Manžela jsem nezabila

Lotos původně vůbec nechtěla vymýšlet žádné eskapády ani divadýlka, žádný soud o neplatnost rozvodu a další rozvod. Úplně na začátku ji napadlo, že to vyřeší prostě a jednoduše, zabije ho a basta. Ale Čchin Jü-che měřil metr pětaosmdesát, byl to pěkný pořízek, když na něj půjde sama s nožem, kdoví, jestli by ho vůbec dokázala zabít. Tehdy před lety si ho brala právě proto, že byl vazoun, takoví mají vždycky síly za tři, koho by napadlo, že ho bude chtít jednou zapíchnout a ta jeho přednost jí bude na překážku. Jestli ho chce zabít, musí si najít pomocníka. Ano, zajde za bratrem. Její bratr se jmenoval Li Jing-jung, už ve jméně měl „udatný hrdina“, měřil taky metr pětaosmdesát a taky byl pořádná vazba. Pracoval jako traktorista, svážel a rozvážel obilí a pícniny, někdy bavlnu a hnojiva. Lotos se tedy vydala do rodného domu. Bratr byl doma s celou rodinou, zrovna večeřeli. Li Jing-jung, jeho žena a dvouletý chlapec seděli u stolu s hlavami zabořenými v miskách a hltavě srkali nudlovou polévku se zeleninou a sójovou pastou. Lotos zůstala stát ve dveřích:

„Brácha, pojď ven, chci ti něco říct.“

Li Jing-jung neochotně zvedl hlavu od misky:

„Řekni mi to tady.“

Lotos zavrtěla hlavou:

„To nejde. Je to jenom pro tvoje uši.“

Li Jing-jung se podíval na ženu a synka, odložil misku a vstal od stolu. S Lotos se vydali na val za vsí. Přicházelo jaro. Led na řece za vesnickým valem už popraskal a kusy ledu unášel vodní proud.

„Brácha, řekni, sem ti dobrou ségrou?“ spustila Lotos.

Li Jing-jung se podrbal na hlavě:

„Vo tom žádná. Když sem se ženil, půjčilas mi dvacet litrů.“

„A kdybysem tě chtěla vo něco poprosit?“ vyzvídala dál Lotos.

„Sem s tím.“

„Pomoz mi zabít Čchin Jü-cheho,“ vypadlo z Lotos konečně, proč přišla.

Li Jing-jungovi spadla čelist. O jejich lapálii s „rozvodem“ dobře věděl, ale ani ve snu ho nenapadlo, že by to došlo tak daleko. Podrbal se na hlavě:

„Ségra, podsvinče ti klidně kuchnu, ale chlapa? To sem jaktěživ nedělal.“

„Však to po tobě taky nechci každej den, v mý situaci ale není jiný řešení.“

„Což vo to, zabít zas asi není tak těžký,“ uvažoval Jing-jung nahlas, „ale postavěj mě za to ke zdi.“

„Nechci, abys ho zabil ty,“ vysvětlovala Lotos svůj plán. „Ty mi ho jenom podržíš, kuchnu ho já. Ke zdi postavěj mě, ty si pudeš po svejch.“

Li Jing-jung pořád váhal:

„Za to pudu po svejch leda tak do basy.“

Lotos docházela trpělivost:

„Tak sem tvoje ségra nebo ne? Dobře víš, co mi ten syčák proved, a ty nehneš prstem? Esli mi tady nepíchneš, nezabiju jeho, ale pudu si to rovnou hodit sama.“

To ho vyděsilo:

„Počkej, však já přece neříkám, že ti nehelfnu. Kdy to chceš províst?“

„Zejtra. Není nač čekat.“

Li Jing-jung přitakal:

„Když zejtra, tak zejtra. Vo život přijde tak jako tak. Čím dřív, tím líp.“

Ale když na druhý den přišla Lotos za bratrem, švagrová jí řekla, že Li Jing-jung musel ještě v noci odjet s traktorem do Šan-tungu pro bavlnu. Vždyť se domluvili, že půjdou zabít Čchin Jü-cheho, jaktože zničehonic odjel pro bavlnu? Pro bavlnu se nikdy nejezdilo daleko, jaktože jel tentokrát až do sousední provincie? Je nad slunce jasný, že se zdejchnul. Lotos si povzdechla. Teď už ví, že Jing-jungovo jméno nesedí, není ani udatnej, ani hrdina. A to úsloví, že na tygra jen s bratry, protože jen na vlastní krev je spoleh, to se taky šeredně plete.

Kdo jí teď ale pomůže zabít manžela? Lotos si vzpomněla na řezníka Chu, který v městysu porážel prasata. Městys se jmenoval Zákruta. Řezník Chu byl rudolící pořízek. Každý den před úsvitem porazil vepře, a jen co se začalo rozednívat, vyrazil prodávat na trh. Stánek měl odshora dolů plný masa, jedna velká kupa se mu válela na pultě, maso viselo i na hácích po stranách a pod pultem stály koše s vepřovými hlavami a vnitřnostmi. Lotos k němu chodila nakupovat. Když dojednali cenu, řezník Chu se rozmáchl a mocnou ranou jí usekl pěkný kus masa nebo vylovil střívka z koše a hodil jí je do košíku. K tomu přidal hlasité „tu máš, krasotinko“ a tajemně významný pohled. Někdy dokonce obešel stánek, aby ji poplácal, to ho musela zahnat nadávkami. Teď se Lotos zastavila u stánku a povídá mu:

„Hele, Chu, pojď na chvilku někam bokem, chci ti něco říct.“

Řezníka to dost překvapilo. Po chvilce přemýšlení ale odložil nůž a vyšel s Lotos z tržnice. V závětří stála malá opuštěná mlýnice. Řezník Chu a Lotos vešli dovnitř.

„Řek bys, že sme dobrý známí?“ chtěla vědět Lotos.

Chuovi se zblýsklo v oku:

„Dobrý, krasotinko, jakpak by ne. Copak sem tě někdy šidil na váze?“

„A uděláš pro mě něco?“

„Vo co de?“

Lotos poučená nezdarem u bratra se rozhodla zabití manžela nezmiňovat:

„Řeknu Čchinovi, aby sem přišel, ty mi ho chytneš a podržíš, a já mu vrazim pořádnejch pár facek.“

O rozvodu Lotos s Čchinem si štěbetali vrabci na střeše, řezník Chu o té lapálii přirozeně věděl taky. Podržet někoho nebyl pro chlapíka jako Chu nejmenší problém, okamžitě souhlasil:

„Slyšel sem vo vás. Ten tvůj Čchin je fakt svině.“

„Co podržet,“ dodal, „chtít po mně, abysem ho za tebe zmlátil, taky to udělám a rád. Ale hele, když ti helfnu, kouká z toho pro mě něco?“

„Když mi helfneš, budu s tebou víš co,“ navrhla Lotos.

Chu se zaradoval. Objal Lotos a rukou jí hbitě přejel po těle.

„Tak to ti ho nejen zmlátím, krasotinko, klidně ti ho i voddělám.“

Lotos Chua prudce odstrčila:

„Žádný zabíjení!“

To už se řezník Chu sápal na Lotos znovu:

„Fajn, dostane přes držku. Tak dem na to, namlátím mu potom.“

Lotos ho zase odstrčila:

„Nejdřív nakládačka, pak tamto.“

A vykročila směrem ze mlýna:

„Nebo nebude nic.“

Chu ji spěšně chytil za rameno.

„Kam ten spěch, krasotinko, počkej přece. Bude po tvým, nejdřív přes držku, pak tamto.“

„Ale dodržíš slovo?“ dodal temněji.

Lotos se napřímila:

„Já svý slovo plním.“

Starý Chu si samou radostí zabušil do hrudi:

„A kdy na to mám jít? Nač votálet, čím dřív, tím líp.“

„Zejtra,“ rozhodla Lotos, „dneska za ním zajdu a vylákám ho sem.“

A opravdu, ještě tentýž den odjela Lotos do okresního města, kde zašla do místní chemičky, aby si s bývalým manželem dohodla schůzku. Jela s dvouměsíční dcerkou v náručí, měla v plánu ho vylákat do městysu s tím, že spolu musí na úřad dohodnout výživné. Chemička měla na tucet vysokých komínů, které chrlily bílý kouř, jenž stoupal k obloze. Lotos prošla chemičku křížem krážem, ale koho potkala, ten tvrdil, že Čchin Jü-che odjel na sever do Mandžuska, do provincie Chej-lung-ťiang, s náklaďákem plným hnojiva, a že dřív než za čtrnáct dní se nevrátí. Bylo jasné, že se Čchin Jü-che stejně jako její udatný bratr prostě někam uklidil. Do Chej-lung-ťiangu ho hledat nepojede, to je dálka přes kolik provincií; Čchin Jü-che je na cestách, den co den ujíždí s náklaďákem, toho nechytí. Jak vidno, zabít chlapa není těžké, těžší je ho chytit. Tak to bude mít čtrnáct dnů života navíc. Lotos potlačila vztek, co v sobě dusila, a vydala se zpátky domů. Za vraty chemičky ucítila, že ji kromě vzteku tlačí v břiše taky něco jiného. Pár kroků dál byly placené veřejné záchodky, úleva za dvaceťák. Hlídala je ženská ve středních letech, vlasy měla naondulované jednu kudrlinku vedle druhé, na hlavě hotovou slepičárnu. Lotos zaplatila dva mao, podala dcerku ženě a šla si ulevit. Ve vyprázdněných útrobách se jí vztek ale nezadržitelně nafoukl ještě víc. Když vyšla ze záchodků a uviděla dcerku v náručí cizí ženy plakat, zacloumalo to s ní, ona se neovládla a vrazila dcerce políček:

„Stejně je to všecko kvůli tobě! Co si teďka počnu? Jak budeme žít?“

Totiž, nebýt maličké, Lotos by o manžela nikdy nepřišla. Byli svoji osm let. Po roce manželství se jim narodil syn. Dnes mu bylo sedm. Loni na jaře Lotos zjistila, že je znovu těhotná. Těžko říct, jak k tomu došlo, jestli si špatně spočítala dny, měla po něm chtít, aby si vzal ochranu, ale neřekla mu. Čchin Jü-che si užil a Lotos byla v tom. Druhé dítě mít ale nemohli, to je protizákonné. Kdyby byl manžel rolník, dostanou pokutu pár tisíc jüanů a dítě si nechají. Ale byl zaměstnancem státní chemičky, kromě pokuty by ho ještě vyhodili z práce. Deset let dřiny a k čemu? O všechno by přišli. Rozhodli se jít do nemocnice na potrat. Dva měsíce těhotenství Lotos nic necítila, ale jen co se vysvlékla, vylezla na operační stůl a roztáhla nohy, ucítila v břiše pohyb. Lotos tedy zase srazila nohy k sobě, slezla ze stolu a natáhla si kalhoty. Lékař měl za to, že jde na toaletu. Lotos vyšla z operačního sálu a vykročila ven z nemocnice. Čchin Jü-che se snažil ji zadržet:

„Kam se ženeš? Uspěj tě, to nebolí.“

„Tady je moc lidí, povíme si to doma,“ odmítla Lotos.

Cestou domů ani jeden nepromluvil. Dvacet kiláků místním autobusem ujeli v tichosti, dojeli do vsi a došli domů. Lotos zamířila do chlívku. Měli kravku, před dvěma dny porodila tele, zrovna sálo mámě mléko z vemene. Kravka už měla pořádný hlad, jak uviděla Lotos, přivítala ji hlasitým zabučením. Lotos jí šla rychle dát seno, když tu se manžel objevil ve chlívku:

„Tak vo co vlastně de?“

„To maličký se ve mně hejbe, musím ho donosit,“ oznámila mu Lotos.

„To nejde,“ nesouhlasil Čchin. „Esli to porodíš, vyhoděj mě z práce.“

„Tak musíme přijít na to, jak to zavonačit, abysme mohli mít druhý dítě a tebe nevyhodili,“ usoudila Lotos.

„Nic takovýho není,“ tvrdil Čchin.

Lotos se napřímila:

„Ale je. Rozvedem se.“

Do Čchin Jü-cheho jako když hrom uhodí:

„Cože?“

„Čaovi z městysu to tak udělali. Rozvedem se a budem každej sám za sebe. Děcko porodím sama, bude tím pádem jenom moje. Synek pude k tobě, druhý si nechám já. Každej budeme mít jedno, čili nikdo z nás nepřestoupí zákon politiky jednoho dítěte.“

Čchin Jü-cheovi to pomalu docházelo, a když mu to došlo úplně, podrbal se na hlavě:

„To není vůbec špatnej nápad. A ty by ses kvůli děcku vzdala manželství?“

„Uděláme to jako Čaovi,“ vysvětlovala Lotos dál, „až bude mrně zapsaný v matrice, znovu se vemem. Dítě bude narozený rozvedený matce, do manželství si každej přivedeme jedno vlastní. Na to žádná vyhláška není, že by se lidi s děckem nemohli vzít. Po svatbě už žádný další mít nebudem a je to.“

Čchin Jü-che se pořád drbal na hlavě a uvažoval, musel uznat, že ten Čao má pod čepicí:

„Teda ty Čaovi, takovej zašmodrchanec a voni věděj, za kterej konec to vzít. Co sou vlastně zač?“

„Starej Čao je zvěrolékař.“

„Na zvěrolékaře ho je škoda. Měli by si ho pozvat do Pekingu, aby jim radil s politikou plánovanýho rodičovství. Takovej by jim zaplnil všechny díry v zákonech.“ Pak se uznale podíval na Lotos:

„A ty v sobě nosíš kromě prcka taky všelijaký habaďůry, koukám, že sem svou ženu do dnešního dne hrubě podceňoval.“

A tak se tedy vydali na obecní úřad, kde je rozvedli. Po rozvodu se přestali stýkat, aby se vyhnuli podezření. Měsíce uběhly jako voda. Ale když Lotos porodila, zjistila, že Čchin Jü-che se za tu dobu stačil už oženit s Rýžičkou, co měla v okresním městě kadeřnictví. A nejenže se oženil, Rýžička byla už taky těhotná. Rozvod, který byl jen naoko, se zničehonic stal skutečností. Koho by napadlo, že když se Lotos vydá stejnou cestou jako Čaovi, dojde úplně někam jinam než oni. Lotos šla Čchin Jü-cheovi udělat pořádnou scénu, vykřikovala, že rozvod je neplatný, on se však zatvrdil a stál na svém, že rozvod platí. Mával osvědčením o rozvodu z úřadu a proti tomu Lotos nic nezmohla. Pochopila, že to ona dosud hrubě podceňovala svého muže. Ne že by se neuměla vyrovnat se situací, spíš neuměla spolknout svou hořkou pilulku. Vždyť to ona přišla s nápadem, že se rozvedou. Když se necháte napálit cizím, je to k vzteku, ale sám sebe dostat do šlamastyky, to je přímo k uzoufání. A jak se tak užírala, rozhodla se, že Čchin Jü-cheho zabije.

Překlad Zuzana Li.

Vydává nakladatelství Odeon.