Ztuhlý Evropanův smích

První i druhá půlka koncertu, které od sebe dělí tři měsíce a lidská i politická traumata, jsou pro Evropu zásadní. O té první, která byla smutným pokračováním útoků na redakci časopisu Charlie Hebdo ze začátku roku 2015, se mluví dodnes. Hrozba islamistického terorismu se vznášela nad nedávnou bezpečnostní konferencí NATO v Mnichově i souběžně probíhajícím visegrádským pokusem o státnictví v Praze. Zatímco stárnoucí bílí muži v kravatách mluvili o blízkovýchodních strašácích, v Paříži se jim i těm vlastním pokusili čelit nejevropštějším možným způsobem: rock’n’rollovým hodokvasem. Na místo pietní vážnosti vtrhlo světské veselí a smích, v tomto případě až doslova onen osvobozující Nietzschův a Kafkův smích nad absurdností tragédie. Frontman samotné kapely Eagles of Death Metal Jesse Hughes mluví o koncertu jako o terapii, na videích z vystoupení lze často zahlédnout úsměvy smáčené slzami.

Jesse Hughes nicméně nenechal vyznít obnovený koncert v Bataclanu v jeho symbolické čistotě, nenechal znít pouze poryvy „tragického chechotu“. Využil příležitosti a mediální pozornosti, aby upozornil na skutečnost, že „kdyby všichni měli zbraně, nic z toho by se stát nemuselo“. Hughes je známý příznivec volného držení střelných zbraní, nejde proto z jeho strany o nijak překvapivý výrok. Je ovšem zajímavý z hlediska kontextu. Zaprvé, Hughes nemluví o Američanech z rodné Jižní Karolíny, ale o mezinárodním davu, v němž by podle něj měl v ideálním případě každý mít za pasem pořádný kolt; právo na zbraň se v rozlité mediální realitě stává univerzálním, lidským právem. Příznačné je, že toto právo hlásá bílý privilegovaný muž z konzervativního křesťanského státu — čemuž patrně bude odpovídat i profil těch, jimž tato práva náleží —, kterého s politickou vizí spojilo nikoli povolání a zájem, nýbrž okolnosti. Slova slavného jsou slyšet více než slova povolaných, i mezi postiženými jsou privilegovaní.

A zadruhé, Hughes svým horováním v předvečer koncertu v Bataclanu propojil dva různé světy, svět politických řešení a svět karnevalu, který si z nich utahuje, který nám umožňuje vystoupit a prohlédnout. Oba potřebujeme k životu a přežití. Potřebujeme však i napětí mezi nimi, bariéru umožňující perspektivu.

Jan Patočka v jednom ze svých kacířských esejů píše, že člověk moderní doby upadá morálně natolik s tím, nakolik jeho čas požírá racionální pragmatika, nakolik se — řečeno s jiným klasikem — odkouzluje svět. Během dvacátého století si tak člověk musel sakralizovat výdobytky technické civilizace, aby zůstal příčetný, ať už rockové hvězdy, výrobky firmy Apple, variety stravovacích strategií a tak dále. Globalizace a s ní všeprostupující krize však ukázala neudržitelnost konzumerského sakralismu, ukázala jeho cenu. Oltáře dnes vyrábí dětské ruce. Jediné, co (snad!) stále dokáže narušovat profánnost našich krizových dnů, aniž by to nutně muselo mít přišpendlenou cenovku, je umění. Stačí se podívat na slané úsměvy z Bataclanu, na vytřeštěné oči diváků improvizovaných podzemních divadel v Sýrii.

Hughesovo gesto nebylo výjimečné, naopak, bylo poměrně typické. Je už celkem běžné, že umění není „jen“ osvobozující, ať už lidsky, genderově, etnicky nebo sociálně, že umožňuje alespoň na malou chvíli opustit svět útlaku a odcizení a občas jej svou silou i změnit, ale že na sobě nese konkrétní politický program řešení problémů sdíleného světa, ať už podporu zbraní, výzvu k odstoupení nějakého politika nebo reformě bankovního sektoru. A tak tato umělecko-politická pragmatika, která ve věku mediální všetečnosti chmatá po všem zajímavém, třpytivém a jiném, zabíjí jediná místa, odkud lze společné problémy vidět, paradoxně se stává svým vlastním hrobařem. Z rockera se stal úředník se ztuhlým úsměvem.