Jeviště jako šikmá plocha
Beletrie a divadlo k sobě mají blízko, jenže ne vždy si rozumějí. Minulý měsíc vznikly v Brně hned tři inscenace, které vycházejí z nedramatických předloh. Nejprve HaDivadlo uvedlo inscenaci Big Sur podle stejnojmenné biografické knihy Jacka Kerouaca. O týden později se v Redutě odehrála premiéra Podezřelé krajiny s anděly, která čerpá z próz a života Zdeňka Rotrekla. A konečně o další týden později Husa na provázku uvedla Uršulu podle románu Rudolfa Slobody. Bohužel se na nich ukázaly spíše strasti než radosti adaptací.
Sáhne-li nějaké divadlo po nedramatické látce, lze to jen kvitovat. Koneckonců, jeviště je v první řadě prázdný prostor, který lze naplnit stokrát jinak. V posledních letech se navíc v Brně dařilo úspěšně inscenovat i texty zcela nedivadelní, ať už to byly Deníky Pavla Juráčka nebo monologická Ouředníkova Europeana. Ale sáhnout po nedramatické látce s sebou vždy nese rizika: režisér na jevišti musí vytvořit situace, které často nelze odvodit z předlohy tak snadno jako v případě hry. Je to šance spolehnout se na vysloveně divadelní prostředky, začít inscenaci stavět od podlahy a dát vyniknout vlastnímu autorskému záměru. Ale může to taky špatně skončit, když žádný autorský záměr neexistuje a jeviště se pod nohama promění v šikmou plochu.
Zůstává záhadou, co měla vlastně inscenace Big Sur v HaDivadle znamenat. Nebýt Jana Grundmana, který v titulní roli přece jen osvědčil nasazení a charisma, když už neměl co hrát, působila by téměř jako studentská práce. Kerouacův autobiografický text má svou sílu, ale má i své limity, a inscenátoři jako by se rozhodli ukázat hlavně to druhé. Po celou dobu spoléhají prakticky jen na to, že ukazují rozervaného beatnika, který už nechce být beatnikem, oblíbenou formu umělce-trosky, který do publika zadírá třísky své zpovědi. Celá inscenace je víceméně odrecitovaná. I když se postavy formálně obracejí jedna k druhé, málokdy jsou součástí nějaké režijně vystavěné situace, takže co neřeknou, to neexistuje.
Podezřelá krajina s anděly je jiný, v něčem přímo opačný případ. Zatímco Big Sur se točí jen kolem hlavní postavy, tady jako by se na protagonistu trochu zapomnělo. Zdeněk Rotrekl tu po většinu času slouží jen jako jakýsi průvodce dějinami — a že se jich v jeho více než devadesátiletém životě nahromadilo: během války byl totálně nasazen, po roce 1948 odsouzen k doživotí, v roce 1968 rehabilitován a tak dále. A to všechno se inscenátoři rozhodli ukázat, takže zejména první polovina inscenace působí jako taková historická omalovánka, narychlo vybarvená různými klišé. Na nic není čas a kupodivu nejméně ho je na Rotrekla samotného. Zatímco v HaDivadle se spokojili s prvoplánovou interpretací Kerouaca, v Redutě jako by se o žádnou ani nepokusili. Kdo do hlediště nepřišel s nějakou představou o Rotreklovi, žádnou nezískal, a kdo ho znal, musel si povzdechnout, byť možná úlevně, že se jí inscenátoři nijak nedotkli. Přitom existuje dost pamětníků, kteří o Rotreklovi dokážou skvěle vyprávět — třeba jak k němu vždy v jedenáct hodin dopoledne přilétaly babočky…
A tak lze jakýsi úspěch v poměřování se s látkou přiznat opět jen J. A. Pitínskému. Jeho Uršula nabízí silné obrazy i emoce, nezůstává literární, stává se divadelní. Třebaže je velmi konkrétně usazená do Devínské Nové Vsi v době normalizace, přerůstá v antické rodové drama, a tak si to režisér zjevně přál. Ani tady vše nefunguje dokonale, ale alespoň lze tušit, co vlastně inscenátory zajímalo a proč se rozhodli trávit s Rudolfem Slobodou svůj čas. V případě Kerouaca a Rotrekla to bohužel zůstalo trochu tajemstvím.