Šíp do nebe

Rodokmen viny — Ahor a Baba Narodil jsem se v osmém roce trvání manželství mých rodičů jako první a jediné dítě; matce bylo třicet pět let. Zdá se, že při mém narození šlo všechno špatně: vážil jsem přes pět kilo, porodní práce mé matky trvala dva dny a takřka ji zabila. U mé kolébky stál celý pochybný freudovský Olymp, od krále Oidipa po Oresta. Jak lze správně předpokládat, v případě, narodí-li se jediné dítě ženě na prahu středního věku, zklamané dobrovolně přijatým exilem, byla láska mé matky nadměrná, vlastnická a vrtošivá. Matku sužovaly vracející se migrény, byla obětí rychle se měnících nálad od překypující něžnosti po prudké výbuchy vzteku, takže jsem byl v nejranějších letech neustále zmítán mezi citovým klimatem tropů a Arktidy — a zase zpátky. Od tří let jsem byl předán do péče dlouhé řady zahraničních guvernantek — Fräuleins, Mademoiselles a Misses se střídaly jedna za druhou v různě dlouhých intervalech až do mých dvanácti let. Žádná nezůstala déle než rok. Jedna hezká Fräulein zmizela za tajemných okolností, protože — jak jsem se dozvěděl později — jí můj vzdálený bratranec, jeden z darebákových synů, pořídil rodinu. Anglickou miss poslali, aby si zabalila po čtrnácti dnech, když matka z fotografie v jejím pokoji zjistila, že jezdila na koni v cirkuse. Jiná musela být sadistka, protože se mé vzpomínky na ni skládají z řady promyšlených trestů, které mi udílela. Všechny ty zahraniční guvernantky z éry před rokem 1914 zřejmě přišly do odlehlých Uher kvůli nějaké bláznivé události nebo katastrofě v životě: byly to typy, které by, kdyby se narodily jako muži, vstoupily do cizinecké legie. Pořád ještě mám fotografii s datem 1916, na níž je skupina těchto podivných a zakazujících žen se svým chovancem v budapešťské zoo. Vypadají jako skupina trestankyň v ženském vězení, uniformně oblečené do sukní s honzíkem, laciných plášťů lemovaných kožešinou, s rukávníky, péřovými boa a v kloboucích s péry. Druhá v pořadí — jak v naší domácnosti, tak jako faktor vyvolávající neurózy — byla Bertha, panská. Plným jménem byla slečna Bertha Búbala. Měla syna, který se jmenoval Béla Búbala a byl přibližně v mém věku; byl nemanželský a v zemi byl vyobcován. Bertha byla kostnatá žena s koňským obličejem a se záští vůči životu, který pohryzal její povahu, až zkysla; byla oddaná mé matce, která ji tyranizovala, a Bertha zase tyranizovala mne. V její péči jsem byl v intervalech mezi guvernantkami. Tato období někdy trvala několik týdnů nebo měsíců, a protože matka byla často upoutaná na lůžko, byla Bertha jediným stabilním faktorem v toku událostí a měla nade mnou neomezenou nadvládu. Vůdčím pravidlem její vlády bylo, že obviněný je vinen, pokud se neprokáže jeho nevina. Vzpomínky na má první léta vypadají, jako by se skládala z nepřetržité řady zločinů, které s sebou nesly stejně monotónní následek potrestání a nemilosti. Třebaže bylo nemožné vědět předem, zda nějaká akce je nebo není zločinem, já jsem o své vině nikdy nepochyboval. Člověk přicházel k vině automaticky, stejně jako si během dne ušpiní ruce: a být v nemilosti bylo přirozené vyústění tohoto procesu.

Arthur Koestler ve třinácti letech

A tak první zásadní fakt, který v mé mysli zapustil kořeny, bylo vědomí viny. Tyto kořeny se rychle, tiše a hltavě jako eukalyptus rozrostly pod navátým pískem rané zkušenosti. Má matka Berthin despotismus nejen trpěla, ale povzbuzovala ji v něm, protože v něm viděla spartánský vliv, který mi zabrání být „zkažený“. Že děti nemají být zkažené a že se jim musí vládnout „železnou tyčí“, bylo základní zásadou viktoriánské výchovy obecně a u Hitzigů obzvlášť. Toto přesvědčení vedlo k dalšímu zvratu v právním řádu. V normálním běhu života je dovoleno všechno, co nezakazuje zákon. V mém dětství bylo zakázáno všechno, co nebylo výslovně dovoleno. Domov, který tvoří scénu mých prvních vzpomínek, byl typický středostavovský byt z přelomu století, nacpaný plyšovými závěsy, dečkami, střapci, třásněmi, krajkovými přehozy, bronzovými nymfami, amorky a míšeňským jelenem u zátoky; a nevyhnutelnou kůží z ledního medvěda mezi klavírem a palmou v květináči. Na žádný z těch předmětů SE NESMĚLO SAHAT; kromě dětského pokoje byl byt lesem zakázaných stromů a jedovatého břečťanu. Do seznamu hlavních provinění patřilo: dělat rámus, odpovídat, neposlouchat Berthu, mluvit v přítomnosti cizích lidí, aniž by člověk byl vyzván, zapomenout říci „prosím“ a „děkuji mnohokrát“, požádat druhého o pomoc a nepočkat, až ji sám nabídne. To však byla všechno jasná, identifikovaná provinění; temnou hrozbou života bylo, když se člověk provinil, aniž by si toho všiml. Rodiče mě kárali jen zřídka a potrestání mělo většinou podobu Být v Nemilosti. Nemilost začínala tím, že jsem musel stát „v koutě“ obličejem ke zdi; pak následovalo, že se mnou „nemluvili“ několik hodin a někdy i den nebo dva, dokud neproběhl obřad oficiálního odpuštění. Ten se skládal z odříkání oficiální formulace pokání a slavnostního slibu už nikdy nezlobit, načež zase následovalo oficiální prohlášení o odpuštění. Existoval také stav zprostředkování mezi úplnou nemilostí a odpuštěním. Tehdy na člověka mluvili a měl dovoleno mluvit, ale jen o tom, co bylo přímo nutné; v diplomatické řeči byly podmínky uznávány de facto, ale ne de jure. Pamatuji si jen jednu příležitost, kdy mě zprostila obvinění Bertha. Byla to událost tak výjimečná, že její připomenutí po nějakých třiceti letech stále ještě provázejí emoce. Jednou jsem si uvědomil, že jsem opět v nemilosti, a zeptal jsem se Berthy, co jsem provedl. Existovala totiž dvojí nemilost: jedna, která začínala oficiálním vyhlášením, založeným na konkrétním provinění; a druhá, nevyhlášená, které si člověk začal být vědom, až když si všiml, že „se s ním nemluví“. V tomto případě se předpokládalo, že bude pátrat po charakteru zločinu, a bylo to v pořádku. Když jsem tedy pátral, stiskla Bertha rty a pár vteřin mě v trpkém tichu pozorovala, jak to obvykle dělala, když na mne mluvila. Pak vydala oficiální prohlášení, které bylo zároveň obviněním i verdiktem: posunul jsem porcelánovou sošku několik centimetrů od jejího vyznačeného a posvátného místa na krbové římse. V tu chvíli náhodou vstoupila do pokoje matka, a protože zaslechla část Berthina obvinění, nedbale poznamenala, že sošku na nové místo posunula ona. Bylo nevídané, že se postavila na mou, a ne na Berthinu stranu, i že mě Bertha nechala být s chabým „počkej příště“ — a tato nevídaná událost ve mně rozpoutala takovou vlnu úlevy a vděčnosti, že jsem si její ozvěnu uvědomil ještě po mnoha letech v požehnaných a vzácných okamžicích, kdy se nějaký sekýrující seržant nebo vězeňský dozorce náhle projevil v lidském světle. Fakt, že nečekaná úleva zanechala tak hluboký dojem, se zdá odkrývat rané přijetí viny a zaslouženosti každého trestu, který bude vykonán. Můj otec v tom všem sotva vstupuje na scénu. Jeho chimérický svět strojů na otvírání obálek a radioaktivního mýdla ho příliš pohlcoval, než aby zasahoval do mé výchovy. Krom toho si byl bolestně vědom své vlastní ignorance ve věcech učení a muselo pro něj být mučivé vyrovnávat se se zaujetím dítěte-knihomola, na jehož otázky nedokázal odpovědět. Něžně a ostýchavě mě z odstupu miloval a později byl naivně pyšný, když viděl mé jméno vytištěné. Naše ostýchavost byla vzájemná; od mých prvních školních dnů do konce jeho života jsme nikdy nenavázali intelektuální kontakt a nikdy jsme nevedli jediný rozhovor důvěrné povahy. Ani jsme se nikdy nehádali; měli jsme jeden druhého rádi a respektovali jsme se s ostražitou rezervovaností cizinců, které svedla dohromady cesta vlakem. I když byl pološílený jedním způsobem, kdežto já jiným, instinktivně jsme se k sobě obraceli svou rozumnější stránkou. Celkově to byl zdvořilejší a civilizovanější vztah, než jaký jsem kdy po tak dlouhé časové období s někým udržoval.  

Koestlerova rodina v roce 1911

Zdá se, že se všechny mé rané vzpomínky seskupují kolem tří dominantních témat: viny, strachu a osamělosti. Strach z těch tří vystupuje nejživěji a nejnaléhavěji. Vypadá to, že se léta, která mne formovala, skládala z řady šoků. První, na který se pamatuji, se odehrál, když mi bylo mezi čtyřmi a pěti lety. Matka mne zvlášť pečlivě oblékla a vydali jsme se s ní a s otcem ven. To bylo samo o sobě neobvyklé, ale ještě podivnější bylo zvláštní a omluvné chování rodičů, když mě vedli Andrássyho ulicí a oba mě pevně drželi za ruce. Šli jsme na návštěvu k dr. Neubauerovi, říkali, ten se mi podívá do krku a dá mi medicínu proti kašli. Pak dostanu za odměnu zmrzlinu. V tom týdnu mne k dr. Neubauerovi vzali už předtím. Prohlédl mne a pak si s rodiči šeptal způsobem, který ve mně vzbudil strach. Tentokrát jsme nečekali, lékař a jeho asistentka nás očekávali. Chovali se podezřele lichotivě. Musel jsem se posadit do jakéhosi zubařského křesla a pak mi bez varování či vysvětlení připoutali ruce a nohy koženými pásy ke kostře křesla. Lékař a jeho asistentka to provedli rychlými, obratnými pohyby a v tichu bylo slyšet, jak dýchají. Napůl bez sebe hrůzou jsem natahoval krk, abych viděl rodičům do obličeje, a když jsem viděl, že jsou také vystrašení, svět se vychýlil ze základů. Lékař je oba vystrčil z místnosti, připevnil mi pod bradu kovový tácek, roztáhl od sebe mé cvakající zuby a strčil mi mezi čelisti gumový roubík. Následovalo několik nezapomenutelných minut, kdy mi dozadu do úst vrazili kovové nástroje, vykašlávání a zvracení krve na tácek pod bradou, pak dva další útoky kovovými nástroji a další kašlání, krev a zvracení. Tak se v Budapešti A. D. 1910 bez anestezie provádělo trhání mandlí. Nevím, jak na něco takového reagovaly jiné děti. Se vší pravděpodobností jsem musel být stižen nějakým zapomenutým traumatizujícím zážitkem už dříve, protože jsem reagoval šokem, který měl mít trvalé následky. Takové okamžiky naprosté osamělosti, kdy mě rodiče opustili a nechali ve spárech nepřátelské zlé moci, mne naplňovaly jakousi kosmickou hrůzou. Bylo to, jako bych nějakým propadlištěm spadl do temného podzemního světa archaické brutality. Od té doby jsem nikdy nepozbyl vědomí o existenci onoho druhého vesmíru, do kterého může být člověk přenesen v jediném okamžiku a bez varování. Svět začal být dvojznačný, nabitý dvojím významem; události probíhaly podle dvou odlišných plánů zároveň — viditelného a neviditelného — jako loď, která na prosluněné palubě nese pasažéry, kdežto kýl pluje světem fantomů, který je pod ní. Není nepravděpodobné, že můj pozdější zájem o fyzické násilí, teror a mučení částečně vyplývá z tohoto zážitku a že dr. Neubauer vydláždil cestu k tomu, abych se stal kronikářem ohavnějších aspektů naší doby. Bylo to mé první setkání s „Ahorem“, iracionálním archaickým hororem, který posléze hrál tak důležitou roli ve světě kolem mne, že jsem pro něj vymyslel tu příhodnou zkratku. Když jsem pak po letech upadl do rukou režimu, kterého jsem se nejvíc obával a který jsem nejvíc nenáviděl, a když mě vedli v poutech nepřátelským davem, měl jsem pocit, že se jen opakuje situace, kterou jsem už zažil — byl jsem spoután, dostal jsem roubík a byl jsem vydán zlé moci. A když mí přátelé mizeli ve spárech různých diktátorů, mohl jsem se, když jsem o nich psal, docela snadno dostat na jejich místo. Možná se zdá, že přeháním účinky jednoho zážitku, jímž byl koneckonců jen jeden z nejběžnějších chirurgických zásahů, provedený poněkud neobratně a krutě. Přesněji řečeno si někdo může myslet, že tuto psychiatrickou studii vypracoval autor podle jakéhosi dramatického ohlédnutí nazpět. Nikdo nemůže zaručit, že si to pamatuje přesně; avšak skutečností je, že jsem více než rok po onom zážitku žil ve vlastním podivném fantastickém světě a hrál si na schovávanou se zlou mocí, která mne pronásledovala. Tuto moc zosobňoval náš jemný rodinný lékař dr. Szilagyi.

Krátce po operaci mandlí jsem ležel v posteli s žaludeční nevolností. Dr. Szilagyi mne prohlédl a po obvyklé poradě s matkou za zavřenými dveřmi mne žoviálně poplácal po tváři a poznamenal: „No dobrá! Zdá se, že bude nejlepší rozříznout ti bříško nožem.“ A s tím spokojeně odešel v ranním plášti a pruhovaných kalhotách a s velkou koženou brašnou — ve které nepochybně ležel nůž. Byl jsem už dost velký, abych chápal, že to dr. Szilagyi myslel jako žert. Jenže jsem se záhadnou jemností ucha malého dítěte pro odstíny zachytil v podtónu něco, co moc žertovné nebylo. Ve skutečnosti debatoval dr. Szilagyi s mou matkou o tom, zda bude vhodné vyoperovat mi slepé střevo. Ještě dlouho poté se mi dny dělily na nebezpečnou a bezpečnou polovinu. Tou nebezpečnou bylo dopoledne, kdy lékař obcházel pacienty. Bezpečnou polovinou bylo odpoledne, kdy je přijímal ve své ordinaci. Situaci ovšem komplikoval zvyk mého otce brát mne občas na dopolední projížďky najatým kočárem; zatímco on navštěvoval své obchodní známé, já jsem čekal v kočáře. Předtím, než doktor Szilagyi vyřkl hrozbu, která mě neopouštěla, jsem měl ty dopolední projížďky rád. Teď jsem se jich bál, protože když jsem byl v kočáře sám, cítil jsem se obzvlášť ohrožený a zranitelný; kdyby dr. Szilagyi šel náhodou kolem, mohl by si vzpomenout na svou hrozbu, unést mě z kočáru a odvést mě s sebou. Při každé vyjížďce jsem tedy otravoval otce, aby vzal zavřený, a ne otevřený kočár. Zavřené kočáry měly malé záclonky, kterými se dala zatáhnout okna. Jakmile otec vystoupil z kočáru, pevně jsem zatáhl záclonky. Má posedlost nabyla ještě výstřednějších podob. Jednou za čtrnáct dnů jsem musel s otcem chodit k holiči, aby mě ostříhal. V holičství byla špatně osvětlená zadní místnost, kterou bylo vidět v zrcadle před holičským křeslem. Když byly dveře otevřené, mohl jsem zahlédnout zadní místnost a matně si tam všimnout několika podivných nástrojů, které visely z háků. Ty nástroje mi nějak připomínaly nůž, který mi měl rozříznout bříško, a tak se z holičství stalo další hrůzyplné místo. Nikdy jsem se rodičům ke svým obavám nepřiznal ani jsem je nepožádal o ochranu a nikdy jsem neměl žádné kamarády, kterým bych se svěřil. Protože rodiče stranili dr. Neubauerovi, poslali mě do pasti a zradili mě, už jsem jim nedůvěřoval; každá zmínka o té věci jim mohla připomenout dočasně odložený a zapomenutý nápad a uspíšit jeho provedení. Musel jsem se v té době umět lépe přetvařovat než v pozdějších letech, protože se rodiče nikdy nezamýšleli nad tím, co se děje v mém soukromém podsvětí. Ale tehdy taková byla většina dětí: nedokázaly udržet tajné zprávy z faktického světa, ale dokázaly být dokonalými konspirátory, pokud šlo o svět jejich fantazie. Nedokážu si vybavit, jak dlouho ty návaly mírné paranoie trvaly, ale muselo to být několik měsíců, protože se mezitím změnila roční doba a na zavřený kočár se zataženými záclonkami začalo být příliš teplo. Hned po mých šestých narozeninách mě poslali do školy a v té době ta zvláštní posedlost zanikla. Překlad Petruška Šustrová   Vydává nakladatelství Academia.