Jedna vzpomínková busta
Důležitým rysem totalitních režimů je kult idejí a osobností. Vyplňuje narůstající transcendentální prázdno novodobé společnosti, která si se světem minulosti přestává vědět rady. Dějiny dvacátého století jsou dějinami ismů. Nahradit dekonstruovanou víru a rozpadlou sociální strukturu společnosti (a rodiny) po nárazech obou světových válek bylo zcela nezbytné. Dávno před oběma konflikty se hledala idea, jež by se mohla stát předmětem nové víry. Hledali se ti, kteří by se stali apoštoly nového náboženství. Komunistická strana dovedla tohle prázdno zaplnit téměř dokonale, než se ukázalo (někde dřív, někde později), že sázka na toto přesvědčení byla mylná.
Jiří Pelikán, jedna z nejznámějších osobností českého politického života před rokem 1968 i po něm, v rozhovoru s Antoniem Cariotim ukazuje, jak snadné je podléhat ismovému mámení. Je však také příkladem toho, že reformovat struktury totalitních režimů a vzdorovat moci zvládnou jen nemnozí. Podařilo se Pelikánovi, od mládí kariérnímu komunistovi, napravit ve svém exilu reputaci levicově orientované politiky? A co dnes zbývá ze socialistických idejí o přívětivější podobě evropské společnosti?
Jiří Pelikán se v knižním rozhovoru vrací k podstatným československým událostem, do kterých sám vstoupil jako člověk ani ne třicetiletý. Největší část vzpomínek tvoří jeho interpretace přelomových let 1948 a 1968 a převzetí moci komunistickou stranou, jejímž byl aktivním a činorodým členem. Vyprávění to je neradostné. Pelikán věřil, že pracuje pro lepší budoucnost. Zatčení gestapem, osud jeho matky, jež se nevrátila z Osvětimi, a konec války v režii Sovětského svazu formují jeho pohled na svět k přesvědčení, že „se nesmíme vracet zpátky, k první republice oslabené sociálními nerovnostmi, která se zhroutila kvůli zradě Západu“. Pelikán je sice s komunistickou politikou čím dál nespokojenější, ale ve straně zůstává. Vítá období destalinizace a reformní myšlenky, stejně jako jmenování Alexandra Dubčeka 1. tajemníkem ÚV KSČ. Kriminály jsou však stále plné politických vězňů, z nichž někteří, například profesorka Růžena Vacková, se na svobodu dostávají až v roce 1967. Pelikán, jenž ve svém profesním životě dosáhl maxima, když se stal generálním tajemníkem Mezinárodního svazu studentstva a později ředitelem Československé televize, je po srpnové invazi coby reformista vyhozen z televize a odeslán do diplomatických služeb, z nichž se roku 1969 domů už nevrátí. Prohlédl? A čemu uvěřil?
Popis Pelikánova italského exilu je skutečně zajímavý. Domnívám se však, že naráží na značné limity. Nutná orientace mezi desítkami zvláště italských levicových politiků a tehdejších aktuálních témat bude spíš vlastní odborným badatelům než běžnému čtenáři. Když se Pelikán stal roku 1984 podruhé poslancem Evropského parlamentu, což je samo o sobě naprostý unikát, napíše spisovatel Pavel Kohout reportáž „Popis zápasu“. Tento text o Pelikánově evropské volební kampani je symbolem toho, kým se Jiří Pelikán ve svém exilu snažil být.
Kniha o nepohodlném exulantovi nepochybně potěší pamětníky pražského jara, stejně jako odborníky z řad historiků a politologů. Co však řekne nepamětníkům a obětem totalitního režimu, se neodvažuji hádat. Tím, že Antonio Carioti nepokládá nijak zvlášť hluboké ani kritické otázky, vyznívá rozhovor místy jako Pelikánův hagiografický monolog. Je zřejmé, že by bylo možné dozvědět se mnohem víc. Současnému prezidentovi Miloši Zemanovi, který ke knize napsal předmluvu, tento typ tázání asi nevadil. Byl by nepochybně první, kdo by jej svými bonmoty rozcupoval. Myslím si však, že poučený čtenář, a nejen historik, bude v knize kritickou reflexi poněkud postrádat.
Jiří Pelikán — Antonio Carioti: Jiří Pelikán — nepohodlný exulant. Rozhovor s Antoniem Cariotim, přeložila Helena Lergetporer, Novela Bohemica, Praha 2015