Ztělesnění poetičnosti
Jaroslava Formánka jsem vždy vnímal spíše jako publicistu (Respekt, Český rozhlas) a překladatele z francouzštiny. I v prozaických knihách se tyto jeho profese výrazně odrážely. Nyní mu vyšla útlá knížka a už po první povídce jsem musel toto vnímání Formánkovy osobnosti přehodnotit.
Povídková sbírka Škrábanice je jeho čtvrtou knihou v Edici Revolver Revue; a je knihou téměř básnickou. Sedm textů čtenářsky strhává do prudkého víru zauzlin času. A právě čas a jeho prožívání, to, co všechno čas naplavuje a co neodplaví, to, jak se motáme do starých lží a nevyřešených traumat, jak sami vytváříme další a další zauzliny, které pak bolí nebo přehlušují naše svědomí — to jsou hlavní témata nové Formánkovy knihy.
Sedm povídek tvoří sedm originálních příběhů. Svébytných, sugestivních, napínavých a z vnějšího pohledu vzájemně výrazně nepodobných. Růzností dramat se kniha stává čtenářsky přitažlivě pestrou, přestože ne snadnou či oddechovou. Časově se příběhy rozpínají přes bezmála celé století. Místně jsou rozkročeny mezi Francií a českými zeměmi, ale proletíme se i do Indie. Důležitější jsou ale konkrétní prostory — pokoje, byty, dopravní prostředky, popelnice, ulice, nádraží, kavárny, obchody s iPady či rakvemi. Všechna tato místa jsou plná naplavenin času, do kterých se hrdinové noří.
Často dialogicky založené povídky by vlastně nebyly příliš originální, kdyby v nich autor nedokázal umně zaplést osudy postav, které procházely oněmi zmíněnými prostorami, kdyby celá povídka nebyla úsporně a zároveň precizně vytesána například kolem staré mosazné kličky okna.
Jinde je ozvláštňující záminkou pro povídku pouť paprsků vycházejícího slunce. Paprsky v několika okamžicích obíhají půl planety a tvoří nakonec jakousi spirálu času, po níž se dostáváme do hrdinčiny minulosti. Vše se uzluje a komplikuje. Ve chvíli, kdy sluneční paprsky dopadnou na višňovou komodu v jejím pokoji, jsme zase v současnosti, která se chvěje pod nánosy času.
Na prvním místě je ale vždy konkrétní příběh, osud. To, co posouvá děj, jsou slova a činy postav, nikoli vypravěčův komentář. Postavy proto vyznívají velmi plasticky až sugestivně.
Jaroslav Formánek je právem chválen za své vnímavé pozorování reality a za civilní a citlivé referování o ní. V této básnivé a filozoficko-meditativní knize jde ale hluboko pod povrch dějů i viditelné reality. Vnímavě se tentokrát dotýká jedné z nejcitlivějších věcí v nás — kvality našeho času, kvality našeho vnitřního života. Nad všemi postavami, ba přímo v nich, v jejich svědomí, neustále visí variace na jednu otázku — jak a čím naplňujete čas, který vám byl darován? Za skutečně plný, opravdový, i kdyby nakrásně obyčejný, ale šťastný život? Je zajímavé sledovat, jak se hrdinové Formánkových povídek rozhodují, zda svá tušení umlčí, či zda je poslechnou.
Úspornost výrazu a smyslově sugestivní obraznost dělají z povídkového souboru knihu básnivou. Otázky nad povahou našeho času či našich životů z ní dělají knihu filozoficko-meditativní. Originální příběhy dělají z povídek knihu pravdivou.
A kdybych měl přece jen něco vytknout autorovi, tak možná občasné a řídce se vyskytující, nicméně trochu těžkopádné popisy předmětů v místnostech. Co však musím vytknout redaktorovi, jsou překlepy, chybějící písmena a pak zejména a hlavě špatně použité přechodníky. Namísto přechodníku pro ženský rod je systematicky užíván přechodník pro plurál. V knize s takovou citlivostí k jazyku je to opravdu trapné.
Jaroslav Formánek: Škrábanice, Revolver Revue, Praha 2015