Padouch, či hrdina? Nad dvojí kritikou jednoho básníka
Málokdy se setkáme na jedné ploše rubriky Dvakrát ve Tvaru s tak radikálně odlišnými kritikami jako v čísle 9/2016. Radek Malý, o jehož sbírce Všehomír obě kritiky — „Kniha úzkosti“ od Petra Kukala a „Bezradnost mezi řádky“ Igora Fice — pojednávají, je arci velký kluk, ve stádu básnických ovcí je takměř vlčák, aby jednu či druhou rozborku a sborku svého díla oplakával, ale pro čtenáře — pro čtenáře zasvěceného — je téměř bolestivé to číst.
Lze totiž psát o jednom autorovi, vypichovat různé atributy jeho tvorby, co ho zdobí a co mu škodí, co zvládá a co neumí, v případě Malého se však oba kritici shodují na tématech, vypichují shodné okruhy: Krchovského poetiku, heroismus, existenciální bolest, respektive bolestnost, přičemž předpokládám, jak to bývá, že své texty vzájemně před vydáním nečetli.
Nuže jen stručně — Kukal píše o roubování temnými očky Krchovského alexandrínu, Fic o tom, že není čtený jako Krchovský, ale zato úspěšný jako Hruška, Kukal píše o „neokázalé, heroicky nesené úzkosti každodenních drobných bitev o vlastní identitu“; Fic píše: „A na heroismus slova i autenticitu prožitku začal autor hřešit. I když to tak nevypadá, nevydává se, nemá smysl pro oběť.“; Kukal konstatuje, že Malý „bolestně postrádá bezpečí řádu a zakotvenosti. Jistoty směru.“ Fic naopak zmiňuje vrstvení banalit, spousty záměrných odkazů, „až má čtenář dojem, že luští křížovku“. Poslední slova kritik se doslova pouštějí do boje — Kukal: „…kniha zneklidňující úzkosti. Dlouho už jsme takovou potřebovali.“ Fic: „A o tom jsou všechny pohádky, které přestal Radek Malý umět číst, natož psát.“
Na jedné straně patetické přitakání, na opačné brutální ortelování jedné sbírky jednoho básníka na jedné stránce — a především stejných aspektů a to od dvou poctivých kritiků a čtenářů poesie. Záměrně zde vytvářím čtvrtý bod, čtvrtého přidavače: Souhlasím se všemi a nikomu nefandím, přesně opsali dnešní úděl poesie, všechna její traumata, všechno blábolení, veškerý boj uvnitř i vně. To, co je na psaní krásné i hnusné, proč je nám někdy na zvracení z psaní i z kritik, proč čtenářům hrabe a proč to vzdávají a začínají sledovat hip-hop nebo zakládají rodiny, ve kterých je kniha tabu.
Jelikož nevidíme za oponu, můžeme se také domnívat, že oba kritici se s Radkem Malým domluvili, aby vytvořili živoucí prostředí pro dohady, obrany a útoky uctívačů a ctitelů. Anebo naopak — dovolávám se nyní sebe sama: jako básníka by mne nijak nepotěšila evidence Petra Kukala, že autor „chce, potřebuje si svou člověčí úzkost prožít, probolet“, a právě tak ironické tázání Igora Fice, „zda čteme literaturu pro děti a mládež, jak běžně označujeme intencionální tvorbu tohoto druhu, nebo jestli máme co do činění se záměrnou kamufláží“. Jeden kritik po svém píše o autorově vztahu k Bohu a Skácelovi, druhý zase zneužívá fakt, že jde o autora knih a učebnic pro děti.
Přidávám se k tomuto neexistujícímu konsorciu jako čtvrtý: došlo mi, že na této malé ploše jedné stránky z časopisu Tvar — konkrétně jde o stranu 3 — se odehrál téměř kosmický souboj. Kdyby se tímto shrnutím kruh uzavřel, vznikla by jakási nesmyslná kvadratura kruhu, což je sice náramné, ale právě tak komické.
Nalezl jsem záhadu, se kterou si neumím poradit. Ve zvráceném smyslu jsem objevil Ameriku, jistě, ale třeba to je i bludný kořen čtení a výkladu knih. Jistě je dobře mít čtenářologii a kroužek naratologů, ale jak s tím naložit, když se dva kritici nad pár verši neshodnou, zda dotyčný maník bojuje své malé osobní války s osudem, či zda je to jen manipulativní kojot.
Poesie je pro mne jedinou zbraní, která mi pomáhá válčit s osudem — kvůli úmrtí blízkých někdy velmi zlolajným. Jak se v ní však vyznat? Poznat dobrého básníka, hm? Velký kritik Saint-Beuve měl pravdu: Zeptejme se domovníka. Anebo snad upřednostníme židovskou tradici: Zeptejme se dívky?!