Nejdůležitější téma
Barnesovo dílo Stolek s citróny (2004; česky 2015) lze označit za sbírku povídek jen technicky a formálně. Jedenáct kratších textů spolu ladí natolik, že je lze vnímat jako jeden kompaktní, organický celek, který čtenáři nabízí jedenáct tematických variací, respektive rozpracování (mimo jiné a především) motivů stáří, stárnutí a samoty.
Jedenáct variací tu systematicky mapuje širší souvislosti tématu a vytváří jeho téměř panoramatický snímek. Na tom se podílí především celá řada stářím poznamenaných postav, jejichž základní status verbalizovala jedna z postav: „[…] je lepší čelit budoucnosti než minulosti […].“
Sbírka působí mimořádně celistvě, všechny její texty se podílejí na specificky barnesovském způsobu zachycení, modelování a zhodnocení onoho momentu lidské existence, ve kterém dochází k uvědomění si prožitku života, k ohlédnutím se za ním a k jeho konečné formulaci. Asi nejlépe k tomu odkazuje komentář vypravěče z povídky „Příběh Matse Israelssona“, když říká: „Zítra začne zbytek jeho života. A promění ho, hodně ho promění to vědomí, kolik let z jeho dosavadního života nebylo takových, za jaká je pokládal.“ Takovéto a podobné repliky dávají vzniknout základní ponuré atmosféře povídek, přes niž však přece jen sem tam prosvitne groteskní, ironicko-sarkastická linie.
Pro povídku jako žánr je příznačné tendování k závěru, k pointě. I tento znak Barnes aplikuje až ve vyšších kompozičních strukturách. Každá z povídek je sice soběstačné prozaické pásmo s vlastním rozuzlením, avšak závěrečná povídka cyklu s příznačným názvem „Ticho“ jako by se snažila pointovat sbírku jako celek, když slovy skladatele Sibelia řekne: „Nic nejde tak rychle jako kdysi… Pravda. Proč bychom ale měli očekávat, že poslední věta života bude rondo allegro? Jak bychom ji měli nejlépe označit? Maestoso? Jen málo lidí má takové štěstí. Largo — to je pořád trochu moc důstojné. Largamente e appassionato? […] Jenže v životě to nevede k allegro molto, kdy dirigent bičuje orchestr k větší rychlosti a hluku. Ne, ve své poslední větě má život na pódiu opilce, starce, který nepoznává vlastní hudbu, hlupáka, který nepozná zkoušku od představení. Měl bych to tedy označit jako tempo buffo? Ne, už to mám. Označím to pouze sostenuto a nechám to rozhodnutí na dirigentovi. Pravdu lze nakonec vyjádřit víc než jedním způsobem.“ Hudební motivy a linie jsou pro vícero povídek sbírky Stolek s citróny klíčové. Reprezentují totiž jak vznešenost, tak i úděl proměnlivosti a pomíjivosti životního rytmu. Hudba a životní rytmus jsou tu zástupné motivy, hudba podle skladatele aspiruje na ticho a toto jeho poznání je vlastně vědomím konce. Postava povídky „Na stráži“ zase agresivně upozorňuje na chorobné projevy těla (kašlání, kýchání), jež ruší ladnost koncertní hudby. Tematizace proměn životního rytmu je součástí povídky „Stručné dějiny holičství“, v níž se životní rytmus představuje přes originální perspektivu návštěv holičství. Pokus o obnovení životní vitality stárnoucího muže v náruči prostitutky se zase zrcadlí v povídce „Hygiena“.
Julian Barnes se tématům stáří, rekapitulace života a smrti věnoval také v řadě svých dalších děl (Žádný důvod k obavám, Vědomí konce, Roviny života). Tato díla lze dle mého názoru označit jako bravurní spisovatelský výraz, jenž s hlubokým porozuměním mapuje obtížné „roviny života“ postav. Sbírka Stolek s citróny i přes její kvalitu, která je daná především virtuozitou Barnesova psaní, však na tyto charakteristiky nedosahuje. Z mého pohledu jí chybí naléhavost hloubky, vážnost (až mrazivost), která je výraznější ve výše zmíněných dílech. Naproti tomu tato sbírka nabízí prvek kompoziční a narativní hravosti, místo důrazu na autenticitu Barnes spíše předvádí kvality své techné. V tomto smyslu soubor Stolek s citróny vhodně kompletuje způsoby Barnesova psaní o stáří a konci života.
Julian Barnes: Stolek s citróny, přeložil Viktor Janiš, Plus, Praha 2015