Komunistickým kladivem na čtenáře
Jiří Bigas se většinu svého času živil novinařinou: před revolucí i po ní pracoval pro ČTK, dále pak pro Lidové noviny, ale také Spy, Šíp ad. Při pročítání autorových článků má člověk zvláštní pocit: je snad sympatické zastávat mravní hodnoty, ale asi nemístné je lidem mlátit o hlavu, a nakonec spíše smutné sklouzávat do moralizujících klišé bez nadsázky či vhledu do problému. V pořadí sedmá Bigasova novela Útisk pak v tomto smyslu svého autora nijak nezapře.
Vypráví normalizační příběh. Mladý muž nastoupí do práce. Aby se mohl stát členem morálně a psychicky zmrzačené společnosti, musí být sám zdeptán a morálně a psychicky zmrzačen. To je vše. Tomuto jasnému poselství je věnováno tři sta stran textu. Kde je problém? Sdělení, že komunismus byl špatný a mrzačil lidi různým způsobem, dnes není na škodu připomínat. Nicméně není potřeba utiskovat čtenáře moralizující alegorií, z níž postupně vyhřeznou všechny vnitřnosti, až z ní není nic než tezovitý výkřik.
Do čeho je tedy zabaleno ono poselství? Hlavní hrdina Kohoutek se od začátku pohybuje ve světě, kde nikomu a ničemu přesně nerozumí, přestože by chtěl. Chtěl by mít normální práci, ale když do práce přijde, ani po půl roce není jasné, co jsou jeho úkoly. Chtěl by mít kamarády, ale všichni jsou nějak podezřelí a podezřívaví. Chtěl by mít holku a sex, ale ona je záhadná a nepřístupná. Od začátku se pohybujeme v jakési nejasné mlze připomínající Kafkův svět — věci se dějí, jen nevíme jak a proč. To je nejsilnější rozměr celé knihy a prvních sto stran je tato atmosféra nejistoty vypravěčem umně udržována.
Bigasův svět je zabydlen veskrze negativními postavami. Komunismus český i sovětský je plný zlých lidí a funguje na bázi nesrozumitelného řádu. V tomto světě je jediný sám osamělý Kohoutek, který chce normálně žít. Nechce nic velkého, a přesto mu to není umožněno.
Za zdánlivě neproniknutelnou mlhou Kafkova zámku se však odehrává plochý příběh: lidé jsou pro vypravěče jen figurky, které tancují, jak on píská. Nemají charakter, jen funkci. Stejně tak je tu přítomen řád komunismu. Je popisován jako obluda, ale jako obluda z levného hollywoodského hororu, na kterou nebyly peníze ani fantazie. Má jen hodně křičet, a když řádí, má cákat krev. Bohužel takto zpodobněný komunismus neděsí a ani nenahlíží komickou, tragickou ani jinou stránku totalitního systému. Ničím nerozlišené figurky postav, stejně jako běsnící komunistický režim nemodelují literární svět, který by zval čtenáře k účasti na novém přemýšlení o starém problému. Vše funguje pouze jako obušek, kterým nás vypravěč mlátí a chce, abychom si zatraceně krucinál uvědomili, že ten komunismus je špína.
Vypravěč má za to, že nestačí jen napovědět ani trknout, má pocit, že čtenář je totálně zabedněný. A proto píše a píše pořád dál. Jde mu to od ruky, je vypsaný, nikde to nedrhne. Nedělá chyby ani si nelibuje v jazykových divnohrátkách. A nakonec, abychom pochopili, jak moc komunismus člověku ubližoval, odvede hrdinu do jiného sklepa, kde figurky-postavy Šulín a Pipig milého hrdinu rozčtvrtí a rozsekají. Vše se nám detailně popisuje, krev stříká, kosti křupou, aby nám pak bylo sděleno, že tímto se náš Kohoutek „znormalizoval“.
Problém není v popisech dějů, ty jsou často velmi působivé, text trpí a úpí pod doslovností komentářů. Novela chce být alegorií o komunistickém systému. Jedním z podstatných prvků dobré alegorie je to, že čtenář má možnost přemýšlet, dohadovat se, má možnost i bloudit a zamýšlet se nad různočtením a nechat se unést fantazií, hrůzou i vtipem. Podstatou alegorie není ukázat špatnost a pak tu špatnost o čtenáře ještě pětkrát omlátit.
Jiří Bigas: Útisk, Zlatá rybka, Praha 2015