Kratochvilova doktrína a její nepřátelé

Úplné zatmění mysli… S logickou konzistencí svých prohlášení se Jiří Kratochvil nikdy dvakrát nezatěžoval. Na jedné straně vítal listopadovou změnu režimu jako příležitost osvobodit literaturu od služebných funkcí ve jménu národních a politických ideologií, na druhé dodával, že toto osvobození vzniká v důsledku politických parametrů společnosti, a nikoli vlastního určení literatury. I proslov ze Sjezdu začíná politickým exkurzem k osobnosti Vladimira Putina, přičemž tento úvod obhajuje jako odbočku ke klíčové otázce: Čím se liší současná česká literatura od ruské? A opět je to politikum, které určuje literaturu, a nikoli literatura sama: Tak především samozřejmě tím, že je to literatura svobodné a demokratické země. Protože máme to štěstí, že žijeme jenom v zaneřáděném Augiášově chlévě, a ne v opravdové „říši zla“, podle Kratochvila nám chybí skutečná tma, kterou bychom mohli proměňovat v nádherné světlo literární imaginace. Máme tady jenom po různých špinavých koutech všelijaká příšeří, s nimiž se holt nedá literárně čarovat. Tento vágně pojmenovaný „fakt“ má vysvětlovat, proč v období socialistického státu vznikla hned celá řada pozoruhodných literárních děl, zato během celého čtvrtstoletí demokratického režimu ani jedno. Problémy ovšem začínají už na úrovni historického kánonu: jak potom vnímat takovou americkou literaturu, která podle této logiky nemohla a ani nemůže vytvořit žádné mimořádné dílo, případně literaturu anglickou nebo francouzskou? Dickens, Twain, Hemingway, Proust, Joyce, Woolfová, Fitzgerald nebo Zola, okradení o blahodárnou temnotu, nesahají podle této teze ruským klasikům ani po paty, zato současné ruské produkci bychom měli věnovat maximální pozornost, protože novými Dostojevskými se to v ní musí zákonitě jen hemžit. Ne že by se Kratochvil namáhal alespoň naznačit, jak má tento převodník mezi sociopolitickými podmínkami na jedné straně rovnice a úrovní literární tvorby na straně druhé fungovat — zdá se, že spisovatel je jako Pavlovův pes, kterému stačí předložit misku se špatným jídlem, aby začal slintat řádky epochální kvality. Oblíbená pověra polistopadové doby se tu předvádí v celé své nahotě; je to hrubý apriorismus, který nebere ohled na dějiny literatury ani na povahu samotné reality a místo toho zatvrzele přežvykuje slámu černobílých zjednodušení. Jako každý apriorismus si vystačí s pouhou vírou v sebe sama — stav vnější reality je nutnou i postačující podmínkou literární velikosti a s její absencí, spisovatelé smiřte se s tím, holt nic nenaděláte.   …a jeho důsledky Na jedné straně sice tedy nemáme žádnou opravdickou tmu, kterou bychom mohli proměňovat v nádherné světlo literární imaginace, ale na druhé svoboda prospívá literatuře, otvírá totiž další a další sloje imaginace (čímž jí prý škodí u čtenářů, protože příliš mnoho z nich právě ty četné sloje odrazují). Takže se na to podívejme zblízka. Svoboda na jedné straně vystupuje jako zásadní překážka velké literatury, které svým světlem upírá nádherné světlo literární imaginace, zároveň ovšem právě toto světlo propouští dovnitř, takže je najednou nikoli překážkou, nýbrž předpokladem pozoruhodné literatury. Co si z toho máme vybrat? Možná není imaginace jako imaginace a literatura jako literatura nebo chaos nabírá na síle. Že imaginativní rozlet neškodí čtenářské oblibě, jak dokládá mimořádný úspěch románů Haruki Murakamiho nebo třeba takového Davida Mitchella, ovšem českého autora průměrných, bezmála strojově chrlených děl nijak netrápí, a proč by taky mělo, když za vším stojí čtenář, kdo podle této „teorie“ nezvládne nic složitějšího než oddechové čtení Vieweghových paskvilů. Samotní spisovatelé jsou z obliga, jednou sedí na lavici obžalovaných čtenáři se svými trh modelujícími preferencemi, podruhé zase mimoliterární podmínky skryté v sociopolitickém nastavení reality, jen ti, kteří literaturu sami bezprostředně tvoří, ji nemají co do kvality a odezvy, tvrdí Kratochvil, jak ovlivnit. Ale zpátky k rozporu na straně sociopolitického podmiňování literatury. Ruskou literaturu devatenáctého a dvacátého století sice Kratochvil označuje za „velkou“, ale na piedestalu literárních kvalit stojí do třetice všeho „dobrého“ úplně jiný typ psaní: experimentální literatura, která je tou nezbytnou literární laboratoří, základním výzkumem, bez něhož literatura nemůže existovat. A aby své delirické blábolení brněnský autor dotáhl až do konce, pohotově dodá: „Už jsem to kdesi řekl: představuju si celek literatury jako pyramidu, na jejíž špici je několik nejvýznamnějších knih, nejspíš právě experimentálních, jejichž vliv pak zvolna sestupuje do jednotlivých pater pyramidy.“ Snad by tedy neškodilo uvést alespoň příkladem ona nejvýznamnější, nejspíš právě experimentální díla jmenovitě a pak přemýšlet, jak se ta výsostná kvalita mohla zrodit v zemích bez oné literárně blahodárné temnoty, jejíž absence zabíjí nejen každého možného Tolstého, ale také každého možného Kunderu, nebo jak tou velkou, obdivuhodnou literaturou, k níž můžeme jen vzhlížet, může být právě tvorba ruských realistů, kteří se na rozdíl od moderny v přílišném experimentování dvakrát nevyžívali. Podtrženo sečteno, v rozsahu jednoho krátkého textu se v roli nutných plus postačujících kvalitativních podmínek literatury ocitají hned tři kritéria, která se přitom navzájem vylučují: a) sociopolitické kritérium nesvobody (polistopadová próza je kvalitativně druhotná právě proto, že jí schází výchozí materiál společenského útlaku, který by se dal směnit za literární hodnoty), b) existenciální parametry lidského bytí, které volají po literárním zpracování (předchozí teze o sociopolitických příčinách malosti polistopadové tvorby tím padá, protože tyto existenciální parametry jednoduše nejsou politickými vlastnostmi komunistického zřízení), a za c) experiment a imaginace, výsostné kvality uvolňované prostředím inzerovaným jako svobodné (podle této teze ovšem ta nejhodnotnější literatura nemůže vzniknout v totalizujícím se Rusku, ale naopak v demokratických státech, a protože za typ takového státu se konvenčně považuje i Česko, pak by právě u nás měly už čtvrtstoletí vznikat ty největší literární skvosty — jenže, jak přiznává i Kratochvil, nevznikají).   V temnotě dojmů Problémy se objevují i v dalších bodech Kratochvilova proslovu. Jeho interpretace Žertu Kunderův román dezinterpretuje: Kundera neodděluje existenciální a politické, naopak ukazuje, jak se tyto vrstvy navzájem prolínají a ovlivňují. Když Ludvík vzpomíná na mladičkého velitele jednotky PTP, který ho šikanoval, nevnímá ho jako pouhou funkci režimu, ale jako někoho, kdo se snaží dostát roli, pro kterou není adekvátně vybaven, a proto improvizuje v rozsahu svých možností („…dnes ho však vidím především jako člověka, který byl mlád a hrál“). Ludvík sám se zpočátku ztotožňoval s komunistickou ideologií, protože podléhal mladistvému opojení, které se dokáže nadchnout pro velkolepé projekty, ovšem toto nadšení představuje existenciální rys, nikoli výlučnou vlastnost jednoho politického projektu. Pádnými argumenty není podpořeno ani Kratochvilovo přesvědčení, že literární realismus se zanedlouho rozpustí v televizních seriálech — literární realismus už přežil smrt, kterou mu prorokoval Robert Scholes, a kritickým určením postmoderny není fantazie, nýbrž reflexe nároku jakéhokoli diskursu na univerzální platnost předvedením jeho konstrukční povahy. Fantazijní prostředky jsou vítaným, ale ne povinným nástrojem této reflexe, jinak by Ecovo Jméno růže nemohlo vystupovat jako postmoderní román a Mitchellovi Hybatelé by naopak měli problém s tím, že se dotýkají konkrétní sociopolitické reality. A ve světle současné úrovně trikových možností je problematický i předpoklad, že technické možnosti filmového zpracování mají pohltit literární realismus, ale ne samotnou postmodernu — filmová adaptace Atlasu mraků je už k dispozici a film se s postmodernou umí snést překvapivě dobře, jak dokazuje Kaufmanova Adaptace.   Černé maskování bojovníka za světlo Ale pojďme k tomu nejhoršímu, ať to máme konečně za sebou: k lekci politologické imbecility, která ztotožňuje putinovské Rusko s „říší zla“ a západní demokracie se světlem lehce znečištěným trochou přirozené nedokonalosti. Lépe by to nevystihl ani americký Ždanov nebo kterýkoli uživatel tak precizních pojmů jako světlo a tma. „Za chvíli mi budete tvrdit, že Spojené státy nijak nepodporovaly krvavý režim íránského šáha a že nebyly nijak zapletené do pádu demokraticky zvoleného prezidenta Chile,“ vkládá do úst jednomu ze svých hrdinů v thrilleru Pán ohně skotský autor Peter May, patrně další oběť putinovské propagandy, která se nekontrolovaně šíří celou Evropou. „Že Spojené státy měly právo bombardovat nevinné ženy a děti ve Vietnamu herbicidem Agent Orange a napalmem. Že klidně mohly podporovat méně významné diktátory, kteří svůj lid sdírali do krve. A to všechno jen proto, že se to zrovna hodilo zahraniční politice USA.“ Mayovu knihu by měl náš zodpovědný spisovatel rovnou poslat na index, zvláště poté, co se nedávno dost polekal, protože se dozvěděl od svého dobrého kamaráda, vynikajícího znalce literární i společenské scény, že katastrofickou situaci na Ukrajině způsobila Evropská unie a Spojené státy. „A po tom setkání jsem si uvědomil,“ dodává Kratochvil, „že už opravdu a skutečně jsme ve válce, v informační válce, kterou putinovské Rusko velice obratně vyvolalo a vede s obdivuhodnou vynalézavostí někdejšího důstojníka KGB.“ Jiří Kratochvil se měl svého přítele nejdříve zeptat, jak dospěl k takovému názoru. Odkud náš výrobce zkratkovitých závěrů ví, že když člověk formuluje stanovisko kritické k mediálním tezím made in USA, třepe se jako ulovená ryba na Putinově udici? Obvinit někoho, kdo nepřijme jedno ideologické schéma, z toho, že nekriticky podléhá nepřátelské propagandě a tím se stává rizikovým členem společnosti, je praxe, před kterou by nás měla varovat zkušenost minulého režimu — jenže některé praxe zjevně nejsou vlastní jen totalitním režimům. K tomu, aby člověk zavrhl konstrukce mainstreamových médií, stačí aktivizovat kritické myšlení, vzít v potaz to, co chce Kratochvil evidentně zakrýt: únavu z opakujících se lží, zfalšovaných důkazů, podvržených videí a průhledných stereotypů západní propagandy. Z toho, jak se rok co rok vynořuje totéž schéma, které má ospravedlňovat západní intervence, přičemž se zpožděním se dozvídáme, že věci (viz Jugoslávie, viz Irák…) byly ve skutečnosti úplně jinak. Všiml si Kratochvil strategického načasování Majdanu? Slyšel někdy o serveru WikiLeaks? Zeptal se, proč se bojuje „za demokracii“ pro Sýrii a Irák, ale pro obyvatele Saudské Arábie, jednoho z nejbrutálnějších režimů celé planety, nikdo žádnou demokracii nepožaduje? A konečně proč se na Putinovo Rusko uvalují ekonomické sankce, za něž platí především ti nejubožejší, zatímco s Erdoganovým režimem se jedná o vstupu do EU? Realita je naneštěstí daleko bezútěšnější. Tragédie ukrajinského lidu spočívá v tom, že o něj vedou surovou válku elity různých táborů, kterým záleží na lidech jedině jako na zdrojích levné pracovní síly a zároveň povolných přisluhovačích. Kdyby Viktor Janukovyč podepsal asociační dohodu, kterou to všechno začalo, a nechal na pokoji hrdinnou zlodějku Julii Tymošenkovou, západní politikové by mu dnes potřásali rukou a o jeho rozkrádání státu by nepadlo ani slovo. O tom, jak zbídačelí Ukrajinci, které na Majdan dohnala naděje, že se jim otevře přístup na evropský pracovní trh, reagují na západní pomoc, která jim prudce zdražuje základní potřeby a tím je vrhá do ještě nesnesitelnější bídy, zatímco výsad miliardářů se ani nedotkne, se v našich pravdomluvných médiích nedočteme, zato oblíbený oblbovák karty nacionalismu je už zase v celé slávě zpátky — aby člověk nebyl ve fanatizujícím se Česku považován za Putinova agenta, měl by demonstrativně nenávidět i ruská nemluvňata. Majdan, od začátku ostatně režírovaný západními politiky, byl elitami zneužit stejně jako arabské jaro, pohotově přepsané médii, kterým se koří Kratochvil, ze sociálních protestů na boj za systém, jenž umožní převzít západním pánům další region do sféry svého vlivu. To, k čemu Kratochvil vyzývá, nemá s pravdou nic společného, je to jen výzva k vstupu do soutěže ve lhaní, k mobilizaci literatury jako dalšího nástroje, který má vytloukat černobílý obraz světa bíločerným a vydávat ho za pravdu takového kalibru, že nezbývá než ji zarputile bránit před každou kritikou.   Závěr: v puchu Augiášových chlévů Kratochvilovi nejde o demaskování manipulace a zneužívání jazyka, což jsou rysy, které ohrožují každou společnost a proti kterým by měly literární hodnoty vystupovat z definice. Naopak, sám na každém kroku jazyk zneužívá a podřizuje manipulativním záměrům. Předpokládá otupeného čtenáře, který nejenže přejde absurdní generalizace a navzájem se vyvracející rozpory bez povšimnutí, ale dokonce jim horlivě přitaká. Sama literatura je vržena na úplné dno, do zapáchajícího hnoje, v němž se má válet jako děvka, která ochotně poslouží garnituře, jež nás sice zavřela do Augiášových chlévů, ale přesto je nutné si jí považovat. Ve jménu projektu narýsovaného akcionáři Západní společnosti a. s., „society“ neoliberálně vylepšené na „company“, se tu opět dezinterpretuje a lže; místo nutné odvahy čelit každému zlu se ordinuje selektivní slepota a ti, kteří odmítají zavírat oči před šílenstvím globalizovaného světa, se označují za pomýlené oběti ruské propagandy, jimž je nutné napravit hlavy. Ale možná chtěl Kratochvil jen zdůraznit, že Asociace spisovatelů brečí na špatném hrobě; místo zástupkyně ministerstva kultury si měla na svůj sjezd pozvat funkcionáře BIS; možná by neměla usilovat o kulturní fond na podporu literární tvorby, nýbrž o tajný fond sponzorovaný CIA nebo MI5, pár dolarů pro přičinlivé muže pera, které se ztratí mezi miliardami určenými na válečné invaze a humanitární podněcování občanských válek. Možná je čas spustit novou operaci Mlsoun, zase podpořit autory s těmi „správnými“ názory a krhavě hledět na ty s příliš nezávislým myšlením, zvláště když se nebezpečně odchyluje od obrazu nadiktovaného mediálním impériem Ruperta Murdocha. A tuto mobilizaci vyhlašuje člověk, který se sám s žádným kritickým myšlením nezatěžuje: s neuvěřitelnou svévolí prohlašuje, co se mu zrovna hodí, bez ohledu na fakta, bez ohledu na konzistenci, bez ohledu na důsledky a především bez ohledu na závazky k čtenáři a morální náklady, které tyto závazky nesou.