Pětadvacet minut pro nevděčné

Nakonec tak nebyl prostor pro „nadčasovou talk show“ (Tomáš Motl, ředitel ČT art) Artefakta, nepřežil pak ani magazín U zavěšené knihy. Naopak se stále drží letitá (od roku 1999) strejcovská řachanda Třistatřicettři a přetrvávají zatím podstatně mladší (od roku 2014) Jasná řeč Josefa Chuchmy a Konfrontace Petra Fischera, kde mají mluvící hlavy občas příležitost mluvit i o literatuře. Nejnovějším pokusem zplodit Třistatřicettrojce svěžejšího, chytřejšího a koukatelnějšího bratříčka je týdeník ASAP, jehož první díl odvysílala ČT art 30. března letošního roku. Čeho je tento pořad příslibem a případně naplněním, se lze zamyslet již nyní po odvysílání prvních tří dílů (30. března na téma Horor, 6. dubna Blogy a 13. dubna Emigrace).

Těžko říci, v které fázi procesu vzniku pořadu se potkali Robin Kvapil (režie, střih) a Bohdan Bláhovec (scénář, moderátor) s Jiřím Podzimkem (scénář, moderátor a vedoucí projektu) a dramaturgyní a moderátorkou Kristýnou Večeřovou. Kvapil, režisér krátkých a dokumentárních filmů a člen selfpromo zázraku facebookové éry Žít Brno, spolu s dokumentaristou (Show, 2013) a mistrem slam poetry Bohdanem Bláhovcem představují tu část týmu, která snad měla přinést neotřelost a koncepční originalitu do pořadu, v němž hrozí nekontrolovatelná exploze sucharství. Kýženou oborovou solidnost má pak asi zajišťovat Jiří Podzimek a do genderového počtu (asi) je tu Kristýna Večeřová. Podzimek s Večeřovou spoluvytvářeli již Zavěšenou knihu, tedy tu její strnulejší variantu — v porovnání s tandemem Petr Vizina a Karolína Kočí. Zatímco převážně zasmušilý Podzimek reprezentuje někoho, kdo v literatuře ctí především již mnohokrát potvrzené autority a „trvalé hodnoty“ — což je samo o sobě u jakékoli publicistiky nutně limitující —, angažmá Večeřové lze vysvětlit pouze její fotogeničností a schopností spontánně se zahihňat ve chvíli, kdy by té literární vážnosti bylo až příliš. Jestli tento personální koktejl může dlouhodobě fungovat, je otázka příštích vysílacích hodin. Ale to, co měl divák dosud možnost vidět, se až příliš podobalo onomu „náhodnému setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole“.

Vše od začátku vykazuje známky dlouhodobé bezradnosti České televize nad asi nadlidským úkolem spojení literatury a televizního pořadu. Nekonečné hledačství mezi tím, jestli referovat o literatuře servisně (přehled novinek, krátké rozhovory, reportáže, aktuality), nebo analyticky (zaměření se na jeden fenomén či text z více úhlů, například v diskusi), končí, jak je zde zvykem, ve směsi, která není ani jedním, zato je dostatečně divná. Na této divnosti se podílí i chaotické vizuální zpracování, které si neodpouští švankmajerovsky dekadentní znělku, pitvorné herecky tuhé etudy a devadesátkové vizuální efekty — včetně loga pořadu. Vzkaz potenciálnímu zájemci o literaturu je jasný: tohle tě nezajímá, to je jen bizár pro zvrhlíky a kriply — parafrázujeme-li dialog, jímž se Podzimek s Bláhovcem vzájemně představují v prvním dílu pořadu, zaměřeném na horor.

Nepřekvapuje tedy ani to, že pořad je koncepčně nečitelný už od názvu. Těžko říci, proč zde padla volba na zkratku, o jejíž všeobecné rozšíření se zasluhuje především manažersko-kancelářský globální aparát. „As soon as possible“ lze navíc k obsahu vysílání vztáhnout jen výjimečně — a těžko pak čekat od čtenáře/diváka, že by se zmiňovaných knih chápal stejně hbitě. O aktuálnost, tedy o to, co se v literatuře právě děje, tu jde jen mimochodně, tvůrci se nezaleknou ani slepení hlavního tématu pořadu výhradně z druhých (někdy v rámci souborných a sebraných) či posmrtných vydání (Pavel Juráček: Postava k podpírání, Witold Gombrowicz: Deník a Kronos, Jan Čep: Kniha týdne, žijící výjimkou je pak Petr Král a opět souborné Vlastizrady…).

Literatura nepochybně patří spíše do té oblasti lidského konání, která nutně nezávisí na nekonečné atraktivitě vizuální informace, jako třeba fotbal, volba miss nebo přírodní a válečné katastrofy. Přesto má televize možnost zviditelnit a „zpřítomnit“ to, s čím se cílový (v tomto případě) primárně čtenář, sekundárně divák setkává vesměs na papíře. Ten přitom na šokantnost blikajících obrázků není zdaleka tak náročný jako pravidelný konzument videoklipů, televizních show a infotainmentu apod. O to náročnější si však dovolí být na obsah. Jenže paradoxně právě literatura z pořadu vychází jako něco nesamozřejmého, okrajového a nezajímavého: viz všemi díly prostupující leitmotivy signalizující, co vůbec je a hlavně co není literatura: počínaje Podzimkovou řečnickou otázkou, jestli horor patří do literatury, přes díl věnovaný blogům, kde se neřeší téměř už nic jiného, až po třetí díl, kdy se pořad usadí na bezpečná bedra literárních autorit, až musí zasáhnout Večeřová: „Když se řekne Jan Čep, jen málo mých přátel ví, o kom se mluví.“ Toto všudypřítomné zpochybňování a vylučování je pak přirozeným výsledkem toho, že ač má Jiří Podzimek poněkud zúženou představu o literatuře, nikdo ze zbytku tvůrčí party nedokáže zabránit tomu, aby se z pořadu nestávaly zásvětní seance — nápad s blogy byl sice dobrý, leč nezvládnutý.

Tezi, že literatura zajímá jen hodně zvláštní lidi, posilují i moderátorské výkony. Zatímco v pořadu Sama doma, kde byl onehdy Bláhovec hostem, se navzdory svým mnoha výslovnostním vadám projevoval věcně a civilně, mluví-li nyní k literatuře, neovládne nutkání se pitvorně stylizovat. V kombinaci s unaveně vážným Podzimkem a ženským elementem, který vše tak nějak odlehčuje (co taky jiného, že), to vypadá, že diváka má toto trio dokonale mást, nudit a hlavně varovat.

Téměř při každé další odvysílané minutě se narodí aspoň jedno malé „proč?“. Jednou malé, jindy větší. Proč pořad nemá pravidelné rubriky? Proč se konvenčně upíná k tématu, které není v jeho silách? Když už má téma, proč se nepojednává konfrontačně, ale pouze se hladivě vyjádří sami autoři předmětných knih (či blízcí autorů, překladatelé apod.)? Podle čeho jsou vybírány ojedinělé knižní tipy: proč zrovna výstavní katalog (Jan Svoboda: Nejsem fotograf) nebo další vydání starších knih? Proč tolik podivných sdělení: například ve zmínce o knize Abstrakce. Čechy mezi centry modernity 1918—1950 nepadne nic o autorce Haně Rousové, ale zato o tom, že „knihu redigovala krásná Marie Bergmanová“… Proč se o rozhovor s autorkami blogu Vývařovna pokoušel neprofesionálně iritovaný Podzimek? Tento z pohledu literární věčnosti zpovykaný díl (prokrindáčka, to je vzpoura, vždyť se věnuje blogům nominovaným na Magnesii Literu!) didakticky uzemnilo třetí vydání (Čep, Král, Gombrowicz) — ještě o sáh strnulejší a dějepisnější než úvodní hororový díl, kam se kdovíproč zapomnělo pozvat někoho, kdo žánru rozumí, a hovořilo se hlavně o Lovecraftovi a Nerudovi. Takto lze pokračovat předlouho a „proč“ se kupí na všech rovinách: od formulačních detailů přes koncepční záhady po vizuální zpracování.

A na závěr několik zvědavých „proč“ pro vedení ČT art: Proč je takový problém vytvořit civilní, věcný a profesionální pořad o literatuře? Proč nemůže být obsah vyvážený — v ose literárních druhů a žánrů, v ose minulost—přítomnost a také ve smyslu literárního centra a periferie? A proč ho vlastně nemůže dělat někdo, kdo literatuře rozumí? Nešlo by také ve studiu trochu rozsvítit? Nebo je vedení dotyčného kanálu přesvědčené o tom, že literární pořad je ideálním formátem pro mladé a neklidné, aby se tak nějak televizně rozkoukali, případně odkladištěm těch starších a klidnějších?

Ano, cílový divák je nevděčný (neboť čtenář, který stojí i o televizní reflexi svého čtení, už takový bývá). Nicméně když už se najde celých pětadvacet minut týdně, nebylo by možné je naplnit s elementární publicistickou profesionalitou a alespoň trochu důstojným ohledem na ty, kteří se literaturou opravdu zabývají — ať už čtenářsky nebo jakkoli profesně?