Sesterství zářivých stínů
Umělecký rukopis Adrieny Šimotové je stejně dobře rozeznatelný jako autorský rukopis Daniely Hodrové. I když každá z nich pracovala a prosadila se v jiné umělecké oblasti, obě spojovalo hluboké přátelství, které se mimo jiné opíralo i o podobné pojetí skutečnosti.
„Tušené“, „prosvítající“ a „zastíněné“ vypovídá dle nich o světě mnohem víc než realistické zobrazení. Jednovrstevné vidění skutečnosti nahrazují mnohovrstevným, které s sebou nese vědomí neostrosti, prostupnosti a neúplnosti zobrazovaných věcí i bytostí. To vše jsou principy, kterým se Hodrová věnuje ve svém souboru esejů Co se vyjevuje, v němž uvažuje (chtělo by se říct medituje) nad některými výtvarnými díly a postupy Adrieny Šimotové.
Kniha je pozoruhodná nejen texty, ale také obrazovou a grafickou úpravou. Úvodní část publikace obsahuje unikátní reprodukce obrazů Šimotové, které jsou namnoze v soukromých sbírkách. Obrazy a eseje se vzájemně doplňují a propojují, třebaže ne všechna výtvarná díla, o kterých se Hodrová zmiňuje, mohla být reprodukována.
Textovou část knihy Co se vyjevuje tvoří pět esejů, které Hodrová napsala v zimě a na jaře roku 2012. Svou poetikou tvoří jakési „dvojče“ ke knize Chvála schoulení (2011), v níž Hodrová tematizovala „diskurs pomíjivosti“ a nejrůznější způsoby „zapomenutí na bytí“ prostřednictvím analýz takových předmětů, motivů či míst, jako jsou kolo, cár, židle, haraburdí, temný kout a tak dále.
Motivická a poetická spřízněnost obou publikací je patrná již z názvu prvního eseje „Vyvolávání a vytrácení“. Hodrová si v něm všímá některých materiálů (papír) a výtvarných technik (otisky, vystřihávání, vytrhávání, mačkání, muchlání), které Šimotová využívala a které jí umožňovaly postihnout skutečnost tak, že kladla „obrysy a stíny věcí přes sebe“. Právě stíny postav, tváří či jiných částí těla, ale také jejich stopy a otisky, často barevně zdůrazněné, patří k výrazným poznávacím znakům umělecké tvorby Šimotové. Jakkoli slovo „stín“ navozuje temnost a šerost, u Šimotové tomu tak není. Její zobrazení stínů má i zářivou a prosvítající podobu. „Stín je čímsi na půli cesty mezi vyjevováním a vytrácením,“ píše Hodrová. A rozvádí, že na některých obrazech jsme svědky procesu vyjevování, vynořování z nebytí, na jiných zase zanořování, mizení do nebytí.
K motivu stínu se Hodrová vrací a obkružuje jej i v dalších esejích. Stín podle ní vyjadřuje čas, zdůrazňuje vymezenost, jakousi jinou, nepřítomnou přítomnost, která není materiální, ale spíše duchovní. Umožňuje nám nahlédnout věci z jiného hlediska: „Vidět člověka nikoli ve světle, ale jako stín, odhlédnout tedy od objemu, barev, rozměru dovoluje spatřit jej jinak, zasadit jej do jiných významových rámců.“ Hodrová si nicméně všímá i toho, že stíny jsou pro Šimotovou aktivní součástí jejích uměleckých objektů. Při jejich instalacích je proto tak důležité jejich nasvícení.
Velkou pozornost věnuje tomu, jakou roli má v díle Šimotové zobrazení nohou, hlav a tváří. Jejich nejasné obrysy, siluetové pojetí, torzovitost a barevná symbolika vypovídají o celkovém pojetí těla. Potrhanost, cárovitost a pomačkanost je podle Hodrové existenciální fází, která předchází fázi jejich zduchovnění. Obě autorky spojuje zájem o člověka v mezní situaci, v jeho zranění a „vrženosti do bytí“.
Kniha Daniely Hodrové Co se vyjevuje není příliš rozsáhlá. Vezmeme-li si při její četbě (především kvůli vyobrazením) k ruce i jiné publikace o tvorbě Adrieny Šimotové, i od ní samotné (např. Hlava k listování, 1997), mnohem jasněji si uvědomíme, že Hodrové se podařilo na minimálním prostoru ve stylisticky vybroušených esejích navodit citlivý, téměř intimní rozhovor dvou spřízněných a stále hledajících.
Je skvělé, že jako čtenáři můžeme být u toho.
Daniela Hodrová: Co se vyjevuje. Eseje o Adrieně Šimotové, Malvern, Praha, 2015