Nepravidelné paralely Sáry Vybíralové

Spoušť vyšla před rokem. Jak se s odstupem na povídky a jejich výběr díváte? Pokud si představím, že bych měla texty Spouště zredigovat teď, určitě bych na nich ještě zapracovala — nebo se možná zhroutila pod tíhou úkolu. Knihu po pravdě otevírám dost nerada, některé formulace mi připadají neobratné, jiné příliš automatické, některé pasáže naivní. To neznamená, že bych ji tehdy nepřipravila nejlépe, jak jsem uměla, a ani to, že bych to snad dnes dokázala lépe. Znamená to jen, že dotaženost literárního textu je vždy relativní. Konkrétně bych možná dnes dodala nějaký podtitul, který by ozřejmil, že jde o povídky — kniha tomu svým celkovým vzhledem moc nenapovídá a láká čtenáře na nějaký souvislý útvar. S výběrem jsem celkem spokojena: na to, že texty vznikaly nezávisle na sobě, se k sobě hodí a přijde mi, že tvoří něco jako nepravidelné paralely. Posunula vás celá zkušenost se zpracováním a vydáním knihy nějak autorsky dál? To asi sama nemohu posoudit, ale řekla bych, že zkušenost s vydáním knihy a zkušenost s tvorbou jsou na sobě nezávislé a rozdílné věci. Moc dobře ale vím, že za několik drobných posunů ve svém životě vděčím právě tomu, že mé povídky vyšly knižně, a nikoli tomu, že jsem je napsala — i když bych byla raději, kdyby to bylo naopak. Pro člověka, který píše a nepublikuje, je to taková institucionální konfirmace. Četla jste kritiky a recenze? Ano, určitě většinu. Moc jsem si toho z nich nezapamatovala. Nejvíc mě smetla recenze Josefa Chuchmy v Lidových novinách, protože v ní vyslovil to, co jsem sama tušila — že totiž v tom všem tápaní jednotlivých povídek zanikne raison d'être celku. To člověk moc nechce číst, zvlášť když postrádá argumenty, kterými by to vyvrátil. Pak se odehrála legrační kauza, že do A2 recenzi napsal Ladislav Šerý, což je hvězda intelektuálního nebe, a to tak pozitivní, že dle zákulisních informací někteří příznivci časopisu nevěřili, že ji psal skutečně on. Docela mě baví, když mi někdo z přátel udělá radost a začne komentovat jednotlivé povídky. Každému se totiž obzvlášť líbí, nebo naopak obzvlášť nelíbí jiná.

Sára Vybíralová, foto: Lucie Zajíčková

Sama jste kritička, zaměřujete se na francouzskou literaturu. Co vás na ní baví?  Protože ji znám podrobněji než jiné literatury, těžko se mi hledá nějaký konstitutivní rys — snáz by se mi například odpovídalo, že na německy psané literatuře mě baví její strohá přesnost, možná vynucená již jazykem samým, ale to proto, že z ní čtu jen autory, kteří patří k tomuto stereotypnímu „totemu“, a neznám ty, kteří mu neodpovídají. Když si tak v duchu probírám panteon svých oblíbených spisovatelů, napadá mě, že mnoha francouzským prozaikům je vlastní jakási přirozená velkolepost, rozmach, s jakým se jejich životní dílo skládá do monolitického celku. Třeba Zola, Céline, dokonce i Vian, o Proustovi nemluvě. Ale v současné francouzské literatuře je častá i zdánlivá, ale o to působivější skromnost útržkovitých výpovědí s přesahem, nekompromisní niternost ve stylu Nathalie Sarraute, sociologizující sebezpyt jako u Annie Ernaux. V poezii je možné ve francouzštině vytvořit nepřeložitelné zvukomalebné symfonie. A samozřejmě je fascinující neustálé obohacování francouzské literatury z jiných kulturních zdrojů autory, kteří francouzštinu přijali za vlastní, nebo které naopak ona adoptovala. Seznam příkladů by byl dlouhý a nesmyslný. Ale to neplatí jenom o literatuře. Kromě psaní také překládáte, převedla jste z francouzštiny dvě knihy Édouarda Levého. To je velice zajímavý autor, řekla bych spíš umělec slova než spisovatel. Za svého života byl ostatně mnohem známější jako výtvarný umělec. Vytváří velmi nekompromisní plošné texty na základě zdánlivě jednoduchého klíče, který se následně ukazuje problematičtější. Nejzajímavější je na Levém to, že nás při čtení nutí k uvažování nad výpovědní hodnotou toho, co čteme.