Disent jako intelektuální disciplína
Normalizace a československý disent patří k tématům, která si v posledních letech rozhodně nemohou stěžovat na nezájem odborné ani laické veřejnosti. S každým novým textem pojednávajícím o Československu mezi lety 1968 a 1989 se však ukazuje, že řada otázek zůstává stále nezodpovězena, ba dokonce nebyla dosud vůbec položena.
To je i případ objemné monografie Světy disentu amerického badatele Jonathana Boltona, profesora slavistiky na Harvardově univerzitě a znalce české i středoevropské literatury.
Zdánlivě problematická pozice zahraničního autora se ukazuje být naopak výhodou. Předně je třeba vyzdvihnout Boltonovu erudici a důkladnou znalost dobových poměrů v Československu (sám přitom zmiňuje cenný vklad překladatelky Petrušky Šustrové, někdejší významné disidentky). Zeměpisný i kulturní odstup pak autor dokázal proměnit v kýžený nadhled, který jej ovšem nepřipravil o schopnost empatie a odvahu přicházet se zdravě subjektivními soudy.
Bolton se nezdráhá kriticky vymezovat vůči svým kolegům ze Západu a jejich mnohdy zjednodušujícímu pohledu na český, potažmo středoevropský disent. Bere také v potaz vliv jazyka komunikace — již samotný pojem disent (či disident) podle něho nabývá různého významu v očích Západu, střední Evropy a mluvčích anglických, francouzských nebo českých. V této souvislosti autor vyslovuje přání, „že i český čtenář, který už zná klíčové postavy a texty ‚svého‘ disentu, tady najde zajímavé posuny perspektivy a nová řešení starých otázek“. A je vskutku třeba ocenit pisatelovu otevřenost a důkladnost, s níž nazírá vybraná témata, i jeho odvahu pracovat s mnohdy přehlíženým typem pramenů a polemizovat se svými předchůdci nebo současníky (třeba s dnešním historiografickým trendem — mikrohistorií a tendencí „vyvolávat fiktivní ‚obyčejné lidi‘ nebo ‚každodenní život‘ jako míru toho, co bylo možné“).
Nutno podotknout, že monografie nepokrývá — na rozdíl od většiny podobných prací — celé dvacetiletí takzvané normalizace, nýbrž jen první dekádu, označovanou autorem za období vlastního formování českého disentu. Ani Bolton se přitom nevzdal (nebo nedokázal vyvarovat) některých zažitých zvyklostí, kupříkladu abstrahování českého disentu od slovenského, soustředění se na Prahu coby jeho centrum či pomíjení nábožensky orientovaného disentu. V jiných ohledech je ovšem do značné míry průkopníkem — vedle „povinné literatury“ (Havlovy eseje, Vaculíkovy fejetony, Patočkovy studie apod.) přihlíží k velkému množství dalších textů psaných disidenty a český disent představuje v celé jeho šíři a pestrosti, jež se z povětšinou ustálených zahraničních výkladů často vytrácí.
Rozhodnutí nechat v knize zaznít „polyfonii disidentských hlasů“ autora přivádí k textům rozličných žánrů — deníkům, dopisům, fejetonům či prózám —, v nichž pisatelé tematizovali mimo jiné vlastní postavení a poslání v rámci českého disentu. Bolton se ovšem snaží při jejich reflexi uplatňovat též hlediska literární — žánr, jazyk, děj a tak dále. Jistý literární rozměr ostatně má i jeho výklad zvolené etapy dějin českého disentu, pojímaný jako vyprávění tří navzájem propletených příběhů (normalizace, hudebního undergroundu a prvních let Charty 77). Zároveň však klade důraz na osobní rozměr disidentské existence a jeho analýzy vybraných textů nezřídka přecházejí v portréty jejich autorů.
Boltonova monografie neztrácí ani v konfrontaci s českým bádáním o disentu na své přínosnosti. Světy disentu jsou cenným a překvapivě čtivým příspěvkem k odborné reflexi politických, společenských a kulturních poměrů v Československu sedmdesátých let. Autorův model českého disentu, založený na představě specifického a nadmíru živého světa (nikoli jen politické platformy), respektive mnoha odlišných světů vzpírajících se jednotné klasifikaci, se ukazuje být nadmíru přesvědčivým a inspirativním a jistě by si zasloužil dále rozvíjet či opakovaně aplikovat.
Jonathan Bolton: Světy disentu, přeložila Petruška Šustrová, Academia, Praha 2015