Zlatí komunisti, zlatí!
Za socialismu jsme všichni vyrůstali ve stejných, pro hodiny tělesné výchovy centrálně předepsaných trenýrkách, a jestli byla společnost nějak rozdělená, tak na holky v modrých a chlapce v červených. Jiná dělení společnosti též existovala, ovšem 99 % socialisticky pracujících nemohlo ohrozit pár existencí, které se ze slušné společnosti vyloučily samy svou nepřizpůsobivostí, chorobnou touhou na sebe upozorňovat, maloměšťáctvím a takovou nějakou prostě blbostí.
Dneska si příznačně i trenky (sám pojem je navíc dnes hrubě nepostačující) každý nosí, jaké chce, ač někdo má dokonce třeba oprané a potrhané, zatímco jiný zlatem vyšívané. Tento text však nebude o kapitalistickém rozevírání nůžek mezi solárními barony a toaletářkami, neboť by se rád vyhnul sice populárním, ale přeci jen už trochu vydojeným otázkám rozvibrovávajícím úhelná existenční dilemata typu, jestli je lepší socialismus s relativně dražším rohlíkem v hubenějším spotřebním koši s frontou a klidem na práci, nebo kapitalismus s tisíckrát dražším vodným/stočným a rizikem, že až si budete napouštět bazén z veřejného hydrantu, někdo vás chytí.
Současná společnost je rozdělená daleko zjevněji. Propast mezi hlavními společenskými kmeny má i ekonomické parametry, ty ovšem nejsou tím nejpodstatnějším, co z vás udělá „pražskou kavárnu“, „kremroli“, „dobrosera“, „konvičkovce“ nebo „slušného Čecha“. Rozdíly budou spíše ve struktuře výdajů než v reálných příjmech, takže zatímco dobroser většinou ušetří za zájezd do Egypta a padesátidílnou sadu hrnců, připlatí si zase za farmářský jídelníček, iPhone a řadu předmětů denní potřeby, protože například přijít do kavárny s polyesterovou kabelkou z Lidlu prostě není známkou toho, co se sluší a patří. Nejde totiž ani tak o válku bohatých proti chudým, ale daleko spíše o spor a nepochopení dvou mentalit, přičemž jeden z hlavních rozlišovacích znaků mezi nimi je ten, jak moc se vzpomíná na „zlatý komunisty“.
Nemalá část společnosti zkrátka trpí ostalgickým zraněním duše. Jinými slovy: nesmířila se se ztrátou identity určené přehledností pravidel života za socialismu. A paradoxně je nakonec často i celkem jedno, zda tato identita byla přijata pouze formálně, a ve vnitřní emigraci s ní jednotlivec nakládal spíše ironicky a podvratně, nebo byla budována s patřičným zápalem. Dobová realita měla svou působivost pro všechny, svět vymezovala jasně — stačilo si doplnit své osobní +/−, červené a modré trenýrky byly stabilní a jednoznačně čitelné, bez ohledu na to, jak moc rádi jste je nosili. To platilo pro většinu aspektů veřejného života: intervaly Spartakiád, pětiletek a sjezdů strany i socialistický „svatý rok“ příslušných výročí a svátků rytmizovaly střídu témat médií, výloh obchodů i všudypřítomných nástěnek. Reportáže o mírových demonstracích pokrokových občanů proti politice vlastních západních vlád i o úspěších dožínkového boje o zrno měly funkci ritu, který upevňoval jednoduše vykolíkovanou podobu světa, kde bylo celkem jednoduché si něco o straně a její politice myslet, ať už to bylo cokoli.
Jenže čas trhnul oponou, „do pěti let doženeme Rakousko“ se nesplnilo hned asi čtyřikrát za sebou, přišly různé krize, které ten náš chvatně splácaný dort skoroblahobytu a vítězství svobody okousaly, a k tomu ještě hned nepřipluli uprchlíci, kteří by chtěli zbytek.
Ale nejen to. Obyčejný člověk se také musel naučit žít s tím, že pro stát je zajímavý pouze na úrovni „má dáti — dal“ a pro média vůbec, snad jen příležitostně jako někdo, koho štípla vosa v příkladné sezonní reportáži. Žádné dojičky v hlavním vysílacím čase, žádná Nedělní chvilka poezie o hornících. Život se oproti normalizačnímu umakartovému biedermeieru propadl do chaosu a ztratil řád, a to často i pro ty, kteří se proti němu vymezovali: některé noviny píšou něco jiného než jiné; máslo stojí pokaždé jinak (to už celkem zvládáme, i to, že někdy ani máslo není, čím se zdá být), všude se šíří všelijaké homosexualismy, internety se svými bizarními hrdiny… Obyčejný člověk je zklamán, často bez ohledu na to, jestli v roce 1992 volil ODS nebo Levý blok.
Asi jen menšina z těch, co vzpomínají na socialismus, by chtěla nutně do povinného prvomájového průvodu nebo akce Z. Spíše je celé to vzpomínkové blouznění (jinak se tomu často ani nedá říct) jen výrazem nejistoty a únavy z pomalé a nepřehledné demokracie a neschopnosti kriticky rozlišovat mezi mediálními obsahy, která přerůstá až do paranoidních vizí (zdaleka ne jen oblíbené chemtrails). Současný intelektuál by však neměl zapomenout ani na to, že ostalgie by nefungovala bez toho všeho, co můžeme popsat jako antiostalgii či ironickou ostalgii. V jistých kruzích se tomu také ne úplně vhodně říká „primitivní antikomunismus“. To se projevuje nejen plastičtějším historickým povědomím o zločinech komunismu, ale zároveň často i jistou přezíravostí ke „zločinům kapitalismu“, ač ty jsou vůči těm socialistickým žabařské, a často navíc vznikají proti smyslu volného trhu a demokracie.
Zatímco nostalgiky kupodivu najdeme i mezi nacionalisty a extremisty pravicového okraje, ač prorůstající do idey „slušného Čecha“ (sentiment po silné roli státu včetně silových složek, nacionalismu — a náš socialismus byl de facto nacionalistický, internacionalismus zůstával stranou praxe), antiostalgii praktikují nejen neoliberální ultras, jejichž vize svobodné společnosti si nezadají s mafiánským know-how, ale často též intelektuálové, jejichž vidění by mohlo být přeci jen subtilnějšího rozlišení.
Myšlenkové zkratky vyvěrající z traumatu ztráty přehlednosti se pak objevují i v literatuře a neméně pak v diskusích o ní. Literární poetika jako by dodnes měla stvrzovat pro- a protirežimní postoj. Tato absurdní posttraumatická reakce na ztrátu jasně deklarované režimní (non)konformity vyjádřené (ne)praktikováním socialistického realismu není o nic mimóznější než vzpomínání na „zlaté komunisty“. Soudobá demonstrativně projevovaná nonkonformita „čtenářské bezohlednosti“ vůči někdejšímu stylovému diktátu je skutečných duševním skanzenem. Literatura jako by stále byla v zajetí poetických polí, která narýsovali dávní soudruzi. Vzývání ničím neomezené „svobody tvorby“, která se nedívá napravo nalevo, snad jen do sebe, aby se náhodou neušpinila upachtěností kolektivního organismu, se, co čert nechtěl, mění v až podivnou slepotu vůči tak elementárnímu faktu, že i velká literatura potřebuje čtenáře. Přesto, objeví-li se upozornění na tento pro literaturu zhoubný fakt, vytasí se dotčení se slovníkem zcela odvislým od předlistopadové reality. Český autor se tak sám poslal do vnitřního exilu své komunity věrných. Jako by si nevšiml, že mu už pětadvacet let nikdo nic nediktuje, ba i kdyby chtěl, nemá potřebné vymahačské nástroje. Autorova obava, že bude komerčně příliš úspěšný, což ho umělecky diskvalifikuje, je jeden z velkých mýtů současného uvažování o literatuře, a nikoli překvapivě: pramení právě v tom socialistickém diskurzu, kde byl žádoucí autor sice srozumitelný (i pro dělníka ze šroubárny), ale na druhou stranu se měl vyvarovat laciné podbízivosti maloměšťáckému vkusu. Tedy se štítil snadno získané pozornosti čtenáře.
Jak moc ti komunisti byli zlatí, ja tak vlastně dobře vidět na současných literárních polemikách. Jak zřídkakdy se obejdou bez varování před „úkolováním spisovatelů“, „kulturtrégery“ a oblíbenou „normalizací“ (naposledy výmluvně Vojtěch Němec: „Obsese funkčnosti“ (Tvar 3/16, s. 11), ovšem zdaleka není sám). Soudruzi, děkujeme, vždyť jak bychom se bez vás mohli dnes bavit o literatuře!