proplouvala opuštěnými, sněhem zavátými ulicemi Manhattanu a neochvějně směřovala k nájezdu na silnici k letišti. Bylo to SUV a šofér se vyjadřoval pohrdavě o ostatních vozidlech a ostatních řidičích. Podle šoféra limuzíny byla ostatní vozidla ve městě špatně vybavená na sníh a těch pár aut, která byla vybavená „skoro správně“, mělo „špatný pneumatiky“; pokud jde o ostatní řidiče, ti nevěděli, jak se ve sněhu jezdí.

„Kde si myslíš, že seš — na zasraný Floridě?“ zařval z okna na uvízlého řidiče, který se dostal do smyku a zablokoval úzkou příčnou ulici.

Na příjezdové silnici přelétlo jedno taxi svodidla a zůstalo trčet v hlubokém sněhu na běžecké stezce podél East River; taxikář se pokoušel vyhrabat zadní kola — nikoli lopatou, ale škrabkou na čelní sklo.

„Odkud seš, ty vocase — ze zasranýho Mexika?“ vykřikl na něj šofér limuzíny.

„Náhodou,“ sdělil Juan Diego šoférovi, „já jsem z Mexika.“

„Vás jsem nemyslel, pane — na JFK se dostanete včas. Váš problém je, že tam prostě budete muset čekat,“ zabručel šofér nikterak přívětivě. „Pro případ, že ste si nevšim — nic nelítá, pane.“

Juan Diego si skutečně nevšiml, že žádná letadla nelétají; nepřál si nic jiného, než být na letišti, připraven k odletu, ať už bude letadlo startovat kdykoli. Případné zpoždění mu nevadilo. Nemyslitelné bylo, že by let zmeškal. „V pozadí každé cesty je nějaký důvod,“ uvažoval — teprve pak si vzpomněl, že tohle už napsal. Nejdůrazněji to formuloval v Příběhu, který uvedla do pohybu Panna Maria. A teď je to tu a já zase cestuju — vždycky je nějaký důvod, pomyslel si.

„Minulost ho obklopila jako obličeje v davu. Mezi nimi byl jeden, který znal, ale čí obličej to byl?“ Juan Diego, obklopený okolním sněhem a zastrašený vulgárním šoférem, si chvíli neuvědomil, že tohle už napsal také. Svedl to na betablokátory.

Překlad Libuše a Luboš Trávníčkovi

Vydává nakladatelství Odeon.