Imaginárno a symbolično

Prázdná promluva a plná promluva v psychoanalytické realizaci subjektu

Vlož mi do úst pravdivé a trvalé slovo a učiň ze mne obezřetnou řeč.

Motto je převzato z 45. kapitoly Knihy o vnitřní útěše Tomáše Kempenského, jejíž nadpis zní: „Že člověk nemá každému věřit a o lehkém klopýtnutí v řeči.“

 

Cause toujours.

Heslo „kauzalistického“ myšlení. Věta představuje slovní hříčku: znamená jednak „Vždy příčina“, ale zároveň i „Jen pořád povídej“.  (Pozn. překl.)

  Ať chce být činitelem uzdravování, výcviku, nebo průzkumu, psychoanalýza má pouze jediný prostředek: promluvu pacienta. Zřejmost tohoto faktu neomlouvá to, že je zanedbáván. Nuže každá promluva vyzývá k odpovědi. Ukážeme, že promluva bez odpovědi neexistuje dokonce ani tehdy, když se setkává jen s mlčením, pokud má nějakého posluchače, a že právě v tom je jádro její funkce v analýze. Ale jestliže psychoanalytik neví, že s funkcí promluvy je tomu takto, bude zakoušet jen o to silněji její výzvu, a jestliže to, co se v ní dává nejprve slyšet, bude prázdno, bude je zakoušet v sobě a bude hledat za hranicemi promluvy realitu, která by toto prázdno zaplnila. Takto dospívá k tomu, že analyzuje chování pacienta, aby v něm našel to, co neříká. Ale aby dosáhl přiznání, je třeba, aby o tom mluvil. Nachází tedy znovu promluvu, ale promluvu, která se stala podezřelou tím, že odpovídala jen na prohru jeho mlčení, tváří v tvář vnímané ozvěně vlastní nicoty. Čím ale tedy bylo toto volání subjektu, ozývající se za prázdnotou toho, co říká? Ve svém principu je to výzva k pravdě a jen skrze ni se zajisté ozývá volání skromnějších potřeb. Ale především a bezprostředně je to vlastní volání prázdnoty v zející dvojznačnosti pokusu svést druhého prostředky sebezalíbení, při němž uplatní monument svého narcismu.

„Tady ji máme, introspekci!“ zvolá rozšafný chytrák, který toho ví dost a dost o jejích nebezpečích. Nepatří zajisté, jak přiznává, k posledním, kdo zakusil její půvaby, i když to, co by z ní bylo možno vytěžit, je pro něho už vyčerpáno. Škoda, že už nemá času nazbyt. Neboť kdyby se někdy ocitl na vašem divanu, to byste teprve uslyšeli krásné a hluboké věci. Je zvláštní, že analytik, pro kterého tato postava představuje jedno z prvních setkání, k nimž vedla jeho zkušenost, připisuje ještě introspekci v psychoanalýze nějaký význam. Neboť jakmile se pustíme tímto směrem, všechny ty krásné věci, které tu domněle byly v zásobě, jsou ty tam. To, zač jim lze vděčit, vyjde dost zkrátka, ale zato se tu prezentují jiné věci, pro našeho mudrce natolik neočekávané, že mu budou připadat hloupé a přimějí ho, aby na chvíli ztichl. Obvyklý osud. Tu pak postřehuje rozdíl mezi přeludem monologu, jehož pohodlné fantazie živily jeho povídání, a nucenou prací oné promluvy bez možných vytáček, kterou psycholog, ne zcela bez humoru, a terapeut, ne bez jisté lsti, okrášlili označením „volná asociace“. Neboť jde opravdu o práci, a to natolik, že mohlo být řečeno, že vyžaduje jistou učební dobu, a že byla dokonce právě v této přípravě spatřována výchovná hodnota této práce. Ale kdyby byla pojímána takto, koho jiného by byla s to vychovat než nějakého kvalifikovaného dělníka? Jak tomu tedy je s touto prací? Podívejme se na její podmínky a na její plody v očekávání, že lépe uvidíme její cíl a její výtěžek. Jaksi mimoděk se rozpoznala přiléhavost termínu durcharbeiten, (propracovávání — pozn. překl.), kterému odpovídá anglický ekvivalent working through a který francouzské překladatele uváděl v zoufalství, i když se jim naskýtala představa vyčerpávajícího díla, kterému se v našem jazyce navždy dostalo ražby velkého mistra stylu: „Cent foi sur le métier, remettez…“ Ale jak toto dílo postupuje vpřed? Teorie nám připomíná trojici: frustrace, agresivita, regrese. Je to vysvětlení, které vypadá tak pochopitelně, že by nám mohlo ušetřit úsilí pochopit. Intuice je tu rychlá, ale nějaká evidence nám musí být tím podezřelejší, čím víc se stala něčím obecně přijímaným. Když analýza postihne její slabost, je žádoucí zdržet se toho, že bychom hledali řešení nesnáze v odvolání na afektivitu. Tabuizované slovo dialektické neschopnosti, které spolu se slovesem intelektualizovat, jehož pejorativní užití činí z této neschopnosti přednost, zůstane v historii jazyka stigmatem naší necitlivosti ve vztahu k subjektu. Zeptejme se spíše, odkud pramení tato frustrace. Je jejím zdrojem analytikovo mlčení? Odpověď na prázdnou promluvu, dokonce a především odpověď schvalující, ukazuje často svými účinky, že je mnohem více frustrující než mlčení. Nejedná se spíše o frustraci, která je vlastní samotné promluvě subjektu? Což tu subjekt nezabředá do stále většího zcizování onoho bytí sebe sama, v němž nakonec — ať se sebevíc snaží o upřímná vylíčení, která nicméně ponechávají představu tohoto bytí bez jakékoli vnitřní soudržnosti, ať sebevíc přidává opravy, které nicméně nejsou s to postihnout jeho podstatu, a podpěry i zábrany, jež nejsou s to zabránit kymácení jeho sochy, ať se ji sebevíc snaží oživit svými narcistickými objetími — pozná jen svůj vlastní imaginární výtvor, který pro něho vždy bude postrádat jakoukoli jistotu? Neboť v této námaze, kterou podstupuje, aby tento výtvor rekonstruoval pro někoho jiného, znovu nachází ono základní odcizení, které jej přimělo konstruovat jej jako cosi jiného a které jej vždy předurčovalo, aby mu byl uloupen někým jiným. Toto ego, jehož sílu naši teoretikové nyní definují pomocí schopnosti unést frustraci, je frustrací v samotné své podstatě.

Jacques Lacan, zdroj: Wikimedia Commons

Je frustrací nikoli určité touhy subjektu, nýbrž frustrací objektu, v němž je touha tohoto subjektu zcizena, a čím více je vypracováván, tím více se pro subjekt prohlubuje zcizení jeho požitku. Je to tedy frustrace umocněná a taková, že i kdyby subjekt ve své promluvě převedl jeho formu opět na onen zpasivňující obraz, v němž se při svém parádování před zrcadlem sám sobě stává objektem, nebyl by s to se tím uspokojit, protože i kdyby v tomto obraze nacházel nejdokonalejší podobnost sebe sama, to, co by v něm poznával, by stále ještě byl požitek druhého. Proto také na tuto promluvu neexistuje adekvátní odpověď, neboť subjekt každou řeč, která bude účastna jeho omylu, bude zakoušet jako řeč pohrdání. Agresivita, kterou tu subjekt bude pociťovat, nemá nic společného s animální agresivitou frustrované touhy. Tímto odkazem, s nímž se mnozí spokojují, je tu maskován odkaz jiný, pro každého méně příjemný: na agresivitu otroka, který odpovídá na frustraci své práce přáním smrti. Lze pak pochopit, že tato agresivita může být odpovědí na každou analytikovu intervenci, která tím, že odhaluje imaginární intence promluvy, demontuje onen objekt, který si subjekt sestrojil, aby jim vyhověl. Toto právě je označováno jako analýza odporů a rázem je zřejmé i její úskalí. Je signalizováno už existencí onoho naivního chlapíka, pro kterého se tu nikdy neprojevovalo nic jiného než agresivní význam fantazií jeho pacientů. Tentýž analytik, neváhající zastávat principy analýzy „kauzalistické“, která by si kladla za cíl proměnu subjektu v jeho přítomnosti učenými vysvětleními jeho minulosti, prozrazuje dostatečně už samotným svým tónem úzkost, kterou zakouší při pomyšlení, že svoboda jeho pacienta je závislá na svobodě jeho intervence, kterou by si chtěl ušetřit. To, že prostředek, kterého se přichytil, může být pro subjekt v určité chvíli užitečný, nepředstavuje ovšem nic víc než povzbudivý žertík, a nebudeme se u toho déle zdržovat. Zaměřme se spíše na ono hic et nunc, na něž se někteří cítí povinni postup analýzy omezit. To může být vskutku užitečné, pokud ovšem imaginární intenci, kterou analytik v tomto hic et nunc odkrývá, nebude chápat odděleně od symbolického vztahu, v němž tato intence nachází svůj výraz. Nemá tu být interpretováno ohledně ega subjektu nic, co by tento subjekt nemohl převzít ve formě já, tedy v první osobě. „Byl jsem tímto pouze proto, abych se stal tím, čím mohu být“ — kdyby toto nebylo ustavičné vyústění aktu, ke kterému subjekt dochází uvědoměním si svých iluzí, kde by tu bylo možno mluvit o pokroku? Analytik by tudíž nemohl bez nebezpečí špehovat subjekt v jeho nejintimnějším gestu, ba dokonce v jeho statice, pokud je nevčlení do jeho narcistické promluvy jako její němé části. To zřetelně postřehují i hodně mladí analytici. Nebezpečí přitom není v negativní reakci subjektu, ale spíš v obnoveném statutu jeho zcizení, v tom, že zůstane zajat v určité objektivaci své statiky, ba své sochy, v objektivaci, která bude neméně imaginární než ta, která tu byla předtím. Umění analytika musí naopak spočívat v tom, že dokáže jistoty subjektu suspendovat, dokud se nerozptýlí jejich poslední klamy. A proces jejich rozptýlení musí být totožný právě se skandováním promluvy. Ať se totiž tato promluva jeví jakkoli prázdnou, je tomu tak, jen když je pojímána ve svém povrchovém aspektu; v tom aspektu, který ospravedlňuje onu větu, v níž Mallarmé přirovnává běžné fungování řeči ke směňování mince, jejíž líc a rub ukazuje pouze setřené obrazy a jež je předávána z ruky do ruky mlčky. Tato metafora nám dostatečně připomíná, že mluvení si, dokonce i ve své krajní opotřebovanosti, uchovává pořád ještě svoji platnost tesery. Dokonce i když nic nesděluje, promluva představuje samu existenci komunikace; dokonce i když popírá to, co je evidentní, potvrzuje, že mluvení je tím, co ustavuje pravdu; dokonce i když jejím cílem je klamat, počítá s vírou ve svědectví. Překlad Jiří Pechar   Vydává nakladatelství Academia.