Mezitím na okraji periferie

Výstižnou charakteristiku stavu slovenské literatury před nedávnem pro české bratry zformuloval Peter Darovec, když o domácí tvorbě prohlásil, že je jako stará panna: „Žije si vo svojom uzavretom svete, sama pre seba. A hoci je ešte stále trochu urazená, že nikoho príliš nezaujíma, už si na to aj celkom zvykla a vie si svoju samotu celkom pekne užiť. Okolitý svet ju vníma ako neveľmi komunikatívnu, komplikovanú a vlastne aj nezaujímavú, lenže ona sama seba vidí ako hlboko umeleckú, sofistikovanú a autentickú“ (A2 25—26/2015).

Osobně se mi sice také zdá, že „okolní svět“ domácí literaturu vnímá, avšak toto tvrzení je zkreslené tím, v jakém okruhu lidí se — já i Peter Darovec — pohybujeme. Když říkáme svět, máme na mysli takzvanou „širší literární obec“. Do té spadají v prvé řadě spisovatelé, jejichž počet v divočejších představách může vyjadřovat až čtyřciferné číslo — je nehoráznost, kdo se dnes sám dokáže označit za spisovatele —, což z nich činí nejpočetnější skupinu obce. Dokonce i na akademické půdě se proto vedou hospodské polemiky o tom, zdali není autorů více než čtenářů. Započítat je třeba i „literární aparát“, redaktory, recenzenty, akademiky a podobně, lidi studované, kteří se domácí literatuře věnují profesionálně a tím de facto nemají čtenářsky moc na výběr. Nic to ale nemění na skutečnosti, že si většinou ještě bokem musí často přivydělávat „skutečnou“ prací. A když je řeč o literární obci, nesmíme zapomenout na všechny ostatní blázny — aby si žádný z nich nemohl stěžovat.

Minulý týden se na H7O objevil k literárním cenám komentář Petra Fořta s trefnou glosou: „udílení literárních cen by mělo vzrušovat více diváky než porotce“. Na Slovensku tomu není jinak, zmíněný „okolní svět“, který „vnímá domácí literaturu“, který je „vzrušený udílením literárních cen“, tvoří víceméně hrstka odborníků, pár čtenářů a přehršel spisovatelů, přičemž se v magickém procesu reflexe domácí literatury z každého stává stejně erudovaný odborník a až komicky tak připomínají průměrného Slováka, který je týden před volbami a týden po nich odborníkem na politiku a během mistrovství hokejový expert. Mě nevyjímaje!

V případě nejprestižnější slovenské literární ceny Anasoft litera bych nešel tak daleko jako Fořt, který porotce české Magnesie označil jako „Pejsky a Kočičky“, nicméně bych minimálně souhlasil s Valérem Mikulou, který v recenzi jednoho z titulů finálové desítky Anasoft litery 2014 píše: „…kniha vyšla, a nič sa nestane. Slovenský literárny stroj pôjde ďalej, odporný podporný systém bude produkovať — súc sám nečitateľný — ďalšie nečitateľnosti“ (Romboid 1—2/2015). Tak to u nás chodí, vítěz (nebo výherce?) si odnese deset tisíc eur a vítězná kniha se opentlí tenkým papírovým páskem, aby čtenář vůbec zjistil, že dotyčná nějakou cenu dostala. V přímém přenosu se to totiž nedozví. Jestliže si Fořt v komentáři lehce postěžuje na vysílací čas předávání cen Magnesia Litera, slovenský komentátor takový problém nemá. Nad přímým přenosem se ani neuvažuje. Státní Jednotka má v úterý ve 20.20 zábavní program, Dvojka například hokej.

Jeden papírový pásek však — i kdybychom z něj poskládali vlaštovku, což by bylo jeho mnohem smysluplnější využití — léto nedělá, čtenářem nehne, prodejem tím pádem už vůbec. O nominovaných knihách se stejně (ne)mluví, jako se (ne)čtou, podobně jako všechny ostatní, které vysoce nastavená kritéria poroty sice nenaplnily, ale i tak jsou považovány za náročné. Slovensku totiž stále vládne fáma, že kvalitní literatura se nutně rovná náročné literatuře, jak o tom mluvil nedávno například vydavatel náročné… pardon, kvalitní literatury Koloman Kertész Bagala v rozhovoru pro Knižní revue (3/2016). Pomocí takové fámy běžný čtenář zřejmě rád a ochotně smete ze stolu všechny námitky vůči běžnosti jeho nečtení.

Vypovídá to nějak o kvalitě samotné nedávno vyhlášené finálové desítky či minulých vítězích Anasoft litery? Troufale předpokládám, že kvalita literatury reprezentovaná nejlepšími díly a šířka, rozmanitost a celková kultivovanost čtenářstva jsou stále ještě spojené nádoby (pokud je tedy někdo nepozorovaně nerozbil). V krátkosti — pokud nemáme pořádného (múzického, jak by řekl Stanislav Rakús) čtenáře, nebudeme mít ani pořádnou literaturu. I ve výsledcích nejprestižnějších cen jsou potom zřetelné vynucené kompromisy. Poměrně výrazně to šlo vidět na loňském vítězném textu Veroniky Šikulové Medzerový plod, knize, která je minimálně žalostně nezredigovaná a v porovnání třeba s Briškárovým Sprievodcom nezrozumiteľnosťou, Vilikovského Letmým snehom a Vášové Menoslovom podle mě, dalšího samozvaného odborníka, literárně průměrná.

A letošní nominanti? Je mezi nimi Veľká láska současného slovenského klasika Bally, protože jen tři věci jsou na světě jisté: daně, smrt a Ballova přítomnost ve finále Anasoft litery kdykoli, když vydá knihu. HoneymOon Jany Beňové, což je prý zatím její nejlepší kniha, jak se dozvíme přímo na obálce. Nevďačná cudzinka Ireny Brežné, která už získala Cenu Dominika Tatarky, a původem německý text je přeložený do slovenštiny tak neskutečně nudně a konvenčně, až se v něm jasně odráží jeho původ. Další kniha Dušana Dušeka. Reflux Zusky Kepplové, autorky, u které je  stále více namísto autentické příběhovosti cítit konstruovanost, naštěstí stále píše věci, které by mohly zaujmout i širší okruh čtenářů. Hostina Rút Lichnerové, nedotáhnutý, didaktizující text, k němuž se mi ani v šestistránkové recenzi nepodařilo zaujmout stanovisko. Tantalópolis Petra Macsovszkého, text původně básníka, který zřejmě pochopil, že na poezii deset litrů rozhodně netrhne. Neznámé něco od neznámého někoho. Slobodu bažantom Vandy Rozenbergové, čímž zřejmě nemyslela Rudolfa Slobodu, ale každopádně je její kniha mezi nominacemi vítaným osvěžením. Spolu Petra Šuleje, kniha, která podle jistých zkazek vznikala i s podporu tvůrčího stipendia, díky kterému autor žijící v Bratislavě mohl vycestovat do Bratislavy.

Výběr by podle mého určitě snesl ještě dvě další knihy, Kopcsayovu geopolitickou grotesku Asvabádžénie, jeden z mála zábavných textů s ambicí reflektovat současnou společensko-politickou situaci, a Púčekův román Uchom ihly, jenž představuje zajímavou upomínku na vypravěčský typ Vincenta Šikuly, který začíná na Slovensku citelně chybět.

Tohle je tedy „crème de la crème“ prozaické tvorby roku 2015. A kdo může letos nejprestižnější literární cenu na Slovensku získat? Těžko říct. Těžko říct, zdali to někoho zajímá. Karel, rak poustevník s věšteckými schopnostmi, který má 85% úspěšnost při tipování výsledků fotbalových zápasů a dá se považovat za stejného odborníka, jako je jakýkoli jiný Slovák, se kvůli tipování výsledku ani neobtěžoval vylézt z ulity. Nakonec vlastně touto „performance“ trefně glosoval nejen dosah nejdůležitější literární ceny na naši společnost, ale i celkovou kondici slovenské literatury.

Autor je literární kritik, redaktor a pedagog.