Lidice: zrození symbolu

Vypálení vesnice Nacistická ochranná policie poznala okolí Lidic při příležitosti plošného pátrání po atentátnících. Dne 6. června proběhla akce též v Buštěhradu, kdy policie a četnictvo prohlížely jednotlivé domy a kontrolovaly tzv. kenkarty. Buštěhradští četníci dokonce osobně poznali budoucího velitele vyhlazovací akce v Lidicích Augusta Marwedela. Při poválečném výslechu přiznal kladenský gestapák Ewald Hartge, že se od svého známého kamaráda na Ústřední úřadovně gestapa v Petschkově paláci dozvěděl, že vlna represálií má vrcholit v nějaké blíže neurčené obci. Tuto zprávu se měl dozvědět přibližně dva dny před akcí v Lidicích, tudíž 7. nebo 8. června 1942. Mezi 6. a 9. červnem panoval na kladenské služebně nezvyklý klid. Přitom ještě 5. června celá služebna bájila o jistém a brzkém dopadení atentátníků, kterým jsou díky zatčenému Říhovi a Maruščákové na stopě. Podezřelé mlčení mělo svůj důvod. Bylo krátce po desáté hodině dopolední 9. června 1942, když do kanceláře Ewalda Hartgeho, nejstaršího člena kladenské služebny gestapa, vstoupil Harald  Wiesmann s rozveseleným Thomasem Thomsenem: „Tak Ewalde, dnes večer bude museti Trutchen [jméno manželky] zůstati zase sama doma. […] dnes se stane věc, kterou Čechy ještě neviděly.“ Hartge trochu drze odpověděl: „No, přijde na to.“ Thomsen s úšklebkem pronesl: „Tak ono se mu to nelíbí.“ A Hartge opět drze a souhlasně pokynul hlavou. To už se do slovní rozmíšky zapojil i Wiesmann. Thomsen mu zopakoval svoji poslední větu a šéf gestapa „přistoupil ke mně a řekl mi velmi pomalu a důrazně přitom hroze ukazováčkem pravé ruky: […] ‚Jest to ale rozkaz Vůdce. Varuji zvědavé.‘“ Slovo „zvědavý“ mělo význam osoby, která by se chtěla postavit rozkazu vůdce, nechtěla jej splnit, neschvalovala jej, nebo dokonce jej kritizovala.

Série tří snímků (další dva viz níže) zobrazuje pátrání po pachatelích atentátu. Na zadní straně je uvedeno: Liditz 1942. Lidické ženy prostředí na snímcích nepoznaly. Považujme tak snímky za ilustrační fota plošného pročesávání protektorátu.

Krátce po poledni 9. června dostali členové kladenského gestapa od Wiesmanna příkaz k oblečení služebních stejnokrojů a vyčkání dalších rozkazů, které přijdou večer. Tento postup svědčil o neobvyklé situaci, kterou hodnotil člen gestapa Ewald Hartge: „V tento den, bylo to 9. června 1942, jsme obdrželi rozkaz obléci si naše uniformy. Jen zřídka jsme byli vidět v našich šedivých uniformách Waffen-SS, jelikož jsme většinou drželi službu v civilu. Jen v uzavřených nasazeních jsme museli nastoupit v uniformách.“ Podle tohoto pokynu očekávali členové gestapa také přítomnost vyšších důstojníků SS. Mezi Prahou a Berlínem probíhala intenzivní komunikace během celého dne, neboť čelní muži protektorátu, Daluege a Frank, byli přítomni smutečnímu aktu. Porada Hitlera, Himmlera a obou jmenovaných o postupu v represivních akcích proběhla již v poledne, následoval státní pohřeb, přijetí protektorátní vlády a večer Himmlerova přednáška. Jelikož měli členové gestapa pohotovost už v brzkých odpoledních hodinách, je pravděpodobné, že rozkaz k vypálení vesnice vydal Hitler mezi dvanáctou a čtrnáctou hodinou, ale z neznámého důvodu jej K. H. Frank zatelefonoval do Prahy Horstu Böhmovi až v 19.45. Při prvním poválečném výslechu uvedl Wiesmann, že během noci spolu telefonovali Böhme a Frank asi dvacetkrát a při prvním telefonátu se hovořilo o zničení dvou vesnic — Lidicích a obci patnáct kilometrů severovýchodně od Lidic. Až během následujících rozhovorů byla ona druhá, blíže neurčená vesnice vynechána. Frank Böhmovi přikázal, aby vedl akci proti Lidicím.

Teprve po několika telefonátech a desáté hodině večerní rozhodl Frank, Böhme a následně Wiesmann, že všichni dospělí muži budou zastřeleni, ženy předány do koncentračního tábora a děti, budou-li schopné poněmčení, mají být předány rodinám členů SS na převýchovu. Děti neschopné poněmčení „měly být dány do jiné výchovy“. O rozkazu Böhme okamžitě vyrozuměl své podřízené a kolegy, tedy především velitele pražské řídící úřadovny gestapa Hanse Ulricha Geschkeho, který rozkaz předal veliteli venkovní úřadovny gestapa v Kladně Haraldu Wiesmannovi. Někdy v tuto dobu zavolal Böhme i veliteli pořádkové policie Paulu Riegemu s žádostí o ozbrojené policisty:

„V případě Lidic a Ležáků zavolal mne telefonicky velitel Sicherheitspolizei Böhme, který nebyl ani mým představeným, ani podřízeným, a řekl, že z rozkazu Franka mám dát k dispozici jednu rotu Schutzpolizei s velitelem bez vyššího důstojníka za účelem asistence při Sonderaktion. Na můj dotaz, o co jde, řekl mi Böhme, že akci povede osobně Frank a že on mi nesmí říci ani kde, ani kdy to bude.“

Můžeme pouze odhadnout čas, kdy se o „zvláštní akci“ dozvěděl P. Riege. Muselo tomu být mezi 19.45, kdy přišel rozkaz do Prahy od K. H. Franka, a dvaadvacátou hodinou, kdy jednotky začaly obkličovat Lidice. Aby se dala organizace časově zvládnout, bylo nutné Riegeho o akci zpravit do půl deváté večer. O tom, jak podrobné informace o chystané odvetě dostal, se nezachovala žádná oficiální listina. V kompletním a přesně vedeném seznamu popravčích protokolů i prováděcí dokumentaci odvetných opatření v době stanného práva není o exekuci v Lidicích ani řádek. Akce evidentně nebyla pod přímou Riegeho kontrolou, na rozdíl od všech poprav vykonaných na popravištích. To však Riegeho nezbavuje zodpovědnosti coby hlavního velitele popravčí čety. Navíc to byl Riege, kdo zajistil zapálení vyklizených domů. Ernst August Beel byl velitelem požární ochrany všech důležitých závodů v protektorátu. Požární ochrana spadala přímo pod velení pořádkové policie, a tudíž generála Riegeho. Ve dnech 9. a 10. června 1942 byl Beel na služební cestě v Kroměříži a Vsetíně, kde měl kontrolovat jednotky požární ochrany. Aniž by to tušil, byl po celý den volán svým zástupcem Lotharem Garskim, který jej sháněl telefonicky na řadě železničních stanic, kde, jak se Garski domníval, by mohl Beela dostihnout. Garski chtěl Beela informovat o tom, že musel převzít od generála Riegeho rozkaz o zapálení stavení v Lidicích a o následné kontrole hořících domů. Garski Riegemu oponoval, že k takovému úkolu není třeba kontrola požární ochrany, protože při takové akci není co zachraňovat, a nemohou tedy vzniknout žádné škody. To Riegeho nepřesvědčilo a ještě téhož večera Garskiho odvezl neznámý nadporučík ochranné policie do Lidic. V časové souslednosti těchto událostí je zarážející jeden moment, a sice objednávka pochodní, kterou ochranná policie požadovala od Hasičského sboru hlavního města Prahy. Karel Mládek a Alois Fridrín byli hasiči a toho podvečera měli službu na stanici v Sokolské ulici, kam si velitel pražských hasičů Jaroslav Klouček přijel pro deset beden pochodní:

 „[…] před vypálením Lidic, tj. dne 9. 6. 1942, přišel ke mně Klouček, právě když jsem byl na odchodu ze služby, tj. v 6 hodin večer, a požadoval na mně ze skladu pochodně. Sdělil jsem mu, že zde máme asi jen ty staré vzory, ale Klouček se tím neuspokojil, nato jsem se usmál, nato on se na mě rozkřikl se slovy: ‚Aby tě to nemrzelo a nepřišlo si pro tebe gestapo.‘ Druhého dne mně hasič Fridrín sděloval, že Klouček několik beden s pochodněmi v noci odvážel. V novinách jsme se dozvěděli o Lidicích druhého dne, jak je Němci vypálili. Bedny s vypálenými zbytky pochodní byly pak týž den, připouštím, že to mohlo býti až druhý den, složeny na dvoře ústřední stanice požární. Také Klouček, kterého jsem po příjezdu z Lidic viděl, neboť se tím chlubil několika členům sboru, byl velmi spokojený a hrdý na to, že měl možnost zhlédnouti zkázu jako očitý svědek.“

Za několik desítek minut od Frankova příkazu dorazili k Wiesmannovi a Thomsenovi společně Böhme a H. U. Geschke, velitel kladenské pořádkové policie Lauterbach i jeho zástupce August Marwedel, Dr. Maurer, Dr. Witiska, vládní rada Heinrich Berger, vedoucí IV. oddělení gestapa Willy Leimer, velitel 20. policejního pluku Paul von Bähren a člen Sonderkomanda Ferdinand Fischer, zástupce velitele požární ochrany Lothar Garski, přijel i velitel kladenské SD Max Rostock, kterého však údajně k jednání nepřipustili. Sešli se tak všichni hlavní aktéři nastávajícího zločinu, kteří museli ve značném spěchu připravit podrobnosti plánované akce. Na Rostocka se prý obrátil Böhme se slovy: „Zmobilizujte okamžitě Váš celý zpravodajský aparát. Dnes v noci vypukne akce, o jejímž účinku na náladu mě musíte průběžně informovat. Vyčleňte čtyři muže Vaší služebny pod vedení Wiesmanna. Všechno bližší chci vědět od Vás.“ Vzhledem k dnes známým komplikacím definitivního vymazání Lidic z mapy bylo patrné, že na místě nebyli schopni do detailů domyslet těžkosti spojené s transportem matek s dětmi, likvidací ostatků popravených či technickou úpravou ruin obce. Přesto akce vybízela k velké kreativitě jednotlivých účastníků a řešení organizačních záležitostí. Byl zde vysvětlen postup vyklizení a zničení obce i informace o tom, že všichni členové zasahujících jednotek se o důvodu akce mají dozvědět až na místě a jen v nejstručnější podobě. Co však měli důstojníci svým jednotkám zvláště zdůraznit, byla zainteresovanost samotného vůdce na prováděné akci, a tedy i plnění jeho rozkazu. Posléze byl k jednání přizván i místní velitel protektorátního četnictva podplukovník Vít, kterému Böhme udělil rozkazy zvlášť. Četníci měli uzavřít příjezdové komunikace do vesnice a napomáhat při transportu zvířat a strojů do buštěhradského statku. Na příkaz Thomase Thomsena zavolal strážmistr Ressl vedoucího státního velkostatku v Buštěhradě Ernsta Otta, aby byl i se svými zaměstnanci od dvacáté druhé hodiny k dispozici gestapu v Lidicích. Redakčně upraveno.   Vydává nakladatelství Academia.