Ztrácíme odvahu nechat se obejmout

Petře, nedávno ses vrátil z literárního turné po Spojených státech. Co bys k tomu řekl tomu chlapovi z Ostravy, který někdy na začátku devadesátých let začal publikovat básně?

Že ani v Americe se na to, k čemu tady poezie vlastně je, nepřišlo. Že je to všude stejná podivnost, která někdy lidem překáží svou nepoužitelností a někdy lidi probije zvláštní blízkostí, společným zavětřením — ale čeho, to už se příliš neví, v New Yorku stejně jako v Ostravě.

Kromě New Yorku jsi byl například ve Filadelfii, Chicagu, San Franciscu, Los Angeles. Co město, to mýtus. Měl jsi šanci do těch měst a mýtů proniknout? Co na tebe udělalo největší dojem?

Z New Yorku jsem po třech dnech odjel vlakem do Filadelfie a pak se do New Yorku zase vracel. A když jsem na nočním nádraží vystoupil z vlaku, najednou jsem pocítil takové slaboučké, ale zřetelné potěšení, že jsem zpátky. Něco zvláštně přitažlivého. Legendární magnetismus Velkého jablka se ozval… už po třech dnech pobytu!

Co třeba San Francisco? Připadá mi, že New York zná člověk z filmů a Frisco z básní…

V San Franciscu stačilo vymotat se z mrakodrapů obchodní čtvrti a začít procházet strmé uličky starého města nahoru a dolů, člověk brzy podlehl rytmu nezvyklých výhledů, které ty prudké kopečky umožňují, zrychlenému rytmu svého dechu, střídání světla a stínu. A za chvíli se mi chtělo něco vykřiknout, zavolat, zespoda nahoru, shora dolů, a vůbec jsem se nedivil, že místní básníci přímo na ulici pronášeli pro kolemjdoucí své dlouhé skladby na beatnický způsob…

Ještě do třetice zase jiná Amerika — jak ti bylo v Chicagu?

V Chicagu jsem musel také trochu pracovat na korekturách nové sbírky, co právě vychází v nakladatelství Host, seděl jsem v jedné z největších veřejných světových knihoven, která má otevřeno od devíti ráno do devíti večer. Klientela studoven, táhnoucích se všemi deseti patry budovy, je namíchaná ze dvou spravedlivě velkých polovic. Padesát procent tvoří studenti, kteří zde z knih čerpají sílu myšlení o světě, druhých padesát procent tvoří houmlesáci, kteří zde odkládají svou promrzlou vyčerpanost ze světa. Obě strany v klidné koexistenci, skoro by se chtělo říci v jakési symbióze. Pořádková služba prochází studovny a jemným dotykem pouze symbolicky budí toho, kdo právě usnul — ať už únavou z knih, nebo z ulice.

Jaké bylo americké publikum?

Opravdu překvapivě pozorné. Poslouchali nejen četbu anglických překladů, ale velmi napjatě i četbu českých originálů, jako by česky uměli. A skoro po každé básni reagovali, potleskem nebo zamručením, vzdychnutím nebo jen prostým hlasitým výdechem. Nenechávali si nic na závěr, trochu to připomínalo průběh koncertu. Bylo zřejmé, že tuší, že mnohem důležitější než rozumět slovům může být porozumění řeči, té skladbě akcentů, intonací a rytmu, dechu, hlasitosti a ticha, odmlkání i mimice v obličeji. V téhle pozornosti byli opravdu mimořádní. Nedovedu si moc představit, že by u nás někdo vydržel napjatě poslouchat desátou báseň ve svahilštině… Oni jako by přišli na svébytnou hudbu. Vedle té, která skutečně zazněla, neboť v New Yorku se mnou vystupovala Yvetta Ellerová. Yvetta moje básně zhudebňuje a zpívá za doprovodu metalofonu, podivného nástroje nalezeného v jednom ostravském sklepě.

Jak se vlastně taková americká tour z Česka pořádá?

S radostí a obdivem říkám, že podoba a vyznění jednotlivých vystoupení i celé barvité cesty byly mimořádnou zásluhou Jana Zikmunda z Českého literárního centra. Pečlivě a citlivě zařizoval nejenom provozní okolnosti, ale měl významný podíl také na dramaturgii večerů, které moderoval, tlumočil, vynalézavě komponoval. A vůbec: hluboký a nelíčený zájem řady lidí na tom, aby ta cesta dopadla co nejlépe, mne okouzloval. Rozhlasová redaktorka Renata Spisarová-Kotík a její manžel, hudební skladatel a dirigent Petr Kotík, nám udělali z New Yorku prostě „domácí město“. Podobně jako obětavá Irena Čajková z chicagské univerzity nám dokázala zdůvěrnit Chicago, vášnivá ctitelka skupiny Druhá tráva Beatrice Flaming zase Minneapolis. Vynikající kalifornská básnířka Francesca Bell nás hýčkala v San Franciscu, mladý Čech David Randl zase v Los Angeles… V těch zaujatých lidech spočíval nesamozřejmý a nezapomenutelný rozměr cesty.

Existuje docela zajímavá tradice cest Evropanů do Nového světa, přetavených v pozoruhodné knihy. Alexis de Tocqueville takto napsal Demokracii v Americe, Jean Baudrillard svůj cestopis hyperrealitou pojmenoval přímo Amerika. Která vrstva Ameriky během těch několika týdnů nejvíc fascinovala tebe?

Já si opravdu nedovolím zasvěceně hovořit o něčem tak obtížně postižitelném, jako je Amerika, na základě této cesty, která byla především sérií literárních vystoupení, příprav na ně a chvílemi odpočinku po nich. Vím, že spousta lidí to dělá — několikrát se v Novém světě mihnou a pak rozkládají o tom, čím Amerika je a čím není. A taky vím, jak směšně a hloupě to většinou dopadá.

Ale něco se tě dotknout muselo. Tvoje básně jsou plné událostí-zjevení a zrovna na cestách k nim dochází ve zvýšené míře, ne?

Dotýkalo se mne pořád něco, jen tu rychlou potřebu zobecňovat jsem v sobě krotil. Mohu říct, že ve velkých městech se mě silně dotkla intenzita a četnost života lidí odkázaných na ulici, přestože jsem na to byl připraven. Chtěl jsem navštívit nejobávanější čtvrti a bylo mi to rozmlouváno, ale i mimo ně je život na ulici čímsi velmi běžným. V Chicagu a Los Angeles jsem nemohl spát z přemíry únavy a prožitků, chodil jsem ve tři ráno ulicemi a kouřil s lidmi tmavé pleti bydlícími vedle svých ranců na lavičkách, občas jsem dal nějaký dolar, občas poslouchal, jak zpívají, občas se mi chtělo brečet, oni se smáli, viděl jsem lidi fentanylem zkroucené jako suché stromy stát celé hodiny v opravdu neuvěřitelných postojích, hlava mi šla z toho všeho kolem.

Překvapilo tě na Americe něco?

Ani v New Yorku, ani v Chicagu, ani v Los Angeles, což jsou tři nejlidnatější města celých Spojených států, každé s počtem obyvatel blížícím se celé České republice, se nedostavoval očekávaný pocit přelidněnosti a zběsilé hektičnosti. Docházelo mi, že o pocitu přelidněnosti možná ani tak nerozhoduje počet lidí na metru čtverečním, jako spíš určitý typ nálady a energie, kterou ti lidé vyzařují. Bude-li kolem tebe osm podrážděných, unavených a zmatených lidí, brzy vytvoří dojem přehuštění, v němž budeš lapat po dechu. Ale uprostřed stovky lidí, kteří jsou nastaveni k elementární všímavosti, klidu a laskavosti — aťsi třeba jen povinně společensky vypěstované —, se můžeš cítit vlastně docela uvolněně. Jako by si obyvatelé těch obřích měst byli vědomi, že to je jediná možnost, jak zde žít a nezbláznit se. Takže když k tobě, protože z nějakých důvodů na ulici váháš nebo se ti něco nedaří, přistupují a ptají se, zda nepotřebuješ pomoct, a usmívají se, dělají to vlastně ze sebezáchovných důvodů. Nechtějí, abys byl nervózní, zmatený nebo nasraný, protože vědí, že tohle bys pak vyzařoval do éteru, a když takových lidí bude více, brzy vytvoří celkově nesnesitelné klima, v němž se udusí všichni.

Zmíněný Tocqueville psal v první polovině devatenáctého století obdivně hlavně o politickém uspořádání nového světa. Zároveň ho zajímalo, jaká nebezpečí v sobě demokracie skrývá a jak jim čelit, bál se centralizace moci a věřil, že protiváhou tomu může být občanská společnost. Tys Ameriku navštívil v době, kdy začala prezidentská kampaň. Jak moc jsi kolem sebe cítil, o co všechno se v těch volbách bude hrát?

Téměř vůbec. Sám jsem na vystoupeních na tuto okolnost občas stáčel řeč, snažil jsem se publiku naznačit, jak jsou Spojené státy důležité pro mé a samozřejmě nejen mé vnímání současného světa. Mluvil jsem o tom, že jsem si vědom problémů, které Amerikou lomcují, a o šílenství, které tam v listopadu hrozí. Na druhý den jsem se sešel na obědě s Timem Nolandem z Minneapolisu, který vystupoval se mnou a který je mimochodem neobyčejně zajímavým básníkem, jenž absolvoval semináře tvůrčího psaní u tří držitelů Nobelovy ceny za literaturu, Josifa Brodského, Seamuse Heaneyho a Dereka Walcota. Ten mi velmi klidným hlasem nad mexickou polévkou oznámil, že Trump prezidentem prostě nebude… Uvědomil jsem si, že celou cestu jsem se vlastně tak trochu nacházel v jednom z největších problémů dnešní doby — v bublině. Vystupoval jsem v místech, která jsou dominantním územím demokratů, mluvil s lidmi, kteří „mají jasno“, a Trumpa tam připomíná maximálně nepříliš povedený mrakodrap.

V Česku nedávno do kin přišel dystopický — nikoli historický — film Alexe Garlanda Občanská válka, nedávno jsem narazil na knihu s výmluvným a výborným názvem Lid versus demokracie. Když opět pozvu toho chlapa ze začátku devadesátých let, dokázal bys mu nějak vysvětlit, jak se za těch třicet let vnímání demokracie proměnilo?

Většina společnosti na počátku devadesátých let měla pochopitelnou tendenci vidět v demokracii spásu. Delegovala na ni všechna svá očekávání a tužby, dokonce i vlastní morálku — věřila, že demokracie tuto společnost vyvede ze všech průserů minulého režimu a nakonec nás udělá lepšími lidmi. Brzy se ukázalo, že demokracie nezabrání tomu, aby se k moci dostali nebezpeční populisté nebo hlupáci, zbabělci nebo mazaní prospěcháři. Ba právě naopak. V současné době už je demokracie jen možností, poslední klidnou možností, že Babiš, Okamura, Trump, Fico či Orbán nakonec budou té moci také zbaveni. Příšernost atentátu na slovenského premiéra hodnotu demokracie bezděčně zdůraznila, ač nikdy nebude možné podobným hrůzám úplně zabránit. Musí ovšem intenzivně fungovat mnohé jiné mechanismy, které udržují společnost v příčetnosti. Nezávislá média a soudy, vzdělávací instituce, občanské spolky — ale především cosi, co bych nazval vlastní morální námahou, aktivní nespokojeností s daným stavem věcí. To je ale velice těžké, neboť společnost se dobrovolně odsoudila k diktátu spokojenosti. Po všech těch dějinných peripetiích dvacátého století nabyli mnozí lidé dojmu, že nyní mají už konečně právo na spokojenost — a berou tak jakýkoli laciný žvást, který jim tu spokojenost okamžitě přislíbí. Nám už se nechce býti nespokojenými. Jsme unavení a otrávení a zmatení. Ale demokracie ze své povahy je zřízením právě pro nespokojené.

Nespokojenost vždy byla říší mládí. Mluvíš o dvacátém století, ale lidé, kteří dnes protestují proti ničení planety nebo izraelskému postupu v Gaze, když se vrátíme do Ameriky a tamního univerzitního kampusu, znají dvacáté století třeba už jen z doslechu. Není nespokojenost také v nějakém ohledu generační záležitost? Neproměňuje se nějak povaha nespokojenosti?

Ano, to, o čem jsem mluvil, je především problémem starších generací, které ovšem zaprvé svírají otěže moci a zadruhé jsou nezanedbatelným voličským potenciálem. Ačkoli jistou tendenci ke spokojenosti někdy větřím i u mladých lidí — kolik z nich se například spokojí s obrazem komunistické „normalizace“ sedmdesátých a osmdesátých let jako obdobím sociálních jistot a péče státu o vyrovnanou společnost bez dramatických rozdílů! Fuck capitalism — a hotovo. Hesla jsou ovšem spolehlivým projevem zjednodušování a zjednodušování nás má dovést ke spokojenosti.

Celý rozhovor najdete v červnovém čísle Hostu 6/2024.