Noc před oslavou

Je tomu přesně rok, v den před poslední oslavou, co Ulli vyklidil garáž, rozložil v ní sedací soupravu a pět stolů a jeden ohřívací sud, na jediné okno pověsil závěs z červeno-žlutého tylu a na zeď přitloukl kalendář s Polkami, které se opírají o motorky, napůl z ironie, napůl z estetických důvodů. Sterni stojí osmdesát centů, Stieri devadesát, Molle s kompotem euro padesát, a o víkendech se dá koukat na fotbal, to všechno mu chlapi připočtou k dobru, i když o tom nikdo nemluví.

Popíjíme v Ulliho garáži, protože nikde jinde se nesežene najednou místo k sezení, lži a lednice, aby tam bylo chlapům s chlapy a s alkoholem pěkně a zároveň ne až moc pěkně. Nikde jinde, když člověk nezůstane doma, není přístřeší a v docházkové vzdálenosti pivko a Sky Bundesliga a kuřivo a možnost být prostě mezi svýma.

Všechna čest, První kolej. Ovšem v První koleji nechceš nasávat. Chceš si vychutnat večeři, třeba k výročí. Protože, nalejvej se, když tě očumujou umělohmotný kytky a cykloturisti. Občas Veronika obstará pravý tulipány. Ale nalejvej se, když tě očumujou pravý tulipány.

Ulliho garáž nádherně voní motorovým olejem. Vrata zdobí staré poznávací značky z motorek a reklamy na pivo a na jedné ceduli je říšská orlice s nápisem Německé císařství. Je pravda, že sem chodí skoro jenom chlapi z novostaveb. Někdy je to trochu stres. Ale v pohodě. Žádná nenávist. Někdy nerozumíš vlastnímu slovu. S odstupem času jsi za to rád. Někdy někdo něco vykládá a všichni poslouchají. Dneska večer, poslední runda, bude vyprávět starej Imboden. Imboden je jinak klidnej, ale usilovnej kalič. Žena mu umřela před třemi roky, to s chlastem teprve začínal. Ulli říká, že teď musí dohnat všechny ty suchý roky.

V garáži se kvůli zítřejší oslavě mluvilo o oslavách z dřívějška, a že se dřív prosím pěkně pařilo o hodně líp. Nikdo si například nemohl vzpomenout na nějakou nedávnou obstojnou rvačku mezi dospělýma chlapama. Dřív to bylo na denním pořádku. Dnes se řežou jenom mladý. „A ke všemu srabácky,“ smál se Lada, a jinak nikdo.

Jo, a teď se Imboden zvedne a nejdřív si jde ulevit, ale ještě než opustí místnost — garáž nemá záchod, jen před betonovou deskou stojí něco jako strom —, řekne: „Tak to bacha. To není pravda.“

Už několik týdnů visí na lednici barevný obrázek. Prý od Ulliho vnučky, je holt v týhle fázi. Na obrázku je s dědou v malém obdélníku, to že je garáž. Když si Ulli obrázek pověsil, sundal ze zdi hambatý Polky. Chlapi pak několik dnů Ullimu důsledně říkali „děda“. Potom na to zase zapomněli a už zase Ullimu říkají Ulli.

U Ulliho smí popíjet každý, i víc, než snese. Když ale dotyčný nemůže už ani ležet, aniž by se držel, a chce s sebou na zem strhávat i ostatní a vyřizovat si s nimi to či ono, pak Ulli kývne na Ladu a Lada dotyčného vyprovodí nebo vynese ven.

U Ulliho toho může každý navykládat ažaž a může si myslet víc než kdekoli jinde. Když ale někdo mluví a myslí ještě víc, než je Ullimu po chuti, pak Ulli kývne na Ladu.

U Ulliho se platí míň než kdekoli jinde. Když ale někdo po měsíci nezaplatí všechno, pak Ulli kývne na Ladu.

U Ulliho může každý vyprávět vtip, který nemusí připadat všem vtipný. Když ale někdo myslí něco vážně, co ne všem připadá vtipný, pak Ulli kývne na Ladu.

U Ulliho může každý brečet, i nahlas. Jenže u Ulliho nikdo nebrečí.

U Ulliho může každý vyprávět historku z minula, většinou ostatní poslouchají.

Imboden se vrátil z močení a vyprávěl.

Pod bukem, na okraji starého lesa, klidně leží na spadaném listí liška. Odtud, kde se les dotýká polí, pšenice, ječmen, řepka, se dívá na malou skupinku lidských staveb, které stojí na tak úzkém pásu země mezi dvěma jezery, jako by lidé ve své nespoutané vůli vytvořit si co největší pohodlí vyřízli z jednoho vodstva dvě, aby přesně uprostřed měli úrodné a prakticky na dvou březích položené místo pro sebe a své potomky, místo pro zpevněné cesty, které zřídkakdy opouštějí, místo pro úkryty potravy, své kameny a kovy a množství jiných věcí, které hromadí.

Liška tuší dobu, kdy jezera ještě neexistovala a žádní lidé zde neměli své revíry. Tuší led, který na sobě země musela nosit. Led posouval zemí pod sebou, lámal kamení, hloubil jeskyně v zemi, zvedal ji a tvořil kopce, které se vlní ještě dnes, o desetitisíce liščích let později. Ve svém klíně konejší dvě vodstva, v hrudi vězí kořeny starého lesa, v němž má liška svůj brloh, noru, ne příliš hlubokou, vyhrabal ji jezevec, a uvnitř dvě liščata — doufejme! —, ne jako posledně, kdy vyčítavě čekala venku, když zase přinesla jenom brouky. Jestřáb tenkrát už kroužil.

Zemitou sladkost kožíšku svých mláďat by ucítila mezi tisíci jiných vůní, i teď, přestože nevane správný vítr, si je vědoma jeho sladkosti v hloubi lesa. Je si vědoma i hladu, setrvalého, přísného hladu. Jedno lišče, které přišlo na svět churavé, už umřelo. Další dvě si s brouky slušně vystačí. Skoky na myš — z místa skoro kolmo do vzduchu — ještě příliš zavánějí hrou: často přitom zapomenou na kořist.

Liška zvedne hlavu. Pátrá po lidech. Žádní nejsou nablízku. Z jejich obydlí stoupá teplo, které voní dřevem. Liška větří i mrtvé rostliny, dobře krmené psy a kočky, zpovykané ptáky a mnohé, co není tak snadné přiřadit. Mnohého z toho se bojí. Z lecčehos je jí stydno. Většina je jí fuk. Pak hnůj, pak vlna, pak kvašení a slepice a smrt.

Slepice!

Za drátěným plotem se spletenými oky v dřevěných kurnících: Slepice! Tam, za slepicí, chce liška dnes v noci.

Její mláďata se od nory vzdalují pořád víc. Liška tuší, že dnes v noci to bude poslední lov v jejím hladovém poslání. Brzy odtáhnou sama a najdou si vlastní loviště. Na rozloučenou jim chce přinést něco dobrého, něco mimořádného. Ne brouka nebo červa, ne lidmi odhozené nedojedené ovoce, nýbrž — vejce. Protože nic nemá lepší vůni než delikátní, jemná skořápka, protože nic nedělá tak dobře jako hustý sladký žloutek.

Nikdy není snadné dostat se do kurníku. I když ho nehlídá žádná slepice a lidi spí. Ptačích pařátů se nebojí. Jenže vajíčka se skoro nedají odnést. Předchozí pokusy skončily prachbídně, i když zároveň lahodně. Tentokrát zavře tlamu tak opatrně, jako když si hraje s liščaty. Tentokrát nebude brát dvě vajíčka najednou, ale pro to druhé se vrátí.

Z houští vyleze samice jezevce. Liška z ní cítí kapradí a strach. Z čeho? Netopýři se jí míhají nad hlavou. Úseční kumpáni, moc rychlí na jakýkoli žert, nervózně letí pryč. Na okraji lesa se chystá cháska divokých prasat na lov. Nevypočitatelní sousedé, prchliví, ale starostliví. Voní hezky blátem, sírou a paličatostí. Teď divoce diskutují, pronikavě ryčí tím svým hranatým jazykem, vrážejí do sebe, rochní se v zemi.

Jejich neklid nakazí i lišku. Odběhne pryč, chce ta náladová prasata rychle nechat za sebou.

Nebesa dunivě přinášejí hrom. Nelíbí se jim, že liška je na cestě. Varují ji. Hrozí.

A pan Schramm, bývalý podplukovník Národní lidové armády, později lesník, nyní důchodce, a protože to nestačí, načerno zaměstnaný ve firmě Von Blankenburgovy zemědělské stroje, sleduje sportovní sestřihy na televizním kanále sport1: Martina (19, Češka) sportuje. Martina hraje kulečník. Pan Schramm je kritický muž. Má výhrady proti pořadu, nepozdává se mu, jak Martina hraje. Martina dělá strky nepromyšleně. Martina netrefí vůbec nic, a to pana Schramma popuzuje. Jenže Martina se směje, když nic netrefí. Martina tancuje kolem tága, a to se přece nehodí, že tancuje, nehodí se, aby si sedala na stůl a zadkem posouvala koule, a nehodí se, aby hrála sama. Protože když hraješ sám, musíš mít přece jasný záměr a chtít všechny koule poslat do rohů. Soupeř, kterého člověk poráží nejradši, tomu věří pan Schramm skálopevně, je on sám.

No jasně, Martina si musí po každém strku svléknout jeden kus oděvu, to je taky v pořádku. Jenže to by stejně dobře zvládla i kdekoli jinde. Sport1 by ji nemusel stavět za kulečníkový stůl, nýbrž právě tam, kde se Martina vyzná. Pan Schramm se domnívá, že pro každého člověka existuje něco, v čem je dobrý. Snaží se proto odhadnout, co by to mohlo být u Martiny. Vodítek není mnoho: má plná prsa, krátké prsty, lesklé nehty. Pan Schramm věří na talent a pan Schramm miluje talent. Pan Schramm rád přihlíží lidem s talentem: muž s rovnou i pokřivenou páteří a prázdným balíčkem od nikotinových žvýkaček.

Na Martinu se nedívá rád. Martina má na sobě ještě kalhotky, jsou černé a vepředu mají v bílém kruhu namalovanou osmičku. To připadá panu Schrammovi vtipné. Jenže o kalhotky už nejde. Jde o to, že Martina hraje tak příšerně, jako by ani neznala pravidla. A pravidla jsou přece to první, co někoho, kdo někam nepatří, naučíš.

Pan Schramm je muž, jenž se vyhýbá konverzaci s neznámými a se známými si nejradši povídá o protiletadlových raketách, netopýrech a bývalém skokanovi na lyžích Jensi Weissflogovi, nejtalentovanějším skokanovi na lyžích všech dob.

Martina má podle něho dobrá lýtka, když se hluboce předkloní nad stůl. Ale když si stáhne kalhotky, odhodí je pomocí tága, pak při strku drcne vedle bílé a ještě se tomu hihňá, má už toho pan Schramm dost.

„No, to mě podrž,“ hlesne pan Schramm.

Vypne televizor.

V německých domácnostech se na dálkovém ovládání nachází v průměru víc bakterií než na záchodovém prkýnku. Pan Schramm přemítá nad výrazem „v průměru“. Jde o relaci. Záchodová prkýnka jsou větší než dálkové ovládání. V jeho vlastní domácnosti, pomyslí si pan Schramm, se nachází v průměru více zklamání, jež se týkají jeho samého, než která se týkají světa.

S povzdychem se zvedne z pohovky a jedním pohybem si vytáhne spodky od kotníků. Zbylé oblečení leží v koupelně. Zkontroluje, jestli mu drobné v kapse stačí na jednu krabičku. Jo.

Pan Schramm si nejprve chvilku posedí ve svém golfu. Velký muž s rovnou i pokřivenou páteří, který přemýšlí: Martina (19, Češka). Netopýr visí hlavou dolů, protože má moc slabé nohy. Nemůže se rozlétnout z rozběhu jako třeba husa.

V přihrádce u spolujezdce leží pistole.

Pan Schramm udělal z vlastního rozhodnutí hodně věcí, kterých dnes lituje. To, v čem byl pan Schramm dobrý, byl tlak. Zadržet a vydržet.

Rozjede se. Možná k automatu na cigarety, možná k opuštěné protiletecké raketové základně 123 Wegnitz, kde sloužil sedmnáct let. Cigára nebo kulka do hlavy, ještě se nerozhodl.

Martina má možná talent na nehty. Jak se to vlastně jmenovalo?

V domácnosti Wilfrieda Schramma se nachází v průměru víc důvodů proti životu než proti kouření.

Překlad Tomáš Dinter

Vydává nakladatelství Labyrint.

Saša Stanišić se narodil v roce 1978 ve Višegradu v bývalé Jugoslávii. Od čtrnácti let žije v Německu. Na Univerzitě v Heidelbergu vystudoval němčinu a slavistiku a v Lipsku absolvoval Německý literární institut. Jeho románový debut Jak voják opravuje gramofon (2006, česky vyšel v Labyrintu v roce 2011) byl přeložen do 31 jazyků a setkal se s nadšeným ohlasem čtenářů i kritiky. Nejnovější román Noc před oslavou (2014) se stal bestsellerem a získal několik ocenění, mimo jiné Cenu Alfreda Döblina a Cenu Lipského knižního veletrhu.