Robotova svatozář
Pravidelně si v novinách a na internetu čteme, co všechno se počítače a umělá inteligence učí. Kromě stolních her, řízení auta a továrny nebo porozumění lidským emocím se inženýři snaží vzdělat stroje také literárně. Do umělých neuronových sítí, které více než zdařile napodobují naši schopnost učit se a hledat v datech poskytovaných čidly — ať už jde o oko nebo USB port — pravidelnosti a zákonitosti, vědci i umělci nalévají tisíce románů a básní a horečnatě čekají na výsledek. Vyskočí na obrazovce geniální báseň? Dostane počítač Pulitzera? Dá se poznat, jestli text napsal člověk nebo stroj? Dokáže umělá inteligence tvořit literární texty? Blíží se konec světa, nebo jen začátek toho úplně nového?
Jan Váňa v nedávném komentáři o robotické poezii na H7O cituje autora satirického webu Bot or not, kde uživatelé hádají, zdali báseň stvořil básník nebo počítač, Oscara Schwartze, který všechny tyto a další otázky nepovažuje za tázání po smyslu kybernetiky, ale naopak za nejaktuálnější výzvy definice lidství: co dělá ze shluku písmen, ať už je jeho původ jakýkoliv, báseň? Podle Schwartze to je jejich cirkulace v mluvené řeči, skutečnost, že je lidé používají určitým způsobem. Váňa se nicméně ptá po smyslu převedení odpovědnosti za veškerou tvorbu, včetně té umělecké, na počítač. Co zbyde z člověka, když přesune na stroje i tvůrčí a uměleckou práci? A s nadsázkou apokalyptika črtá lidstvu osud pasivních konzumentů syntetické tvorby.
Nabízí se ještě jedna — a určitě ne poslední — možnost tázání po smyslu strojového umění, a to sice povaha umění, tvorby a všudypřítomné „kreativity“ samotných. Neshledáváme nic špatného na tom, když stroje budou vykonávat ty nejnudnější, nejrutinnější a namáhavé úkony, když za nás převezmou všechny „práce na hovno“. Stejně tak už většina zaměstnanců stačila prohlédnout podstatu kreativity svých tvůrčích zaměstnání: excelové tabulky taky musí někdo tvořit a ten regál v Albertu se sám nenaplní. Stroje koneckonců usnadnily práci i umělcům a jejich provozu, své by jistě mohli říci fotografové, redaktoři nebo sazeči pamatující analogové časy. Občas se sice objeví nostalgický luddita, který ale po chvíli cvakání povídky na dědečkově psacím stroji stejně spouští MacBook, aby ji vyvedl v pěkném písmu a snad i gramaticky správně.
Proč tedy tak urputně bránit „tvorbu“? Minimálně na základě spisovatelských biografií a rozhovorů s umělci se dá tušit, že velká část tajemného procesu tvoření je vlastně normální, rutinní a možná i nudné zaměstnání. Walter Benjamin ve slavném eseji o povaze uměleckého díla v době technologické reprodukce tvrdí, že mechanizací výroby artefakty ztrácí svou auru. Za těch zhruba sto let se ukázalo, že technologie umění nijak neuškodila, sakralizoval se pisoár, zbožštěl sítotisk, dokážeme si pobrečet nad krásnou fotografií, o filmech nemluvě. Dnes o svou auru jedinečnosti přichází umělec, respektive zdroj díla.
Jak poznamenává Schwartz, text se stává poezií teprve v diskursu, tím, že ho podle kulturou předepsaného návodu použijeme. Ze stejného důvodu není nutné malovat na zeď armagedon bezbřehého konzumu. V mnohém následovníci Waltera Benjamina z tzv. birminghamské školy, jako třeba Stuart Hall, ve svých výzkumech a analýzách například poukazovali na podvratné čtení, přivlastňování si textů a kulturních statků v interpretaci k vlastním účelům. Skutečnost, že někdo něco konzumuje, čte, ještě nutně nemusí znamenat podřízeneckou pasivitu. Člověk stále zůstává podmínkou textu.
Pokud bych měl k otázkám Schwartze a Váni přisadit další, zněla by: Dokážeme myslet umění, potažmo lidství bez ideje autenticity? Nebo jsme odsouzeni k tomu nepozorovaně umísťovat do prostoru společnosti a historie auratické body originality, z nichž následně vyvěrá humánní podstata? Nevím. Uvidíme, až se počítače naučí užívat si četbu a lišácky nad ní pomrkávat.