A cenu za nejlepší poezii získává: počítač

Zdarma stáhnout si ji můžete například na Kosmasu (nutná registrace) nebo přímo na facebookové stránce nakladatelství (bez registrace). Autorství sbírky je sporné, neboť je rozloženo někde mezi autorem programu Jiřím Maternou, počítačem, na němž byl program spuštěn, a několika tisícovkami amatérských básníků publikujících na serveru Písmák. Právě tito autoři totiž poskytli výchozí materiál, na kterém se počítač „učil“, jak poezii psát. Čí jméno by tedy figurovalo na pomyslné literární ceně? Jednoznačná odpověď, zdá se, neexistuje.

„Nikdy jsem si nemyslel, že by jednou počítače mohly nahradit člověka v tak kreativních a neexaktních činnostech, jako je malba nebo skládání básní. Pomalu ale začínám měnit názor,“ uvádí na svém blogu Materna. Podíváme-li se blíže na to, jak třicet básní ve sbírce vzniklo, nelze takové vyjádření považovat za nic víc než utopickou vizi zaníceného techno-optimisty. Jak ale víme z historie, jsou to často právě utopie, které formují představivost možného a nakonec přetvářejí realitu mnohdy až brutálním způsobem. Z toho důvodu stojí za to se touto veskrze špatnou sbírkou — „levnými moudry ve verších“, jak se o ní vyjádřil Karel Piorecký — chvíli zabývat.

Psaní básní je jako hrát japonskou hru go

Princip, na němž je generování básňových textů založeno, se nazývá „neuronová sít“. Jde o strukturu, která v jistém smyslu napodobuje lidský mozek: dokáže vstřebávat informace a na jejich základě se učí pravidlům, která jsou v nich obsažena. Jedná se vlastně o dost obecný způsob, jak se dostatečně výkonný počítač může „naučit“ fungování velice různorodých systémů, pokud o nich má dostatečné množství informací.

Veliké pozdvižení v ajtý světě nedávno způsobil počítačový program AlphaGo, který si podal nejlepší hráče světa v klasické japonské deskové hře go. Vítězná série samotná nebyla pro algoritmus od společnosti Google žádný velký oříšek — daleko náročnější byla totiž příprava na ni. Aby AlphaGo dosáhl potřebných herních dovedností, musel předtím odehrát asi sto padesát tisíc her proti zkušeným lidským hráčům. Odehrané hry si zapamatoval a na jejich základě si pak vytvořil komplexní systém rozhodovacích pravidel.

S programem pro psaní básní je to dost podobné. Neuronová síť nejprve zpracovala množství vstupních dat — Materna uvádí šedesát až osmdesát tisíc básní z Písmáka —, podle nich se „naučila“, jak mají básně vypadat, a pak už jen generovala „na požádání“ podle zadaných parametrů. Důležité je přitom zmínit, že program v žádném případě básně ani jejich části nekopíruje. Jen si je „nastuduje“. V tomhle ohledu postupuje počítač vlastně stejně jako básník-člověk: ten se musí nejdřív poezii taky svým způsobem naučit tak, že si čte básně od jiných autorů. Výsledkem je pak například báseň s názvem „Konečně žít“: „chci vyjít z kostela / strohé střízlivosti / a s jitřenkou v plamenech / začít snít“.

Vygenerované básně jsou sice od pohledu pochybné, ale to údajně jen proto, že průměrují kvalitu vzorku, na kterém se program učil. „Pokud mu dáme Skácela, tak bude napodobovat Skácela,“ říká Materna. Technický zádrhel vězí jenom v tom, že bychom od Skácela jako studijní materiál potřebovali několik desítek tisíc básní. Generování kvalitní poezie i prózy je ale podle všeho jen otázka času: „Za pět let budeme někde jinde a myslím si, že generování beletrie bude stejně jednoduché jako dneska vygenerovat básně,“ doplňuje programátor.

Faktem je, že na Písmáku vznikají básně nejrůznější kvality už dlouhá léta a tvoří spíše nezávislý paralelní svět, kterým se institucionalizovaný literární provoz příliš nezabývá. Básně generované počítačem, jakkoli se nám mohou zdát úsměvné a vlastně nedůležité, jsou ale příznakem něčeho mnohem zásadnějšího, než je vytvořená poezie samotná.

Na webu Bot or not zkouší Oscar Schwartz uživatele, jestli dokážou rozpoznat báseň generovanou počítačem od básně, kterou vytvořil lidský autor či autorka. Jde o jednoduchou aplikaci tzv. Turingova testu: člověk komunikuje s počítačem, a pokud nepozná, že jde o počítač, tj. nechá se programem oblafnout, výsledek testu je pozitivní. Díky statistikám, které web shromažďuje, se uživatel může přesvědčit, že ve spoustě případů lidé přisuzují autorství slavných básní (např. Williama Blakea nebo Gertrudy Steinové) počítači a obráceně.

Schwartz tím chce upozornit na provokativní tezi: podle něj ptát se na to, zda počítač dokáže psát stejně kvalitně jako člověk, je totéž, jako bychom se ptali, jestli Gertruda Steinová psala básně, jako by je psal počítač. To, co tvoří „počítačovou“ či „lidskou“ složku, není podle něj obsaženo v tom, jak básně skutečně vznikly, ale v tom, jak fungují v diskurzu — jak se o nich mluví. „Ve skutečnosti netestujeme počítače,“ říká Schwartz. „Co ve skutečnosti testujeme, je ‚Co tvoří lidskost‘?“

Počítačem vygenerovaná sbírka tak není jen shlukem „zamilovaných básniček primitivní rýmové struktury“ (Piorecký), ale příznakem širšího paradigmatického obratu, v němž se redefinuje role člověka ve vztahu k tvůrčí činnosti. V takovém případě nestačí pouze zvyšovat výpočetní výkon, jako se to děje u myšlenkově nenáročné práce, v níž nás technologie brzy zastanou úplně. Je potřeba ptát se, jaký má delegování tvůrčí činnosti na program pro člověka smysl. Má-li to být zbavení se „jha“ svobodné tvorby, tak nám patrně zbude už jen jediné: konzumovat a nakonec spokojeně umřít.