Bratr se neměl narodit
Má cesta z práce je nudná a bezútěšná. Pár kroků přes hlavní třídu, na níž ve všední dny odpoledne v klidných nedohledných řadách stojí tichá osobní auta, jako by ani nebylo jejich účelem jet kupředu, propletu se mezi nimi ke stanici metra I. P. Pavlova a potom se sunu pod zemí až na předměstí, kde stojí dům, v němž bydlí matka. Cesta k němu vede pod dálnicí, ulice, na níž dům stojí, je rušná, přetížená dopravou. Tady už ale auta frčí a přejít ulici je skoro nemožné. Klidně bych na svých cestách k matce nemusela po celý rok vidět nic než podzemní tunel metra, cestující, zavrtané do svých bulvárních novin a učebnic, auta a reklamy. Stanice metra Kačerov je odporná, špinavá, zanedbaná štace, kterou kdysi socialističtí inženýři Metrostavu vyprojektovali s největším možným počtem bariér, jaký si lze představit: k autobusům, na něž většina cestujících přestupuje, vedou schody dolů, podchod pod silnicí, schody nahoru, do metra schody dolů bez výtahu. Jen z metra nahoru jeden eskalátor, u něhož se tvoří fronta. Vrcholem architektury je jakési atrium, kde se v nonstop stánku prodávají noviny a cigarety a podle mého pozorování zejména v noci i leccos jiného, ilegálního. Předražená samoobsluha, stánek se zeleninou (jen v létě) a sympatický, vytrvalý a nepochopitelný stánek s ponožkami, punčochami a spodním prádlem. (Kdo si to zrovna tady koupí? A přece tu stánek stojí, co pamatuju.) Ve fontáně plavou odpadky, autobusy najíždějí jeden za druhým a cestující polykají výfukové plyny. Šikovně se tu krade, už několikrát jsem přišla o peněženku, trvalá zlodějská služba je u stánku se zeleninou, ke kterému už raději nechodím. Opravdu hnusné místo.
Cestou od metra k matce, u níž teď v Praze bydlím, mi skoro vždycky zazvoní telefon. Dost dlouho mi trvá, než ho vyhrabu z batohu, většinou mezitím zvonit přestane. Tentokrát to stihnu. Volá Vlasta, první žena mého bratra, s níž se rozvedl už před patnácti lety a která zůstala v přízni naší matky, zatímco druhá bratrova žena Eva, s níž se rozvedl teprve před rokem, nebyla nikdy úplně přijata. Vlasta je zubařka, předpokládám, že chce ohlásit návštěvu. Jezdí do Prahy na různé lékařské konference a přespává u našich o víkendech, kdy já odjíždím. Ale Vlasta mi stručně řekne: tvůj bratr Vít zemřel.
Zastavím se jen na chvíli a zase jdu dál tou hnusnou cestou pod dálnicí, kde v noci stává už dobře mi známý exhibicionista, přecházím na přechodu, kde skoro nikdy nesvítí pro chodce zelená, míjím bazar, kde jsem si nikdy nic nekoupila a kde ve výloze vystavují nádobí, prádlo, nářadí i autodíly, jdu kolem pekařství, kde mívali otevřeno v neděli v podvečer, když přivezli čerstvý teplý chleba a rohlíky, ale už to zabalili a o víkendu neotevírají vůbec, zpráva mě zastihuje kousek od mámina domu, kde ale nemůžu zalézt do svého pokoje a myslet věrně na svého bratra, jako jsem na něj myslela po celé svoje dětství, po všechny časy našeho odloučení, protože u matky žádný svůj pokoj nemám.
Pracuju v Praze a jsem tu proto, že opouštím svého muže a jsem jím opouštěna a maskuju to prací. Jsem u mámy, jako bych byla malá, na území, kde vládne ona, jako vládla po celé moje dětství. Bydlím tu s pocitem provinění, který zaháním, ale on se usadil kolem žaludku a ozývá se stejně, jako když jsem klíčem na stužce na krku odemykala v dětství dveře od bytu a vcházela do předsíně, kde to už vonělo večeří, já jsem však nevěděla, na co se mi třeba přišlo a jaký můj průšvih mě v kuchyni čeká. To, jak žiju teď, se ale životu v dětství v ničem nepodobá, už nemám nikde ochranu, se svými průšvihy jsem sama. Nevím si s tím rady — a do toho mi přijde tahle zpráva. Vlasta neřekla, co se stalo, a mě automaticky napadlo, že infarkt. Co taky jiného v téhle době plné stresu?
Úředně bydlím v Plzni s Hugem, svým mužem, a dcerou Magdalénou. Byt je malý, Magdaléna tam má na spaní palandu a pod ní svůj psací stůl. Všechno se musí skládat a rozkládat, jinak bychom se tam vůbec nevešli. Proto jsem si pronajala ve vedlejší ulici malý ateliér, pracovnu. V ní spávám s Martinem.
A v tomto pronajatém příbytku se v noci stala divná příhoda. Náhle mě probudila rána, venku už svítalo, vstala jsem a vidím, že na zemi leží rozbitý porcelánový hrneček, ve kterém stála svíčka od Vánoc, už hodně ohořelá. Nic víc jsem neviděla, nic, co by mohlo způsobit takový hluk. Bylo to divné, ale ještě na chvíli jsem vlezla do postele, zavřela oči a spala, než budu muset na vlak. Teprve po probuzení, až když jsem vylezla ze sprchy a pořádně se podívala po místnosti, jsem zjistila, že ve vitríně praskla skleněná polička pod tíhou knih, jež jsem na ni naskládala místo skla a porcelánu, které stejně žádné nemám. Knihy se sesuly ke středu a hrneček vypadl ven. Uklidila jsem to jen zběžně, vstala a šla na nádraží. A teprve teď, když se blížím k rodičovskému domu, mi dochází, že ve chvíli, kdy prasklo v knihovně sklo, volal můj bratr o pomoc. Byl určitě opilý, nejspíš se domů vrátil z tahu, který původně neměl v úmyslu, vrátil se do prázdného bytu — byl sám, neměl rád svou práci, neměl žádnou lásku a myslel na to, že by měl přestat pít: čím ale vyplní díru po tom chlastu, to prázdno o tisíci hodinách? V té jitřní hodině můj bratr zemřel.
Máma je večer vždycky unavená, není s ní řeč, bolí ji oči, už nemůže číst. Bezmocně sedí u televize, anebo když to není ke koukání, jen tak v křesle. Když jí to řeknu teď, bude mít bezesnou noc, a kdo ví, jak tu zprávu snese. Nemám to nechat na ráno? Už se přece nic nestane, nic se nezmění. Řeknu jí to ráno a zůstanu s ní doma, abychom mohly všechno probrat. Máma, na rozdíl ode mě, žije ve spokojeném manželství, ale její manžel není otcem ani mým, ani bratrovým. Tahle zpráva se ho netýká, ne osobně.
Ještě chvíli. Sednu si na lavičku před trafikou, kde si vždycky při čekání na autobus děti prohlížejí pornografické obálky a já si prohlížím ty děti, myslím chvíli na to, jak jsme byli dětmi já a brácha. Jak bylo venku hezky touhle dobou těsně před prázdninami, jak jsme si plánovali, co všechno spolu podnikneme, až jednou budeme bydlet pohromadě.
Vždyť ani nevím, co se opravdu stalo, Vlasta mi to neřekla. Třeba to neví, je s bráchou rozvedená, on si našel jinou ženu, tak proč by zrovna Vlasta měla vyřizovat jeho úmrtní záležitosti? Byl to infarkt, i náš táta přece zemřel ve čtyřiceti osmi letech na infarkt, a brácha měl potíže s vysokým tlakem, mluvili jsme o tom, když jsme se naposledy viděli. Vstanu a pomalu jdu dál, už jsem u branky, začíná léto a na mámině zaprášené zahrádce kvetou růže. Odemykám vrátka, klíče mi upadnou na zem, a když se pro ně sehnu, jako bych převrhla nádobu, vylejou se odkudsi zevnitř slzy a chvíli musím zůstat stát, abych ten příval vrátila zpátky, abych se uklidnila. Mámě to řeknu, samozřejmě.
Matka, jak si ji pamatuju, byla krásná a chytrá. Jako dítě jsem žárlivě pozorovala maminky ostatních spolužáků a dávala dobrý pozor, jestli je moje maminka opravdu nejkrásnější: byla. Bylo to jistě i tím, že byla také velice mladá, když jsem se narodila, bylo jí dvacet dva let, byla drobná, měla zrzavé kudrnaté vlasy a ve tváři pravidelné, ostré rysy. Nad přímostí a pravidelností maminčina nosu a nad přesnou vykrojeností jejích rtů mi zůstával rozum stát — můj dětský nos byl trochu bambulatý a brzy na něm bylo patrné, že bude o něco delší, než je hezké, mé dětské tělo bylo zavalité a neohrabané, zatímco matka měla tělo tanečnice.
Matčinou výraznou vlastností byla šikovnost — a ona si na ní také zakládala. Šikovně dokázala v úplných začátcích naší společné existence v pohraničním okresním městě naložit na staré kolo několik pytlů šišek a ještě mě, asi čtyřletou, šikovně si počínala v ohrnutých holínkách v prádelně u velkého prádla a zrovna tak šikovně si vedla na zahradě. Náš život uměla zorganizovat účelně, zbytečnostmi se nezdržovala. Nemínila obětovat život starosti o jeho pouhý provoz. Chodila jsem do jeslí i do školky, ze školky jsem odcházela domů poslední, protože maminka vždycky napřed zašla z práce domů, zatopila a připravila večeři a teprve potom mě šla vyzvednout. Radši bych snášela hodinu zimy a příprav, než být ve školce pořád poslední, ale to umím vyslovit až dnes. A také až dnes vím, že máma prostě chtěla být hodinu doma sama. Bydlely jsme spolu ve staré romantické vile po německém továrníkovi, bylo to sice přepychové bydlení, ale ne pro nás. Dům byl postavený pro domácnost se služebnictvem, v místnostech byla kachlová kamna, v kuchyni obrovský železný sporák, v koupelně měděný kotel na vodu a secesní dlaždičky, byla tam prosklená veranda a velká zahrada, ale to všechno vyžadovalo každodenní nepřetržitou péči a na tu matka neměla čas — ani k ní nebyla ochotná. Stačilo, že skládala dvakrát ročně sama mnoho metráků uhlí. Ve vile jsme nebydlely samy, druhá rodina byla ovšem stejně chudá jako my, byl v ní sice muž, ale byl nemocný a žádné těžké práce v domě nevykonával. Zatímco matka obstarávala domácnost, zahradu a jídlo, hrála jsem si na půdě s kočkou nebo na zahradě s kytičkami. Pod mirabelkou kvetly bílé i fialové fialky, u plotu petrklíče, na louce vzadu za zahradou všechny možné druhy kvítí, z něhož se daly plést věnečky, a z rozhrnutých krtčích hromádek se daly dělat zahrádky. Sklízely jsme s mámou jablka ze starých stromů, malinká a žlutá s červeným líčkem, moje úloha spočívala v tom, že jsem jablíčka ze staré kožené brašny, do níž je máma na stromě natrhala a spustila dolů po prádelní šňůře, jedno po druhém přendala do lísky. Máma seděla vysoko na stromě, na sobě měla plátěné kalhoty, bleděmodré jako podzimní nebe nad námi, zrzavá hlava jí ve slunci plála a já jsem byla nevýslovně šťastná. Můj o rok mladší bratr s námi nebyl, ale o tom později.
Když jsem jako dítě stonala, maminka se mnou nebyla doma, nemohla si to dovolit, měla velice malý plat a táta, který s námi nežil, nám nepřispíval. Než šla máma do práce, připravila mi čaj a nějaké jídlo na kamna, konvice syčela, já jsem si prohlížela knížky, číst jsem ještě neuměla, ale fascinovaně jsem zírala na potištěné stránky, a v poledne matka přišla podívat se na mě, přiložit do kamen a dát mi oběd. Snášela jsem to dobře, těšila jsem se na ni a nevadilo mi být sama, snila jsem v té staré vile o tom, že jsem dítě ze starého zchudlého rodu, malá zakletá princezna — odkud jsem to mohla znát? Snad z rádia, které sice skoro pořád hrálo budovatelské písně a utahanou taneční hudbu, zpívali k tomu Yvetta Simonová a Milan Chladil, ale někdy přece snad vysílali nějakou hru nebo čtení, které mi krátilo můj osamělý čas. Protože jak jinak bych k tomu přišla, kde bych vzala inspiraci pro své snění? Taky večer jsem bývala sama doma, matka měla na starosti venkovské ochotníky a knihovny, které vedli lidé v pohraničních obcích až po práci, takže čas od času odjížděla večer na cesty po okrese služebním autem. Nebála jsem se samoty, ale večer se ozývaly zvuky, které nebylo možno odhalit ani vypnout, podivné syčení hrnce s vodou na kamnech, kamna vůbec byla zdatné domácí strašidlo, anebo vítr ve větvích jívy za oknem a kočky na zahradě… Čemu jsem rozuměla, toho jsem se nebála, ale tyhle noční zvuky byly nepochopitelné. V té době bylo v noci v Chodově naprosté ticho a černočerná tma.
Jednou před domem zastavila černá lesklá pragovka, služební auto okresního domu osvěty, už tehdy to auto bylo starožitnost, ale to jsem nevěděla, my jsme nikdy auto neměli a vůbec skoro nikdo neměl auto, a z toho černého jakoby pohřebního vozu vynášeli moji maminku. Na nohou měla tlusté kostkované podkolenky, které by si nikdy sama neoblékla, moje elegantní pražská maminka nikdy neslevila ze své městské elegance. Byla zraněná! Pod podkolenkou měla na kotníku velkou krvavou ránu, přátelé, kteří ji přinesli, se ale smáli a mluvili o nějakých kamnech. Lekla jsem se, co bude se mnou, ale ukázalo se, že inspekce ve venkovské knihovně zahrnovala také stěhování kamen a ta spadla mojí mamince na nohu: snad ji nemá zlomenou? Neměla, jen se jí zničily tenkrát tak vzácné punčochy a musela si od paní knihovnice vzít ty strašné podkolenky. Maminku položili v pokoji na kanape, mohla jsem vstát a účastnit se děje, nohu jí ošetřoval jako v té doktorské pohádce takový štíhlý pán s šedivými hustými vlasy, odborně křížil obinadlo před tím, než pruh gázy roztrhl podél a zavázal na uzel. Potom se společnost ještě chvíli zdržela, někdo uvařil čaj, mě nikdo neposílal spát, a tak jsem poslouchala, jak mluvili nejen o těch kamnech a knihovně, ale i o divadle a o různých lidech, jejichž jména mi byla povědomá z rádia. Pak odešli a já jsem s mámou usnula na jedné posteli. Nic horšího než tento úraz se nikdy nestalo.
Když máma odjížděla do Prahy, nechávala mě u známých, a jednou dokonce dva dny v dětském domově. Nebrala jsem to jako velké příkoří, uznávala jsem nutnost těch odjezdů, a protože jsem nerada jezdila tu dálku vlakem, ani jsem maminku nepřemlouvala, aby mě vzala s sebou. Milejší mi ovšem bylo, když mě u nás doma měly na starosti mladé a svobodné máminy přítelkyně. S těmi byla zábava a hry, které s mámou nebyly, tyhle dobrodružné dívky vesele trávily své mládí v pohraničním okresním městě na počátku šedesátých let dvacátého století. Jednou jsme uspořádaly výstavu mých výkresů a našpendlily je na klavír. Obě, mámina kamarádka Milena i já, jsme se pak divily, když se máma vrátila a neměla radost. Nechápala jsem, proč se jí to nelíbí, až jsem se dozvěděla, že na piano se nesmějí připínáčky přidělávat výkresy. Nepochopila jsem ale proč, když bylo celé odřené a z bazaru. Milena, která pak ostatně emigrovala do Anglie, ovšem nebyla slečna z Prahy, ale odněkud z Ústí nad Labem a celkem nic jí nebylo svaté, rozhodně ne nábytek. Přitom na ten klavír uměla hrát, zpívaly jsme spolu Sluníčko, sluníčko a Malé kotě spalo v botě. Chodily jsme spolu nakupovat a já jsem se divila, proč když jdeme kolem vojáků, oni hvízdají, až mi Milena řekla, že to znamená, že ji balí. Ohromně mě bavilo, co jim odpovídala, a přála jsem si, abychom spolu chodily pořád nakupovat nebo na procházky kolem hotelu Český les, kam vojáci chodili na pivo, ale Milena o vojáky nestála. To se mi líbilo taky. Byla jako moje starší sestra, byla skvělá.
