Divoké kameny

Svatého Eustacha, dvacátého dne měsíce září

Abyste mohli spolu se všemi svatými pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka tohoto tajemství.

Svatý Pavel

Kolik krásy v sobě nesou stavby vytvářené několika mistry v různých dobách! Naše dílo ovšem to štěstí mít nebude. Celou kompozici ovlivní těžký terén, architektonické řešení se musí přizpůsobit jemným křivkám svahu. Nápaditý a velmi šikovný bratr Alfons z velké kupy hlíny v reliéfu modeluje půdorys celého kláštera, vyznačuje umístění zdí, pilířů a sloupů do výšky asi dvou palců. Jeho práce vyvolala velký zájem floriellské kapituly. Opat je všechny přivedl slavnostně až k nám. Je to sice místo ticha, ale zprávy se v něm šíří rychle, všichni o započetí studií věděli. Bratřím se na hodinu dostalo povolení hovoru, tedy i kritiky. „Tímto otvírám jednání naší kapituly,“ pronesl opat. Vzrušení nad plány nového domova, dnes mnohem konkrétnějšího, je naprosto pochopitelné. Navzdory opatovu doporučení jsem se — padni komu padni — pustil do popisu kostelní věže, jako kupec chválící své zboží. „Ta zvonice, bratři moji, je dílem okamžitého vnuknutí. Většina prvků u mě vzbudila početné pochybnosti, ale kostelní věž se mi přímo vnutila, jako ve vidění. Měli byste vědět, že je znázorněním pláště naší Panny, jež bdí nad naším klášterem. Není to pochopitelně žádná nedokonalá socha, nýbrž plné vyjádření, zobecněná forma jejího ztuhlého pláště z těžké, vyšívané látky poseté drahokamy. Tak, jak tam nyní stojí, přikrývá kněžiště, vévodí transeptu. Její svatá kápě do svých neviditelných záhybů halí i vaše chórové lavice. Jedná se pochopitelně o abstrakci, ale my, mistři díla, dennodenně a do hloubky mísíme poezii se skutečností, plastické dílo s jeho inspirací. Vzpomínáte si, jak ten cisterciácký mnich celý vystrašený hledá své bratry v ráji, a když žádného nemůže najít, vrhne se s pláčem k Panniným nohám? Ona se k němu skloní, pomůže mu na nohy, rozhalí mírně plášť a ukáže mu všechny cisterciáky v čele s opatem Bernardem. Právě tato svatá legenda se stala inspirací kostelní věže našeho kláštera.“ Všichni se už vidí zakryti imaginárním pláštěm, jenž do své draperie halí i jejich lavice. Benedikt a převor odvádějí bratry na stavbu, zatímco já jsem s opatem usedl na slamník: „Milý synu,“ povídá mi, „překvapils mě, ba přímo šokoval; proč jsi mi toto neřekl, když jsem tu byl naposledy? Copak si myslíš, že jsem bez srdce? A teď mi řekni, je ta historka pravdivá? Ta s tím pláštěm?“ „Otče, odpusť mi, že jsem ve svém přesvědčení sehrál takovou komedii. Všechno je přece pravda i lež, nikdy nevíme, co je v tom, co si myslíme a říkáme, upřímné a kde již podvádíme. Byl jsem tak přesvědčen již od počátku? Nemyslím si. Tehdy to byla jen neurčitá, abstraktní forma, když jsem se však pustil do prvních náčrtů, vzpomínám si, že jsem zcela jasně spatřil pyramidu tyčící se do výšky jako socha světce či mnicha. Trojúhelník svaté Trojice mi poté vnukl další obraz: znázornění matky. Silueta bez ramen, drobná a jemná; taková se mi zjevovala ze všech stran, dominovala údolí. Teď tomu, co jsem právě říkal, věřím. A co ty, otče? Je ta legenda o plášti podle tebe pravdivá? Co myslíš? Je to jen obraz či předobraz budoucnosti?“ „Jedno i druhé, synu. Věřím, že blaženství je v ráji skutečné: bok po boku té, kterou milujeme z celého srdce, té, jež na zemi nahradila ženu, které jsme se dobrovolně zřekli. Vidím tam i sebe, aniž bych se viděl. Střet skutečnosti s legendou. Ráj, to je nejen obraz, ale i abstraktní místo stvořené pro blaho duší. Pro tělo a kukuly už tam sice není místa, ale pro svatou přítomnost plnou radosti ano, v takové formě, kterou dokážeme vnímat našimi zjevenými smysly. To znamená, že pro nás, ubohé smrtelníky, je hmotné znázornění předložené umělci pravdivé a musí nám stačit. Děti, poddaný lid, mniši, biskupové i králové mohou tak věřit stejným obrazům a svatým vizím. Říkám ti, synu, že před chvílí jsi ve mně vzbudil skutečné dojetí, já jsem se pod tím pláštěm na mou duši viděl, tak jak jsi ho popisoval. Hladil jsem tu těžkou látku, a protože jsem s přibývajícími léty trochu zimomřivý, představoval jsem si i podšívku z kožešiny. Chápeš to? Postupně jsem tebou popisovanému obrazu dával viditelné kontury. Jsem si jistý, že je nemožné, aby se tak nestalo, takže se tak stane. Síla Božího ráje, Boha, jenž je svými rozměry i prožitky stejně nepostižitelný naším vnímáním, jako my jsme nepostižitelní světem: proč se tedy bránit obrazům vědy, naivity, vidinám umělců? Od této chvíle, můj synu, budu nejhlasitějším obhájcem předobrazu, jehož jsem se dnes mohl s takovou intenzitou dotknout. Ten, kdo by ti teď chtěl bránit ve výstavbě naší zvonice, bude potřebovat hodně síly, já věřím tvé vizi; zasloužil sis ji, závidím ti a žehnám.“ Proč mě pokaždé, když jde o řemeslo, naplní pochyby a výmluvy, ostýchavost a hanba? Cítím se stále tak sebejistě, zde se mi do svědomí vetře vždy zvláštní stydlivost, podivný pocit plachosti. Jako bych měl najednou pocit, že slovy odhaluji něco neobyčejně důvěrného, za co se člověk obyčejně stydí. Pokaždé když dojdu k něčemu, na čem mi opravdu záleží, musím se velmi nutit. Po zralé úvaze zjišťuji, že jsem ve věci kostelní věže vystupoval sice jako hokynář a komediant, že jsem se tím pouze bránil zveřejnění těchto svých opravdových, upřímných emocí! To jsem pochopil díky opatovi.

Svatého Matouše

Poslouchej, co říká člověku: „Jako se tyčí nebesa nad zemí, tak se moje cesty tyčí nad vašimi cestami, mé myšlenky nad vašimi myšlenkami.“

Bernard z Clairvaux

Bratři spí, já jsem se právě vrátil z Florielly. Odjížděl jsem nad ránem, před tercií jsem byl na místě k jednání kapituly. Opat nám přivezl dobré zprávy z Francie, Jindřich, králův bratr, bude brzy arcibiskupem remešským. Tento princ patří mezi nejbližší přátele našeho papeže, je naší nejsilnější oporou u krále Ludvíka VII. Jeho vliv potřebujeme, král je vrtkavé povahy, často váhá, někdy je spíš pro Plantageneta, jindy pro Rudovouse. Mír mezi Francií a Anglií je naprosto nutný alespoň do ukončení rozkolu, tedy vítězství papeže Alexandra nad vzdoropapežem Viktorem. Opat z Clairvaux není žel Bohu mezi námi, ten by tuto smutnou aféru jistě dokázal urovnat. Králové naší doby používají církev k osobním potřebám, aby zakryli vlastní zneužívání moci či ukojili choutky po další nadvládě: to je počátek všeho zla. Světská a duchovní moc se střetávají ve špinavém boji o vliv, zatímco obyčejní křesťané se ptají, kde je pravda. Ve floriellském klášteře zavládla již zima, i když je stále pěkné počasí, v kapitulní síni bylo docela chladno. Opat mě po zasedání ještě zdržel, chtěl se mnou mluvit o mých plánech. Náš otec působí vždy tak vážně; pravda, mívá i vroucí slova, ze svého minulého působiště si ale ponechal pevné jednání, rozhodné slovo, gesto vojáka: je to mnich bojovník. Jinak dosti široká kukula na něm naopak vzbuzuje pocit, že se z těžkého brnění právě převlékl do domácího. Všechno u něj vypadá mocně, masivně. Když s ním debatuji, připadám si jako kobylka pod býčími kopyty. Kdybych neměl výhodu řemesla, bylo by to nepříjemné. Jeden druhého si ale vážíme, já kvůli jeho nadání pro organizaci, on pro moji technickou zdatnost a plastické vnímání. Nejdříve pochválil mé přípravné studie, shledal v nich tak jako v minulosti dokonalost tvarů, dobrou techniku i smysl pro člověka; vytkl mi však, že pracuji příliš osamocen, výhradně s přihlédnutím ke svému vnitřnímu světu, že se bráním budoucnosti. Opat hovořil s takovým odhodláním, že mě ani nenapadlo, abych se bránil, nechal jsem přejít bouři. Pokračoval dál: „Cítím, že jsi jak na nožích, máš chuť říci, protestovat, že Thoronet má být klášter pro šedesát bratří. Jenže jak to můžeš vědět? Copak nevíš, že naše kláštery nejsou nic jiného než pracující města? V Cîteaux, Clairvaux, Molesmes, Fontenay dnes žijí tisíce mnichů. Za svatého opata Roberta jich bylo deset; proč se vzpíráš myšlence, že tu jednou mohou stát celá města svatých kněží? Nemáš strach, že tvé architektonické řešení od počátku pojaté v omezeném plánu způsobí politováníhodný chaos, tedy pokud budou další postupovat podobně jako ty? Z našich domů mohou být jednou města, musíme na to myslet a stavět je do předem stanovené osnovy, být připraven na případný rychlý rozvoj, to je povinnost každého mateřského kláštera. Samozřejmě že mnišská města mají svůj zvláštní charakter, ve středu leží křížová chodba, malé náměstí určené meditaci, kolem něj jsou uspořádány prostory určené prvnímu společenství; přijdou další křížové chodby, křídlo noviciátu, kopistů, nové refektáře; to už se sem hrnou obláti, postaví se hospic, který jednoho dne zdvojí, ztrojí svůj objem. Kostel pro dvě stě osob přestane stačit, kapitula rozhodne postavit nový svatostánek. Ošetřovna pro deset konvršů a čtyři mnichy bude na čas postačující, pak si ale vzpomeneme na velké epidemie, uvědomíme si, jak slabé je lidské tělo, a hnáni křesťanskou láskou postavíme ošetřovnu dosahující fantastických rozměrů. Dej na mě: v našem statku, mlýnu a dílně jsme ještě vesnicí. V ovčárnách, stájích a polnostech usínáme již coby městys. Ale v dalších dílnách, kovárnách, ošetřovnách a špitálních střediscích, hospicích a kostelech se jednoho rána probudíme jako město. Musíš uznat, že svět, který se právě rodí, má zapotřebí rad i příkladů. Triumfující křesťanství usiluje o novou organizaci, staví si města. A nám mezi prvními připadl úkol začít a podnikat. Naše modlitební osady měnící se v obrovská města nás jako první nutí vtisknout nížinám, a zvláště pak údolím, zvlněné krajině osnovu našeho vývoje, jehož rozsah však nikdo nezná dopředu. Já si tyto perspektivy ani bezprostřední realitu nepřeji, ale ani se jim nevyhýbám. Mým úkolem je vybrat, uspořádat, spočítat — kapacitou vodních zdrojů počínaje, výkresy odpadních vývodů konče; stejným způsobem na mně leží umístění nejen první, ale i té poslední zvonice, jež i za sto let musí být v souladu s předchozími. Naše města musí jít příkladem, musí mít pevná pravidla, neboť jsme Řád, žijeme podle pravidel Řehole. Celkové uspořádání je sice dáno předem, avšak vytvořit jeho budoucí formu není zdaleka nic snadného, neboť i ona zůstává předem neurčitelnou. Každá funkce, klášterní, kulturní, zemědělská, špitální, ubytovací či výrobní, podléhá vlastnímu vývoji, v závislosti na náhlých změnách programu nebo příliš rychlém růstu: nová povolání jsou stále velkou neznámou. Znamení řádu musíme ovšem nést za každých podmínek: mistr stavitel vytvoří jednotné pravidlo, kterým se budou řídit všechny části konstrukce, poměry jejich objemů, uspořádání platné i pro zásahy vzdálené v čase, on vyznačí dělicí cesty, každé činnosti vyhradí svůj prostor; tak zůstane mnich mnichem, a když onemocní, bude ošetřován daleko od dílen a řekou poháněných mlýnských kol. Toto pravidlo stejně jako naše Řehole musí předcházet každému usazení v kraji. Žijeme v úžasném století, jež se v lecčem velmi podobá nejplodnějšímu období císařského Říma, kdy uprostřed pouští a téměř za dne na den vyrostla celá města. K podrobné síti základních potřeb města je třeba přidat i obecný náhled jeho konečné formy, jakousi první přípravu pro sochaře.“ Překlad Denis Molčanov   Vydává nakladatelství Vyšehrad.