Než se staneme bezdomovci
Občas je třeba v sobě potlačit cit pro elegantní krásno, který tak rád ulpívá na povrchu, a hledat krásu ve šmantu. Útlá knížka Michala Matouška (nar. 1953), člověka mnoha řemesel, průkopníka ajťáctví v Česku a blogera, je přesně takovým dobrodružným podnikem: ohavná obálka s potiskem jakýchsi galusek a téma bezdomovectví, jež lze pojednat jako konjunkturální thriller ze dna společnosti, nebo se sladkobolností hyperaktivního sociálního pracovníka, který své okolí děsí víc než bezdík s krabicovou Poezií na zastávce.
Michal Matoušek se k práci pro lidi bez přístřeší dostal jako nezaměstnaný. S pro něj příznačnou sebereflexí si na otázku, proč dělá právě tuhle práci, odpovídá: „…určitě i proto, že jiná nebyla. Je někdo pohoršen mou upřímností? Rád by ve mně našel zář sociálního porozumění a obětování?“
Útlou knížečku (má pouhých dvaasedmdesát stran) lze přečíst za jediný večer, ale jsem si jistý, že tím s ní zdaleka neskončíte. Vlídnou možnost se k této knize vracet poskytuje již její forma, je psána jako „nečasový“ deník, kde se jednotlivé poznámky, úvahy i anekdoty točí kolem rozličných podnětů. Vskutku se mi však zdá, že autor — možná nevědomky — píše manuál (nejen) pro sociální pracovníky, arciže stále jde o krásnou literaturu — záznamy rytmizované, poučené literaturou, ba nebojím se říci: čtivé (což o žádném manuálu patrně nikdo neprohlásí).
Matoušek ve svém zpovídání naštěstí nevystupuje jako svatoušek, jako Matka Tereza, jak na počátku zmiňuje. V klasických rolích dvou policajtů by on byl ten zlý. A bezdomovce si nijak neidealizuje: „Trochu smrdí, trochu kradou, dost lžou, nejvíc sami sobě.“ Hovoří o pravidlech, o zájmu médií, o potřebě ráznosti i vcítění, o výkalech a hnijících končetinách. Když se podívám na fotografii autora na zadní straně, docela živě si představuji hovor klientů z ulice s těmi, co jsou v útulku: „Kdo je tam dneska?“ — „Matoušek.“ — „Ten vůl?! No to je v prdeli…“ Ano, někdy jsou to příběhy plné legrace, v nichž bezdomovci sehrávají roli smutných hrdinů.
Jedním z okruhů, v nichž se točí Matouškovy úvahy (a zjevně točí i samotného Matouška), je tzv. radikální sociální práce. V této koncepci jde o „pozitivní snahu o dosažení společenské rovnosti skrze zapojování znevýhodněných skupin“, v praxi radikálové soudí, že by se „uživatelé služeb“ měli zapojit do rozhodování. Matoušek — a to je jedna z figur jeho humoru — dovádí tuto abstraktní vizi do absurdních důsledků: je na pohovoru, kde v komisi sedí klienti, a prohlašuje, že v nízkoprahovém centru nebude nikdo chlastat. A klienti tleskají: „To je zásadový chlapík, toho berem!“ Rozšafně však na jiném místě soudí, že k takové „spolupráci“ by úplně stačilo, kdyby se klienti v centru neposrávali. Ostatně si lze těžko představit naplnění této až fašisticky idealistické představy — bezdomovci jsou apatičtí a lehkomyslní (jak autor připomíná), a pakliže ne, snaží se vyhrabat se z takového života, a ne na něm participovat. Poslední okruh Matouškových noticek začíná příznačně větou: „Jak od nás klienti odcházejí.“ Uvádí zde, myslím, ze všech mikropříběhů v knížce ten nejjímavější: o klientovi, který miloval Sázavu a toho posledního jara se rozhodl, že se k ní vrátí a tam… „Když ho našli, lezly mu po tváři mouchy, ‚plné rozednívajícího se pocitu štěstí‘.“
„Určitě neumí žít na výbornou, naši klienti… ale dobrá smrt je tu i pro ně,“ dodává Matoušek. Tak je to, odlepit se ode dna — to je skoro nemožné. „A systémoví dohlížitelé se k nám chtějí chovat jako k bezdomovcům ještě dřív, než se jimi staneme.“ Raději buďme rádi, že Ode dna můžeme číst v teple domova. Škoda jen, že Michal Matoušek není takový grafoman jako jeho jmenovec Ivan, velice rád bych si přečetl další jeho knihu, neboť málokdy jsem se mohl proplétat tak nádhernou skrumáží moudrých myšlenek a duchaplných postřehů…
Michal Matoušek: Ode dna, Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2015