Kriticky ano. Ale proč vulgárně?

V Hostu 3/2016 se rozhrkal „debatní mlýnek“ nad knížkou Zpovědi a odposlechy Antonína Přidala. V perexu předeslala redakce, že má čtenář posoudit, jestli se debatní strojek strhl úplně, nebo jen částečně. Diskuse se účastnili Ondřej Hanus, Michal Jareš, Martin Stöhr a Eva Klíčová. Podle Hanuse je Přidalova sbírka „slabá až k hranici zbytečnosti“ a Jareš prohlásil, že Přidal pro něho „není básník, je to jen intelektuál, který píše něco, co je v dobré společnosti chápáno za dobrý mrav“. A s despektem dodal: „Někdo tomu říká básně, někdo ne, ale ve výsledku je to jen vyšší dívčí.“ Jako by přitápěl pod kotlem vlastního odhodlání, semílal Přidalovu sbírku víc a víc: „Nemám sentiment se starci […]. Trápení A. P. nejsou trápeními, ale uměleckým vyšíváním a cvičením […]. V anketě Lidových novin to dostalo pár hlasů, to nic neznamená.“ Despektem napěchované, jen tak ze rtů odfrknuté „to“. Knížka, kterou zvýraznila anketa čtenářů Lidových novin, je pro kritika Jareše „to“. Pro sbírku jako knihu roku hlasovali František Mikš, Josef Mlejnek, Jiří Opelík, Vladimír Pistorius, Milan Uhde, Miloš Urban a Marie Zábranová.

V samostatné recenzi sbírky v témže čísle Hosta Jareš vykouzlil další věty plné despektu: „Povrchní vyznění Přidalových textů může být srovnáno s desítkami podobných „takybásníků“ — a že jich česká literatura měla, má a vždycky bude mít! Nic proti nim — spíše je otázka, co s nimi dělat.“ Co s nimi dělat? Zavřít před nimi dveře nakladatelství? Anebo zakazovat?

V Hostu 3/2016 vyšla i rozsáhlá „polemika“ s E. Klíčovou a J. Trávníčkem napsaná Martinem Puskelym. Píšu slovo „polemika“ v uvozovkách, protože až na kratší pasáže je text spíše souzněním. Puskelyho despekt zde zaznívá se stejnou razancí jako u těch, s nimiž souhlasně polemizuje. Autor buď opakuje, nebo sám formuluje nad českou literaturou výroky jako: „artistní pokusy, které skutečně zaplevelují českou prózu“; styl, který „literárně ztroskotal“, „zacykluje se“ a „kostnatí na rutinu“; vznikají „dílka sporné hodnoty“; naši „autoři prohrávají na celé čáře“.

Takto vypadá kultivování kultury v literárním katastru? Možná se někdo ozve s právem kritiky kritizovat. Ale aby bylo jasno, proti tomuto právu (ba povinnosti) nic nenamítám. Kritika od kritiků může být (a má být) tou nejhodnotnější metodou určenou pro kultivování. A jen ať je kritická. Mám jen výhrady k tomu, jak vulgárně vypadá.

Co říká třeba věta „autoři prohrávají na celé čáře“? Nic. Přiřazuje se k větám zezábavňujícího stylu, jakým se občas píše jak v Hostu, tak na webové mutaci Hosta H7O — nedávno: „Že je na tom česká literatura prachbídně, je zjištění stejně banální jako fakt, že Zeman nosí červené bombarďáky.“ To má být k smíchu? Spíš je to trapné. Na dvorečku literatury pobíhá klaun, na prsou nápis „Já jsem Kritik“ a v ruce mává červenými trenýrkami, chtěje vyprovokovat spisovatele. Přesvědčen, že je s to nad literárním postupem rozsoudit, co spisovatel udělal správně a kde udělal chybu, veden premisou, že kritik je schopný určit distinkci mezi chybou a správným psaním. Vlastně se nedivím tomu, že pro tyto literární kritiky jsou Proust a Joyce školáky, kteří se dopouštěli chyb a selhání, a nad jejichž romány tito kritici ukazují, jak rozhodně nepsat! Byť jejich díla ocenili čtenáři a jiní kritici s jinými kritérii třeba Goncourtovou cenou.

Vrátím se ještě k Puskelyho dlouhému textu. Svou funkcí určitě měl být — a také zčásti je — kultivační, částmi svého obsahu a formy je však sporný. Proč zde například nacházíme výpad, že „řada autorů volí znaky vysokého umění bez hlubšího opodstatnění“? Co chce říct tento dodatek o neopodstatněné volbě uměleckých znaků? Když již spisovatel píše, jak to asi má dělat bez uměleckých znaků? Ale ano: brojí proti samoúčelnosti, zdobnosti, manýře nebo nápodobě. Budiž. Ale Puskely vystupuje také proti umělecké ctižádosti spisovatelů! Ctižádost je podle něj dokonce u kořene „špatného textu“. A zase jsme u toho, dle mého vulgárního, předpokladu, že já, kritik, určuji, jaký text je špatný (plný chyb) a jaký text je dobrý. Špatný text je ten, který ignoruje čtenáře. Puskely se přidává k Evě Klíčové a Jiřímu Trávníčkovi: k jejich apelu na plebejství, realismus a na společenskost. K jejich apelu na funkci literatury konejšit v posteli pod lampou „uštvanou manažerku“ po práci. Funkce literatury: sloužit čtenáři své doby!

Přečtěme si jiný citát vyslovený na adresu české literatury Puskelym: „uvízla v neproduktivním močálu náhražkových forem, v nichž zahnívají [odkazy na tradice]“. Tolik nápadných slov! Literatura uvízla, a to rovnou v močálu, je to močál neproduktivní, a pokud něco přece jen produkuje, pak náhražky sepisované z něčeho, co zahnívá. V české literatuře se šíří poezie zmaru, smradu, nepůvodnosti… Mrtvolnost! Českou prózu je třeba vzkřísit. Zde je návod: je třeba „přestat […] psát o svých subjektivních […] stavech“ a schovávat se přitom za „alibi modernistického kréda“ — nebo třeba za „instantní existencialismus“. Než připustit čtenářsky hostilní modernistické zahnívání, to radši v pracovnách redaktorů pomáhat „řemeslně šlechtit“ styl „na první pohled méně umělecky a hodnotově ambiciózní“.

Koho kritizují Puskely a Klíčová a Trávníček? Kdo jsou ti, kdo nemyslí na uštvanou manažerku, která si právě rozsvítila lampu a sahá po knížce? Kdo jsou ti, kdo píšou „dílka sporné hodnoty“? Pálenka obdržela od jiných posuzovatelů literatury cenu DILIA Litera za objev roku. Výše zmíněnými kritiky spíše shazovaná Kateřina Tučková s Žítkovskými bohyněmi dostala v rámci Magnesie Litery cenu čtenářů. Marek Šindelka, autor otloukané Mapy Anny, dostal Literu za prózu za svou předchozí knihu a Jana Šrámková dostala před Zázemím Cenu Jiřího Ortena. Zábranského Martin Juhás: také ceněný, nominovaný na cenu Česká kniha 2016. Shazovaná Spoušť nedlouho po otištění Puskelyho textu obdržela Cenu Jiřího Ortena. Všechny knížky, které jmenují E. Klíčová a po ní M. Puskely s despektem, jiní posuzovatelé literatury cení.

Asi to není nic příjemného pro spisovatele, že v malé české komunitě těch, kdo sledují literaturu, o nich někteří mluví tak nehezky, předhazují spisovatelům ambicióznost, artistnost, píšou, že jejich knihy jsou špatné (sic!) a posílají je do smrdutého močálu umění. Má takto vypadat kultivování literární kultury? Možná se někdo ozve s tím, že polemiky, debatní mlýnky, duely a v rámci nich vyhrocování názorů, jejich jasné a jednoznačné formulování, jsou kořením „literárního provozu“. Možná bude někdo tvrdit, že právě polemiky a rozdíly v postojích kritiků upoutávají pozornost k přehlížené literatuře. Proti přivolávání pozornosti ke knihám nic nenamítám. Jen by u toho nemuselo být tolik přezíravosti a urážení těch, kdo píšou proto, že psaním chtějí říct něco — například — ryze subjektivního.

Přezíravosti a urážení dává Host, bohužel, prostoru až moc. Když jsem pročítal před časem recenzi Jana Rejžka na Kahudův román Vítr, tma, přítomnost (byl nominován na Magnesii Literu!), přiznávám, že jsem nenacházel „umělecké opodstatnění“ toho, proč redakce takové mimoňství otiskla. Rejžek se při svém neliterárním, nýbrž vypravěče a autora ztotožňujícím čtení dopustil tolika faulů a trapností, že zůstával rozum stát. Připomenu, že Rejžek nazýval román „Kahudův zakyslý guláš“, styl románu označil za „podlý“, vyslovil „doufání“, že někdo z disentu „nakope ne-li Kahudu, tak aspoň symbolicky jeho pseudohrdinu do zadku“, nebo na vydavatele románu Martina Reinera vytáhl fakt, že „trávil část mládí na bolševické vysoké vojenské škole“. Rejžek vešel na dvoustranu, kde měl kriticky psát o knize, ne jako host, ale jako bulvarizující dryáčník, který v cizím bytě vykřikuje. A výkřiky to byly opravdu cirkusácké. „Tohle myslí ten téměř padesátiletý řimbaba vážně?“ vykřikoval, nebo nad faktem, že rukopis byl delší: „Proboha, tahle makulatura prý původně měla [tisíc stran].“ Piorecký ve 3. díle svých mimořádně podnětných (a dobře kultivujících) meta-kritických úvah „Kritika kritérií“ napsal, že „Rejžkův styl velmi dobře ilustruje […] fanatismus a agresivitu“ (Tvar 8/16).

Proč Host otiskl fanatický a agresivní text, vydávaje ho za literární kritiku? Možná proto, že na následujících čtyřech stránkách následovala debata Jana Bělíčka, Petra A. Bílka a Evy Klíčové, v níž se mohli od Rejžkova bulváru kritici distancovat a ukázat, že kritické čtení Kahudova románu vede k jiným, střízlivým výrokům, jako je ten, že „román je důkladnou studií paranoie“ (což Rejžek nepochopil), a mohli uzavřít, že Kahudova „kniha je jednou z nejzajímavějších i nejdiskutovanějších za poslední léta“. Rejžka na stránky vpustili jako ztrapnivšího se předskokana.

Taková motivace pro otištění neumětelova textu je ale hodně nízká a nemusí se vyplatit. Jedno totiž pak měli střízliví kritici s Rejžkem společné: navazujíce na jeho křik, i oni knihu Kahudy počastovali nezvykle emfatickými přívlastky. P. A. Bílek například: „Já si na té knize cením to, že je navenek tak hnusná, smradlavá […].“

Z četby takových kritik zůstává pachuť na jazyku. Musí být nutně literární kritika v Hostu vulgární?