Opus Pictum

Televize: Chvilka poezie. „Dto je zajímavé, dtodto. Nebudu se dtady uskromňovadt — já znám svou cenu. Svůj význam, viďte? Vítde, já jsem Někdo!“ pravil Jonáš s Tingltanglem v ruce a udělal tingl a pak tangl na triangl, usmál se a zmizel. Tatík vypnul telku. Telku vypnul. Vypnul telku, Tatík. Hned třikrát to udělal, nemohl strefit ten správný knoflík, knof knof knoflík, až na potřetí. Proč tři? Triangl. Tricykl. Trojice. Svatá? Tři velká písmena: I. H. S. Spása. Znamení. Zvítězí. Tatínek má rád zabijačkové hody: Vesnice, tam mám bratra, milý pobyt, má kamaráda myslivce, jednou spolu šli lovit pytláky, myslím, že hon, krve by se nedořezal, jak byli uhnaní, bílí ve tvářích, strach, svléct, svléct i z kůže a pověsit, nože, od rozkroku až po krk, plná káď, střeva, bratrova dcerka, brečí, v ruce přejetého hada, hadici, vajíčka kapání dolů na zem, střeva, rigor mortis, nedoputovala, kroucení, kníry, bratrovy kníry, vosk, sádlo, pytlák, pytle na hady pod očima, dopytlačil do kádě, krvavá polévka, kroupy, z kádě do kýblu, z kýblu do hrnce, počkat, hrnec povařit, z hrnce na talíř, z talíře do, ukřižovaný prase pytlák, dělají chrocht, když jdou na smrt, spořádaná prasátka nás pozdravují, přines talíře, cože, vidličky a nože, špejle, nacpat střívka, dlouhá, dlouhé jitrnice, šmejdi sousedský, zase nám čuměj do talířů, hergot, přijedeme i s panem J. K., i j. k., i j k l m n o p q r, synátor se přiučí abecedě dobrého vychování a dobře nají, to je dobře, dobrou chuť.

Dvouměsíční hospitalizace Kostry na oddělení pro poruchy příjmu potravy: podle všech jejích ošetřovatelů probíhala zcela bez potíží, navykla si na zdravý jídelní režim, v rukou odborníků zapomněla na nespokojenost se svým tělem. Vyšla ven, kde objala maminku, objala Hrdinu, značně zarostlého a zpustlého, poněvadž mezitím rázně pil s kamarádem. Obtíže však nastaly opět, když zase chodila do školy, do kosmetických salonů, s Naším do kina, k zubaři, kde se muselo vymyslet, jak to udělat s jejími zuby, které jsou dosud částečně rozežrané starou známou HCl, s Naším na rande, ale začínala mít pochybnosti, podezřívala Hrdinu, že jí zahýbá, že se jí zdá, že je k ní nějak chladnější, že jejich vztah se počíná hroutit do sebe jak stará budova po zásahu pyrotechnických teroristů, tak, za podpory zimních podzimních letních jarních katalogů, tedy fotografií modelek, navázala, vzpomněla si, vrátila se k smrtícím dietám, až ji Náš opustil. Nechal ji stát se slzami na tvářích, se slzami, které ubíraly další miligramy gramy kilogramy z jejího těla, až se v davu rozpustila.

Důvod a charakter proměn: bestialita spící ve dne, probouzená mdlým svitem. Správnou polohou těles tam nahoře. Nebo dole? Kde vlastně jsou oheň a led? Sestry. Putující, zapadající, neznající odpočinek, spějící k vyhasnutí, k pádu. Vražedná přitažlivost umírajících hvězd. Ale proč má někdy chuť na lidské maso? Proč si plní vlčí žaludek dosud živým masem nočních chodců? Proč se probouzí k ránu, v zimě, ať sám, nebo v teple auta s houkačkami? Požehnání. Protože sestra Luna svým lukem, prodlouženým prstem šípu, mu dala moc sytit se strachem, sílit z nevinnosti očí obětí, povalených do prachu chodníku, živit se zápachem krve moči, dusit výkřiky, pojídat slunce duší, celé světy, být Artemidinou spojkou, odčerpávačem životů. Dar být jednou za čas Fenrirem, se sálající tlamou, žahavým jazykem, švihajícím ocasem, rubínovýma očima. Dar cítit děs a pít ho. Chlemtat. Krev krev krev!

Pokračovat s chebskou epizodou musím zde: Ustupujícího Hrdinu bylo těžké dohonit, ale stalo se. Když se ztracený v křivolakých uličkách otáčel kolem, byl jsem jediný člověk, kterého zahlédl — oslovil mě, že hledá cestu ke hradu. Vedl jsem Ho bludištěm lupenkou stižených zdí, byl jsem jeho převrácené Ariadnino klubko, a On se na mě díval podivně tázavým výrazem, zeptal se mě, jestli jsme se už někde nepotkali. Zalhal jsem, a tak uslyšel mé: „Ne, příteli, s někým si mě pleteš.“ Přestal se dívat a já se začal pobaveně usmívat. Když jsme došli k hradbám, byl jsem přinejmenším stejně vzrušený jako On. Zeptal se mě, kudy se vchází do kasemat, ukázal jsem mu na hradní krčmu nazvanou Peklo a já mohl pozorovat zklamání v jeho očích. Vysvětlil jsem Mu, že vchod dolů je už dlouhá léta pro veřejnost uzavřen, a On svěsil hlavu jako kůň. Poplácal jsem Ho ne po bocích, ale po rameni a uchlácholil Jej takto: „Dostanu tě tam, když to tolik chceš.“ Zase si mě změřil oním podezíravým pohledem, byl jsem pro Něho pořád kdosi cizí. „Tak dobře, na shledanou tedy.“ A vzdaloval jsem se. Ještě jsem se ohlédl a uzřel jsem jen jeho záda a ruce v bok a ne v rameno. Díval se k bráně, šel k ní a nevšiml si nápisu: Zanechte vší naděje, kdo vstupujete. Stejně by Ho to neodradilo, tím jsem si byl jist. Vstoupil a já zanechal naděje, že se vrátí nepozměněný.

Základní potřeby boha: pojídání mrtvých duší, jejich natrávení a proudy moče zpět na zem, ejhle, člověk. Navrácený. Recyklovaný. Vím to. Jedna paní povídala. Mně. Rozesmálo se to ve mně na celé kolo. Lámání kostí před rozčtvrcením. Haha. Ten úsměv byl jako bolestná a jako milostná křeč těsně před vyvrcholením, těsně před koncem. Malá smrt, žízeň po přelití, po smrti v životě. Nežízním po krvi, prahnu po ambrosii, po duši. Qwertzuiopasdfghjklyxcvbnm: tři řádky modlitby ne za nás za všechny, ale za mne, za mé tělo bez duše. Bůh musí jíst pít, musí být jednota těladuše. Přijďte ke mně, duše mé, nebojte se, vypiji vás, naplníte mou existenci. Nasyťte napojte boha, mé ovečky.

Kostřina zkušenost: Do paže jí vpíchli čip, pro jistotu, a aby věděli, kde se právě teď nachází, na toaletě, teď ve společenské místnosti, teď uspaná krmením na posteli, i když, musím podotknout, že v konečné fázi léčby se ani nevešla do dveří — natož aby se vůbec hýbala, ale zase prozrazuji. Od chvíle, kdy byla ubytována v jednolůžkovém pokoji, kde jí dělaly společnost záclona, okno do prázdného dvora, obrazy na stěnách vyvolávající plíživý pocit sterilního klidu, lustr, potkávala na chodbách blouznivce, radostně hulákající blázny, nepohodlné apoštoly. Rozmlouvala s nimi a oni jí naslouchali a odpovídali s posvátnou úctou, protože byla jako duch — téměř oprávněně se domnívali, že mluví s přízrakem jejich nadobro ztracených já. Ale o tom později a podrobněji. Teď mi bude činit radost zmínit se o léčebných praktikách na ni aplikovaných: zpočátku se nic zvláštního nedělo — samé rozhovory o tom proč a jak dlouho, při desátém sezení už byla po uši v močálu nudy, ale myslím, že to byl záměr. Pak přišla na řadu zkouška jídlem: přestala chodit nekonečně dlouhou spojovací chodbou do jídelny plné stařenek houpajících se v křeslech, jednookých maniodepresivních mladíků s oprátkami kolem krku, falešných šašků, neúnavných hráčů domina utečených z kubánských káznic, a jiných, začala se probouzet s deskou na posteli, na jejíž ploše se odehrával koncert barev švédského stolu, stačilo zatahat za zvonek a přišourala se krásná pokojská a vlídným hispánsky podladěným hlasem úsměvem jí podávala talířky s desítkami druhů sýra, šunčičky, jednohubky, rozkošné koláčky, šálky s kávou, kakaem, čajem, sklenice dužinou přesyceného džusu, a předkrmy, zákusky, moučníky mizely v Kostřiných útrobách jako námořníci v Maelstromu. Ptáte se: Jak je možné, že tak rychle začala znovu zdravě jíst? Nedivím se tomu, že se divíte. Odpověď je prostá: ze zdí zněla rajská hudba, okno bylo nasvíceno umělým světlem, služtička naslouchala a všelijak se vyptávala, na zasklených reprodukcích ticha se odráželo prosluněné jitro, a do toho všeho cvrlikali zpěvní ptáci propuštění z klecí reprobeden ukrytých pod postelí za skříněmi. Procházky po betonově pustém nádvoří se stávaly každodenní kratochvílí — jak courala od jedné strany prostranství ke druhé, kroužili kolem ní bujaří jódlující nádražáci ve svěracích kazajkách, jako kdyby byla jakousi průsvitnou modlou, uhýbaly z ní pohledy schizofrenních trafikantek topičů vědátorů, nedávno podstoupených šokové terapii, stáli jí v cestě dříve nebezpeční psychopati s čerstvě vyrabovanými mozky. Bylo to uzavřené místo. Jakási betonová klec zřízená pro volný pohyb chovanců.

Abych byl upřímný, Kostra tam chodila, jen když toho byla schopna — když začala tloustnout, potřebovala asistenci jednoho dvou tří čtyř zřízenců, aby si mohla byť jen odskočit na mísu, tedy, pak už ven nechodila, sledovala ze svého okna ty venku a židle trpěla pod váhou slonice (ani nemusím popisovat, jak chutná žluklý pot v malé místnůstce, jak je slyšet funění korpulentní ženy, jak se pasou mouchy na nedojedeném jídle).

Táta pomlaskává: asi myslí na pamlsek. Před ním zčernalá obrazovka — nesleduje ho, to by byl podvod. Stačí ty kamery ve městě, boží oko všude, kudy se vydáš, trojúhelník, solar. Sluneční z mraků sleduje nás, sledují nás, sledujeme sami sebe navzájem, sledovat jiné znamená nepoznat sebe — sleduj cizí pohyby, cizí kroky, cizí gesta a zapomeneš na své myšlenky, své pocity. Staneš se sám sobě cizím. Pochovali prezidenta, ať žije kulatá Země, placka hlava státu zemřela, Bůh zemřel — ať žije Bůh, teď chceme, aby živo bylo Dítě, jak nás všechny kolem tady všude lze překonati, teď vzhůru, teď vzhůru do oblak, vosk perutě let a slunce, Trojice, vzlet pád hnití, divočák v hodovní síni, maso na plátky, dorůstající ne Měsíc, ale kýta doroste, Bůh se nažral, prase zůstalo celé.

Muší problém: Divíte se? Proč? Je to tak prosté: náš Taťulda s Mamkou přijali J. K., Zarostlého, Naháče, Obletovaného pod střechu a chléb se solí, protože pro ně nebylo žádné bzzzum ani bzzik bzzuk, nic nekapalo na zem a nic nesmrdělo toluenem a zvratky. Dva vyvolení neslyšeli, neviděli, necítili. Byli snad prokleti? Požehnáni? Hm, asi obojí. Podobojí. Nasvíceni dvojím světlem. Vykupitel naháněl Hrdinovi strach, a skutečnost, že byl v tom strachu sám, byla ještě děsivější, protože být sám ve tmě a tichu, bát se a nevědět čeho, to je pocit zakoušený v matce, pocit před vytrhnutím a pověšením na skřipec. Duše. Jak se vlastně duše natahuje? Jako hodinky. Kdo je natahuje? Vyměřovač, moudrý pavián, moudrý ibis. Thovt. Ganéša. Já.

Já a mé božství: Pokud pustíme z hlavy všechny duchovní autority, zbude nám jedině ta naše. Mysl. Tedy my sami. Co naděláte. Je to logické. Bůh se stal člověkem. Ale: Co jsou hřebíky J. K.? Železo zatlučené do božího masa. Spása. Prolitá krev. Pro všechny a pro nikoho. Umučené a sejmuté tělo. Pro vše a pro nic. Vzkříšení. Pro všechny a pro nikoho. Člověk se stal bohem. Pro sebe sama. Bůh a uctívač splynuti v jedno tělo, jednu duši. Dvojjedinost. Ale: Koho nebo co nebo nic Dvojjediný sesadil? Mizivý odraz celého lidství. Pokřivenou siluetu ideálního člověka. Chiméru. Nebýt sám sobě svým pánem, to by znamenalo smrt tohoto písma. Nic z toho, co bylo dosud napsáno a napsáno teprve bude, by nevzniklo. Jen díky uvědomění si sebe sama můžete teď číst tyto řádky, tak mě proklínejte nebo obdivujte, oslavujte, nebo upalujte jako kacíře, jak se vám líbí.

Už od malička myslel na zbraně: FMJ (prorazí kevlar? udělá hvízd a máš po ftákách!), JHP (střelíš do čela, kulka projde prostřelí a druhá strana půlka pryč), nízkoprofilové střely (vnikne do dlaně, rotuje, provrtá se masem a vnitřnostmi, zpřetrhá a vyjde malíčkem u nohy — tumáš!), uranem obohacené kulky (rozpůlí tě jako nic, když do baráku, uvnitř uhoříš), útočný granát (smaženice: střepiny v kůži a zaseklé zasmažené do kostí), humánní miny (ty tě nezmrzačí, smrt je rychle roztroušená), nehumánní miny (to nezkoušej, bude z tebe kripl). Počítačové hry, trenažéry profesionálního zabíjení — Náš nebyl z těch kluků, co spletou dohromady realitu s nerealitou, nepřišel zhrzen mezi školní lavice, židle, s nabitou puškou, mezi za chvilenku zmasakrované spolužáky a učitele. Byl rozumný. Dokázal oddělovat světy. Škatulkovat je, a tak pobíhal po bitevním poli a myší a klávesnicí zaměřoval a pálil, tady máš headshot na sto yardů, zkus to znovu, kamaráde! Dokázal to zúročit — později se mu trénink vyplatil, stejně jako ostatním. Lidstvo to má dobře naprogramované.

Vydává nakladatelství Dybbuk.