VÝBORNĚ
Společnost je zblbělá, ba přímo tupá. Jsem jejím údem. Znamená to snad, že jsem stejný jako ona? — Na to odmítám přistoupit.
Do výlukového autobusu, který teď jezdí na Kubáň, nastoupila mongoloidní dívka nebo spíš žena — ošklivá, tmavovlasá, nakrátko ostříhaná a tlustá, skoro bezpohlavní, jak tihle lidi bývají, v modré teplákové soupravě a s batohem na zádech. Dosedla na sedadlo, vzala leták, který na něm ležel — byl to reklamní leták z Lidlu —, a jak si ho prohlížela, vykřikla:
Jé koblihy! a ukázala na fotku dvou pocukrovaných koblih na papíru před sebou, měla v očích tak čirou a nefalšovanou radost, že poznala věc, že k ní přiřadila správné pojmenování, že obraz věci je barevný a odpovídá věci samé, a to libé, kterou ona zná a často chutná —
a pak pokračovala dál:
Jabko! zavolala na celý autobus a zase hledala dál očima po papíře,
Rajče!
Chléb!
Uzeniny!
taková radost byla v tom hlase, ale v poloprázdném autobuse si jí nikdo nevšímal, jen já, Jiří Bizom, čerstvý padesátník, jsem pocítil hlubokou a nezaslouženou vděčnost za všechno a málem jsem se rozplakal.
Den nato jsem na refýži před Národním divadlem vrazil do profesora Urbana. Profesor Urban mě kdysi učil. Jeho hodiny o české společnosti devatenáctého století byly nezapomenutelné. Málem jsme o sebe třískli čely, povídám: „Pardón,“ a pak hned: „Jé, to jste vy, pane profesore, jak se máte?“
A on na to: „Výborně.“
Hleděl jsem na něho, jako by spadl z višně: „Teda pane profesore, nezlobte se na mě, ale tohle mi už strašně dlouho nikdo neřekl. Jak to děláte?“
„Nijak,“ usmál se. „Prostě jsem se rozhodl, že budu všem, co se mě zeptají, jak se mám, odpovídat: Výborně! — A tak to dělám. No a pak jenom čekám, co na to začnou říkat ti druzí. Třeba vy.“
„No jo,“ furt na něho vytřeštěně hledím, „ale to jste mi neměl říkat! Tím jste to celý pokazil!“
„To je vtip té hry,“ pravil. „Někomu to řeknu, a někomu to neřeknu. Jsou dvě kategorie lidí. Jedna — Ááá, už mi jede tramvaj. Nezlobte se, ale pospíchám. Aspoň si na to můžete přijít sám, hlavu jste měl vždycky dobrou. Ale hlavně: Mějte se výborně!“
A nechal se sežrat červenožlutým tělem tramvaje, aby zmizel za řekou.
Jsou dvě kategorie lidí. Jedna vás přiměje k tomu, že vás něco napadá, a druhá vás přiměje k úpění nad tím, že nikoho nenapadá nic.
Špatně, je to jinak: jsou dvě kategorie lidí. Jedna hraje hry, druhá se na ně jenom dívá.
Ne, zase špatně. Je jenom jedna kategorie lidí, protože všichni hrají hru. Akorát jedni o tom vědí, a druzí ne.
Rozhodl jsem se, že budu hrát profesorovu hru. Protože jsou dvě kategorie lidí: jedna, co na to skočí, a druhá, která stejně jako já, nedůvěřivý želv, vyvalí oči a řekne: Jak? Výborně? Je toto vůbec možné?
— Jiří, nezapomeň: je ještě třetí kategorie lidí: těch, co se mají opravdu výborně, tudíž věří těm druhým — nebo třetím? —, že jsou na tom stejně jako oni.
— Ne, nesouhlasím. Tuhle kategorii lidí neznám. Nejspíš žije někde v mlhovině Andromedy. Nebo na Marsu. Anebo jsou to oligofrenici nebo křesťani. Ne, ti to nejsou, Fulka tvrdí, že křesťani jsou nešťastný, jelikož mají pořád špatný svědomí. Navíc Fulka tvrdí, že lidi prostě neumějí žít.
Hra, i když vypadá, že je jednoduchá, ve skutečnosti jednoduchá není. Samozřejmě jsem si vyrobil, jako každý, během let určitou zásobárnu odpovědí pro případ, že narazím na někoho, kdo se domnívá, že klást otázky typu
How are you patří k pilířům zdvořilosti a že zdvořilost je zase pilířem společnosti; existuje ostatně názor, podle něhož by bez zdvořilosti lidská společnost skončila v bahně, jelikož zkuste si představit, jak by to vypadalo, kdyby se lidi k sobě naráz začali chovat upřímně nebo by začali dělat jenom to, co opravdu chtějí dělat, a ne to, co musí — představa, kterou raději vždycky opustím, než domyslím, že většina mých dnů se skládá z věcí, které nechci dělat, jako třeba nechci si čistit zuby, nebo třeba nemůžu upřímně říct, že všechny věci související s metabolismem opravdu CHCI dělat, atd. Tahle úvaha prostě nemá žádný konec a není zřejmě ani dobře postavená, už od začátku je v ní ukryta chyba. Zkrátka má skupina zdvořilých odpovědí na otázku JSM neboli JAK SE MÁŠ zahrnuje neutrální „Já ti ani nevím“ nebo „No to víš, moc práce“ stejně jako už na hranici konverzační stupidity se pohybující „Už to bývalo lepší. Ale i horší“ (pozor, hraničí s nepřijatelným „No dyť víš, jak to chodí“ — co chodí? A má to nožičky?) po přímo na cíl mířící atak „No to jsou mi otázky“, až po větu, o které bych rád hrdě řekl, že jsem na ni přišel sám, ale nemůžu, podle pravidel heuristiky musím říct, že to mám z Petronia. Jeden z jeho geniálně pitomě žvastajících propuštěnců se dopustí téhle věty: „Jednou tak, podruhé onak, řekl sedlák, když mu pošlo strakatý prase.“ Odpověď je natolik dobrá, že jí nezahrnuju každého, ale věnuji ji jen vybraným jedincům, často ženského pohlaví, na které chci zapůsobit, ovšem ne výhradně.
Přestože jsem se rozhodl, že se mám výborně, alespoň tedy v médiu řeči, moje řeč to pořád nepochopila, a je-li oslovena v tomto smyslu, okamžitě sklouzne do svých obvyklých stereotypů; zvláštní je, že ne do strakatého prasete, páč prase vytahuju vědomě a mé vědomí na rozdíl od mé řeči ví, že se má vytáhnout ne PRASE, ale VÝBORNĚ.
Jiří, ty zautomatizované hovado semleté řečovými mechanismy, začni na tom pracovat.
Musím říct, že po určitém úsilí mám určité výsledky, a ty mohu roztřídit do tří skupin. V první skupině jsou ti, kdo na mé VÝBORNĚ zareagují: Co se stalo? nebo Jak to?, a tuto skupinu je třeba ještě dále rozčlenit na ty, kterým odpovím: Nic nebo Nijak, prostě se mám výborně, a na zbytek, kterému hru vysvětlím.
Další skupina zatím zahrnuje jen úspěšného vědce Cyrila, který mi na mé VÝBORNĚ okamžitě odvětil: Já taky! Následoval slovní veletok: právě dopsal práci o A, dopisuje práci o B, celkem mu v tomto roce vyjde asi pět knih, plody jeho víceleté práce včetně překladů, atp. Odjakživa to byl trotl, už od gymnázia.
Poslední skupina je nesmírně zajímavá a vyznačuje se tím, že takto podivnou odpověď takříkajíc přejde, jako bych nic neřekl. Jako by prostě tato velmi krátká, ale snad i překvapivá část konverzace neproběhla. Zatváří se — nebo se ani nezatváří, a prostě jenom přejdou dál a začnou úplně odjinud nebo se vrátí k tomu, co bylo řečeno předtím. Vždycky ale následuje chvíle mlčení. Nic se neřekne, pauza, přestávka — a pak, jako bych nic neřekl já. To je vážně zvláštní — nenapadlo by mě, že něco takového může nastat.
Když jsem šel domů z hospody z obligátního srazu s Fulkou, míjel jsem v parčíku u metra dvě ženy — byla už tma, byly to starší dámy a vypadaly, že jdou z koncertu nebo z divadla —, ta jedna říkala druhé: „A oni byli jakoby lízátko —“
Víc jsem neslyšel, jen tuhle větu, málem jsem nadskočil a otočil se po nich, jat prudkou zvědavostí, ale víc už jim nebylo rozumět a já nechtěl šmírovat.
A ONI BYLI JAKOBY LÍZÁTKO —
Co to znamená, být s někým JAKOBY LÍZÁTKO?
V noci jsem se převaloval kolem lízátka. Vůbec nebylo kulaté a bílé, s modrým nebo růžovým okrajem a s rádoby roztomilým obrázkem uprostřed, ale bylo to staré hnědé komunistické lízátko ve tvaru koruny stromu nebo něčeho na ten způsob, zabalené do hamatného povoskovaného papíru. K tomuhle lízátku jsem se slizal, a nebyl jsem tam sám, slizala se se mnou nějaká žena, obtáčeli jsme to lízátko-strom, jako had obtáčel strom v zahradě rajské. Probudil jsem se s pachutí v ústech a s jasným vědomím, že TOHLE to znamenat nemohlo.
Nad ranním čajem jsem dospěl k této sadě hypotéz:
1) je to o oblizování — lízátko se oblizuje — nějaká dvojice, co se pořád, i na veřejnosti cicmá;
2) představa lízátka, které dva lidi oblizují každý z jedné strany; může sloužit jako příměr pro víc věcí;
3) první část věty má sloužit jako úvod k druhé části věty, o níž ovšem nevíme nic: představ si např. skupinu lidí, která je přirovnána k lízátku, s nímž zachází nebo bude zacházet někdo jiný. Např. mravenečník může svým jazykem, jako by olizoval lízátko, slíznout půl armády mravenců putujících po kmeni stromu;
4) věta znamená něco úplně jiného.
Není nad metodický přístup. A přesto celou cestu v tramvaji jsem se viděl přislizlý k tomu kmeni, byli jsme nazí, objímali jsme střídavě kmen a sebe, nutkavě a pořád, musel jsem držet aktovku před sebou, jelikož mi celou dobu stál a zvadnul až ve chvíli, kdy jsem pohlédl na sídlo naší grantové agentury, největší v republice.
Lízátko mě vybudilo. Samozřejmě pravděpodobnost, že se znovu napojím na hovor o něm, byla téměř rovna nule, ale přistihl jsem se při tom, jak lapám věty od kolemjdoucích nebo okolostojících, jako by mi mohli nabídnout nějaké vodítko.
Jiná věc je ovšem šmírovat celý rozhovor nebo jeho část, čemuž se spíše vyhýbám od té doby, kdy jsem se octnul v tramvaji, na dvojsedadle blíž k uličce, hlavu vraženou do oběžníku o novém rozdělení hodnotících panelů (a oni mezi sebou soutěží, jako by byli na základce, přitom to není hra, podotkl jsem jednou na poradě mezi řečí, ale nikdo nezareagoval, jako bych nic neřekl, jako by tato část konverzace vůbec neproběhla, výborně). Uniklo mi tedy, že se tramvaj mezitím úplně zaplnila školní výpravou, skoro praskala, a nade mnou visely dvě starší dámy, které jsem ani nemohl pustit sednout, jelikož prostě nešlo vstát — nebylo kam se postavit; a ty dvě dámy si vykládaly navzájem o zvycích svých manželů — kdy chodí spát a co při tom mají na sobě, kdy se v noci probouzejí a kolikrát chodí na záchod, jestli mají ve zvyku ležet na zádech nebo na boku a kdy mají chuť si vrznout, nebo spíš kdy nemají — v plné tramvaji, přímo nade mnou, nahlas, ne že by řvaly, ale ani nemluvily nijak potichu, ale kdyby jenom to! Ty ženy si vykaly! Poslouchat, jak hovoří o muži tímhle způsobem —
a představte si, že on si vám musí předtím jít vždycky nejdřív ještě vyčistit zuby, jako by si je nečistil dvakrát denně — bylo v tom něco tak perverzního, že i když jsem usilovně hleděl na nesmyslná černá písmena, cítil jsem, jak ty zdvořilé vykající si hlasy mi vypalují díru do mozku i do rozkroku, jak pták mi couvá zpátky do těla a do bezpečí s nezvratnou jistotou.
Výsledky lovu za lízátkem:
To já jsem tehdy doma vařila a on k nám chodil na obědy.
Nedosahovalo to úrovně lízátka, ale stejně si neumím pořádně představit tu situaci. Jak můžete doma vařit, aby k vám někdo další — cizí? příbuzný? vágní známý? soused? — chodil na obědy? Prostě někdo, kdo k vám na obědy chodit taky nemusí. Sugerovalo mi to něco jako penzión, červenobílé kostkované ubrusy z voskovaného plátna a kolem nich mouchy, existence jaksi utahaná, ale pořád fungující, ráno nahodí všechny své povinnosti na hrb a pak je postupně shazuje a odškrtává, do toho přestávka na oběd nad kostkovaným ubrusem s mouchami —
A von, jak má toho ptáka vobarvenýho —
Tak tuhle větu jsem si zapsal do notýsku velkými písmeny a podtrhnul. Je to čestný bratr LÍZÁTKA.
Lízátko a obarvený pták
vydali se do světa
a dopadli tak.
— Jestli si někdo myslí, že tahle báseň nemá pointu, tak se mýlí.
Z následující věty jsem vytvořil variantu lidové písně:
Jedno větší sele —
jedno menší sele —
a ještě půlka uzenýho
(= dva podsadití, růžolící a dobře živení muži, žádný neurotický baby po přechodu). Zpíval jsem si to cestou na nákup a z nákupu a pak ještě Káje, kterou jsem dle domluvy ten den vyzvedával ze školy, strašně se jí to líbilo, řičeli jsme pořád dokola:
Jedno větší sele —
jedno menší sele —
a ještě půlka uzenýho
Nakonec jsme z toho udělali kánon, všichni na ulici po nás koukali a nám bylo hrozně líto, že o tom jenom zpíváme.
SEČTENO A PODTRŽENO:
A oni byli jakoby lízátko a já jsem tehdy doma vařila a on k nám chodil na obědy a měl toho ptáka obarvenýho a dostal za to jedno větší sele, jedno menší sele a ještě půlku uzenýho.
Vydává nakladatelství Druhé město.
