Nenápadná klasička jedné knihy

Nelle Harper Leeová se v Monroeville narodila v roce 1926. Z městečka, které v té době nemělo ani semafory, odešla studovat, zapsala se na práva (zřejmě aby pokračovala v rodinné tradici), ale školu nedokončila. Vydala se do New Yorku, kde střídala různá kancelářská zaměstnání a zkoušela psát. Nebýt přítele, který se velkoryse rozhodl poskytnout mladé dámě z venkova finanční prostředky na to, aby se mohla plně věnovat tvorbě, román Jako zabít ptáčka by nejspíše vůbec nevznikl. Leeové trvalo více než sedm let, než román dostal definitivní podobu, v níž v roce 1960 vyšel. A byl to okamžitý a obrovský úspěch: následujícího roku vyhrál Pulitzerovu cenu, o rok později byl velmi úspěšně zfilmován s Gregorym Peckem v hlavní roli. I přes některé zjednodušující, idealistické a moralistické aspekty se Leeové debut stal prakticky národní četbou. V následujícím desetiletí snad nebylo školy, která by román neměla na seznamu povinné literatury.

Jako zabít ptáčka se odehrává ve třicátých letech, tedy v době, kdy Jihu vládly nesmiřitelné rasistické zákony Jima Crowa. Ústřední zápletku představuje soudní proces s černošským mladíkem nespravedlivě obviněným ze znásilnění bělošky. Jeho obhajoby se odvážně ujímá statečný Atikus Finch, idealizovaná postava otce Harper Leeové. Mravní a především lidské jednání Atikuse naráží na řadu předsudků a pokřivených žebříčků hodnot, kterými historicky zakořeněný rasismus a segregace deformují mysl a vnímání běžných obyvatel. Absurditu takového společenského zřízení navíc umocňuje dětská perspektiva, z níž jsou události nazírány. Román Jako zabít ptáčka se objevil v ten nejlepší čas: segregace na Jihu dosahovala svého pomyslného zenitu, rasové napětí rostlo a hnutí za občanská práva nabíralo na síle. Příběh o toleranci, eticky vyspělém, liberálním jednání jdoucím proti všeobecně přijímané nesnášenlivosti přesně zapadl do zjitřené atmosféry šedesátých let. I přes pokusy zakázat šíření románu či pozdější snahy o politicky korektnější znění textu představuje Jako zabít ptáčka bezpochyby jedno z ústředních děl americké literatury druhé poloviny dvacátého století a román se stal ještě za života autorky americkou klasikou.

Harper Leeová v roce 1962

V knize se objevuje řadu prvků z autorčina dětství, z prostředí jižanského venkova, který Leeová perfektně znala a s lehkou austenovskou ironií komentovala. Jednou z nejzajímavějších postav románu je chlapec Dill, jehož předobrazem nebyl nikdo jiný než Truman Capote, neduživý hoch, který bydlel ve stejné ulici jako Leeová. Přátelství samotářů Capoteho a Leeové udalo směr jejich kariérám a oba odešli z jižanského zapadákova přímo do pulzující metropole západního pobřeží se spisovatelskými ambicemi. Když se v roce 1959 Capote rozhodl vydat do Kansasu, aby zachytil události kolem vražd zpracovaných následně v díle Chladnokrevně, pozval Leeovou, aby jela s ním. Traduje se, že to byla právě Leeová, která pro Capoteho knihu pečlivě sbírala materiál a bez jejíž přátelské, v dobrém smyslu venkovské povahy by extravagantní afektovaný Capote mezi sedláky a dělníky na americkém středozápadě příliš nepochodil. Jejich cesty se však následně rozdělily, bezpochyby i jako důsledek Capoteho zlehčování významu, jaký Leeová pro celou akci bezesporu měla.

Již krátce po vydání Jako zabít ptáčka autorka naznačovala, že připravuje další knihu. Měla prý dokonce v úmyslu vydat rozsáhlý románový cyklus o americkém Jihu, ale postupem času začínalo být jasné, že Leeová spisovatelským přetlakem netrpí. Čtenáře nechala čekat 55 let. Když se v roce 2015 objevila zpráva, že Harper Leeová vydává novou knihu, která má být pokračováním Jako zabít ptáčka, způsobilo to na literární scéně naprostou senzaci, čekala se událost roku. Román Jdi, postav hlídku všechny zaskočil. Prvek očekávání vystřídal cimrmanovský prvek zklamání. Po prvotním komerčním úspěchu založeném na milionu předobjednávek bylo záhy jasné, že druhý román s Ptáčkem srovnání nesnese. Kritika přijala titul mírně řečeno vlažně a nejednomu čtenáři přivodila nečekaná proměna hlavního hrdiny značné rozčarování. Z Atikuse Finche, zosobnění křesťanské morálky, obhájce amerických ideálů a bojovníka proti předsudkům, se stal konzervativní rasista.

Rukopis románu Jdi, postav hlídku našla spisovatelčina právnička v sejfu a téměř devadesátiletá autorka údajně po konzultacích s přáteli svolila k jeho vydání. Po zveřejnění textu se ukázalo, že se nejedná o avizované pokračování prvotiny, ale v podstatě o první, nezralý náčrt Ptáčka z dob ještě před rozsáhlou revizí. Do jaké míry se jednalo o komerční kalkul spisovatelčiných nejbližších spolupracovníků, či zda se autorka po 55 letech odolávání rozhodla své mladické dílo vydat, to vědí jenom aktéři sami. Bylo dokonce zahájeno vyšetřování pro podezření z nepřípustného nátlaku a zneužití seniora, prokázat vinu se však nepodařilo.

Přes věhlas, který způsobilo vydání prvního románu, žila Leeová skromně, nenápadně, zcela stranou veřejného života. Mnoho let strávila v New Yorku, na stáří se vrátila ke své sestře do Alabamy. Občas se objevila na nějaké společenské akci v Monroeville, případně přebírala čestné doktoráty a jiná vyznamenání, roli literární celebrity ale odmítala. Neposkytovala rozhovory, nepronášela děkovné řeči a publicitě se důsledně vyhýbala.

Pro dějiny zůstane Leeová autorkou jediného románu, jenž trochu naivně, ale účinně bojoval proti rasismu a nenávisti a který ovlivnil a ovlivňuje generace čtenářů. Smutnou skutečností zůstává, že k idealistickému vyznění románu má americká společnost i po padesáti letech stále daleko. V roce 1903 předpověděl W. E. B. Du Bois, černošský intelektuál z ultrajižanské Georgie, že problémem dvacátého století bude problém barvy pleti. Ukazuje se, že rasová nesnášenlivost bude formovat i století následující. V něm bude nutné neustále kultivovat humanistické postoje a názory tak, jak je ve svém nepřekonaném románu zachytila Harper Leeová, v němž předává zásadní sdělení o Americe, o její historii a současnosti, o naději a usmíření v rasově pluralitní společnosti.