Člověk, svoboda a banální zlo

Neexistuje nejspíš maďarský autor, jehož recepce v českém prostředí by byla pestřejší než nedávno zesnulého Imre Kertésze (1929—2016). Jeho díla, z nichž významná a směrodatná většina je v češtině dostupná, překládaly tři generace českých překladatelů (Kateřina Pošová, Dana Gálová a Adéla Gálová), vydala tři nakladatelství (Hynek, Academia, Kniha Zlín), některá z nich i dvakrát (Člověk bez osudu — 2003 a 2009, Kaddiš za nenarozené dítě — 1998 a 2003), byla často recenzována v klasických i internetových médiích (Literární noviny, iLiteratura.cz aj.), a to nejen českými hungaristy, ale i recenzenty-odborníky jiných národních literatur; česká veřejnost měla možnost se s autorem také osobně setkat při prezentaci jeho prvního českého překladu Kaddiš za nenarozené dítě v roce 1998, jeho meditativní próza Někdo jiný se dočkala vedle klasického dokonce i elektronického vydání (obě 2013) a četla se i v Českém rozhlase; dnes už zaniklý televizní kulturní pořad Katovna, byť nechtěně, inicioval polemiku kolem postavy Imre Kertésze na české kulturní scéně; a konečně smrt maďarského autora vyvolala okamžitou reakci i ze strany veřejnoprávních médií (ČT, ČRo), denního tisku a také internetových portálů — abychom uvedli jen ty nejdůležitější okolnosti české recepce.

Není divu, řeklo by se, vždyť Imre Kertész byl jediným maďarským nositelem literární Nobelovy ceny, udělené roku 2002. Pravdou ale je, že na české kulturní scéně na mimořádný literární význam Kertészova díla upozornil nejvýznamnější český hungarista Petr Rákos (1925—2002) už o celých deset let dříve ve své recenzi románu Člověk bez osudu nazvané „O románu, na jehož začátku je amen“ v Literárních novinách (1992/9). Rákos, sám svědek Osvětimi, píše: „Dějištěm knihy je nacistický koncentrák, o němž — jak jsem se dlouho domníval — nelze napsat nic neomšelého, účinného a přesvědčivého; z omylu mě vyvedl částečně Primo Levi a téměř úplně Imre Kertész.“ Už v této recenzi je patrné, že Rákos jako jeden z prvních řadí maďarského spisovatele k absolutní špičce světové literatury (potažmo umění vůbec), která se dodnes těžko vyrovnává s hledáním adekvátních výrazových prostředků pro dané téma. Zdařilým příkladem tohoto hledání je světovými cenami ověnčený maďarský film Saulův syn, jehož o pár generací mladší tvůrci se ke Kertészovu odkazu opakovaně přihlásili.

V čem tkví specifický Kertészův přístup k holocaustu a jak došlo k tomu, že s tak výrazným časovým posunem rozpoznala jeho význam čtenářská i odborná veřejnost?

Rozhodně to není pouze otázka společenského pozadí, v němž se Kertészova díla zrodila. I v Maďarsku byl, samozřejmě, vystaven jisté cenzuře, a samotný autorův život v reálně socialistickém režimu jistě také nebyl bezkonfliktní. Po návratu z lágru v roce 1945 působil Kertész několik let jako novinář (1948—1950), poté krátce pracoval jako dělník (1951) a posléze na tiskovém odboru na jednom maďarském ministerstvu (1951—1953). Ale už od roku 1953 byl spisovatelem a překladatelem na volné noze (přeložil mj. díla Eliase Canettiho, Sigmunda Freuda, Hugo von Hofmannsthala, Friedricha Nietzscheho, Josepha Rotha, Arthura Schnitzlera, Ludwiga Wittgensteina a řady jiných německých a rakouských autorů).

Imre Kertész v roce 2007, foto: Csaba Segesvári

Právě v kratších prózách šedesátých a počátku sedmdesátých let se zrodil rukopis jeho prvního románu Člověk bez osudu, který byl napoprvé v roce 1973 vydavatelem odmítnut. Tehdejší argumentace působí z dnešního hlediska naprosto nepochopitelně; v příslušném dopisu se mluví například o nevysvětlitelnosti toho, že se hlavnímu hrdinovi zdají být dohola ostříhaní spoluvězni podezřelí, a podobně. O dva roky později už ale román spatřil světlo světa u jiného maďarského nakladatelství. Knížka sice nezůstala maďarskou literární kritikou nepovšimnuta, na Kertészově životě se však uznání nikterak neodrazilo. V roce 1983 se Kertészův kolega, spisovatel György Spiró, pokusil o „novou“ recenzi, o novou četbu a interpretaci prvotiny z roku 1973, což jsou nejspíše zárodky snah o reinterpretaci Kertészova díla coby reprezentanta postmoderní literatury.

Kertészův hrdina Gyuri Köves se v románu Kudarc (m. 1988, č. Fiasko, 2005), dalším „pokračování“ (volné) tetralogie, ocitá v Maďarsku padesátých let „ve stejné kafkovské situaci“ (řečeno László Temesim), jakou dříve poznal „v cizině“. Záměrné zastření skutečného a tvořeného světa je tu více než patrné, což na jedné straně umožňuje zmíněnou postmoderní reinterpretaci Kertészova díla (Člověk bez osudu je výrazně autobiografické dílo, tentýž román ve Fiasku je už pouhou fikcí), na druhé straně skutečné „fiasko“ (románu i jeho fikce, autora i jeho hrdiny) se stává jakýmsi modelem, rámcem pro dění ve střední Evropě: po velkém historickém vzedmutí, narovnání páteře a chvilkovém „třímání“ nalezené identity následuje pád, fiasko, znovu začíná bludný kruh. V odcizeném a absurdním světě se opět pohybujeme s čím dál větší samozřejmostí, stane se naším přirozeným domovem.

Úhelným kamenem pro Kertésze (Kövese) je otázka svobody: „…proč nechtějí uznat, že existuje-li osud, pak nemůže existovat svoboda; […] jestli však existuje svoboda, pak neexistuje osud, a pak tedy… pak tedy je svým osudem každý sám!“ Právě k tomuto poznání směřuje Kertészův patnáctiletý hrdina Gyuri Köves v Člověku bez osudu a se stejnou absencí svobody je konfrontován i ve Fiasku. A právě úhel pohledu náctiletého mladíka je triumfem Imre Kertésze. Z tohoto téměř neposkvrněného úhlu nahlédne a nalezne onu kýženou identitu, v jejímž centru je svoboda: jako potomek asimilované židovské rodiny je Maďarem, ale ještě ne natolik, aby v něm maďarství zkamenělo v historicky daný „zlý osud“ z maďarské hymny, a „židem“ se teprve stává (či má se stát) v důsledku toho, že mu tuto identitu „dle krve“ někdo přiřkl. Je tedy člověkem bez osudu. Obě identity by ho však uzamkly do téměř neprůstřelné ulity etnicity a právě v továrně na smrt, v absolutní nesvobodě, nahlédne možnost svobodné volby, možnost nemít osud z vlastního rozhodnutí. Být člověkem bez osudu jinak: vědomě a svobodně. Jeho pouť za tímto poznáním je popsána způsobem téměř nezúčastněného pozorovatele: Kövesova cesta do práce vede v důsledku naprosto racionálních, přirozených, pochopitelných kroků osudově do koncentračního tábora.

Jazyk i téma obou děl tvoří jakýsi dvojromán uvnitř tetralogie a obdobnou paralelu můžeme spatřit i v dalších dvou dílech, v Kaddiši za nenarozené dítě a Likvidaci (č. 2006). Hlavní hrdina se posunul ještě dále v čase, jméno už nemá, k seznamu nacistických táborů v jeho paměti přibyly internační tábory i ikonická místa komunistické totality Maďarska padesátých let. Ale změnila se i realita: Maďarsko, v němž byl román napsán, je již svobodnou zemí, kde se svobodně mluví, ale svobodně se vrací i stíny minulosti: jedné i druhé. Hlavní hrdina je dospělý, s minulostí v zádech má rozhodnout o své budoucnosti, o pokračování své existence v podobě dítěte. Počáteční „Ne“ hlavního hrdiny se tu vrací na půdorysu důmyslně vystavěné, do sebe zapadající dvojkompozice fugy a kaddiše, která svým strhujícím elánem dlouhých vět i věčně se vracejících motivů skýtá fascinující rámec pro nekonečné vnitřní přemítání, vášnivou polemiku i zničující sebezpytování hrdiny a nabývá stále nových, hlubších, trýznivějších významů. To, co oba romány, z nichž ten druhý je opět jakýmsi románem o románu, spojuje s předchozím dvojrománem, je zkušenost holocaustu, který hlavní hrdina ještě jednoznačněji vykresluje jako přirozený a zákonitý důsledek vývoje evropské kultury.

Celý text lze chápat jako vášnivou polemiku se svého času oblíbenou sentencí, že pro Osvětim neexistuje vysvětlení. Kertészův hrdina tu nejenže sugestivně a vášnivě argumentuje o opaku, totiž že přirozené je zlo, a nikoli dobro, ale ve svých promítáních obnažuje i zárodky tohoto zla v  elementárních civilních „mocenských“ opozicích: učitel („říďa“) — žák, otec—syn, jakož i ve vyhrocené situaci v koncentračním táboře těsně po jeho osvobození, kdy se role dozorce a vězně náhle obracejí. V  závěrečné scéně, během mohutné hádky s manželkou, se hrdina definitivně rozhodne o nepokračování rodu, jeho pravým důvodem však není koncentrační tábor, nýbrž jen stěží zpochybnitelné přesvědčení, že svět lágrů ukázal neudržitelnost evropské kultury, že svět lágrů se v tomto věčném soukolí, založeném na banálním zlu, může vrátit kdykoli. Právě v této hádce zaznívá kacířsky znějící věta, o „mimořádném štěstí“, ba „milosrdenství“, že hrdina poznal svět lágru: měl tak totiž možnost nahlédnout i porozumět „něčemu“, z čeho už nesleví.

I další Kertészovy texty se k tématu holocaustu neustále vracejí a svou naléhavostí i jasným popisem elementárního, banálního zla burcují a vyvolávají diskuse. Obzvlášť poté, kdy se na současnou politickou scénu ony stíny minulosti — jakoby potvrzení jeho neblahých myšlenek — znovu vracejí. A nejen v Maďarsku, nejen v Česku.

Jako každé velké dílo, i dílo Kertészovo má jednoduché až triviální poselství: být člověkem, za všech okolností, pokud možno svobodně, a pokusit se postavit banálnímu zlu, chceme-li nejen přežít, ale i žít. Není to snadné.