S básníkem do fitka

Walt Whitman se proslavil jako básník, jeho žánrový záběr byl ale mnohem širší. Naposledy to prokázal objev jeho příručky o mužském zdraví a cvičení, která na pokračování vycházela v roce 1858. Literární historik Zachary Turpin pátral v digitálních archivech po Whitmanových pseudonymech a pod jménem Mose Velsor, které Whitman často používal, narazil na bibliografický záznam u časopisu New York Atlas. Po vyžádání příslušného ročníku časopisu vyšlo najevo, že Mose Velsor radil tehdejším mužům, jak se stravovat, jak cvičit anebo jak pečovat o nohy a chodidla. Whitmanovo autorství potvrzuje nejen oblíbený pseudonym, celé pasáže z příručky jsou totožné se zápisky a poznámkami z Whitmanových deníků. V radách mužům poznamenává, že Američané mají zdravého ducha, ale musí posílit těla, která dostávají ve zrychlujícím se, moderním světě pořádně zabrat. Například omezením pobytu mezi ženami anebo zvýšenou konzumací masa. Celou příručku si lze přečíst na stránkách časopisu Walt Whitman Quarterly.

Sci-fi a fantasy ceny Hugo opět ovládlo politikaření. Podruhé za sebou se totiž do nominací dostaly jen knihy podporované konzervativními skupinami Sad a Rabid Puppies, které se vymezují vůči levicově, společensky a aktivisticky orientovaným proudům ve fantastické literatuře, již podle kritiků měly ceny Hugo tendenci odměňovat a protežovat. Oba tábory, které na úkor literárního aktivismu požadují důraz na zábavu a tradiční propriety žánru, dostaly své autory a knihy mezi nominované díky specifickému nominačnímu mechanismu: každý, kdo si zaplatí účast na festivalu World Science Fiction Convention, může přihlašovat knihy do soutěže a hlasovat pro ně do užšího výběru.

O pozadí a historii celého sporu uvnitř sci-fi komunity a cenách Hugo mluvil s H7O už dříve redaktor časopisu XB-1 Martin Šust.

Minulý týden uplynulo třicet let od havárie jaderné elektrárny v Černobylu. Magazín The Atlantic se pokusil zmapovat, jak se událost odrazila v literatuře a jak se spisovatelům dařilo ji zachytit. Podle autora článku se katastrofa vymyká jazyku a jeho možnostem a nejhlouběji ťala Světlana Alexijevičová v knize Modlitba za Černobyl, v níž dává podobně jako v ostatních knihách reportážním stylem možnost zaznít hlasům přeživších a pozůstalých. Jiné autory, například Christu Wolfovou (Accident: A Day’s News) nebo Frederika Pohla (Chernobyl: A Novel), zradila snaha pojednat havárii jako historickou událost a vtěsnat ji do standardních vyprávěcích struktur: Černobyl je totiž fascinující tím, že stále trvá a jeho dopady stále nedokážeme odhadnout, čímž uniká z historické i literární představivosti.