Stát — země — národ: Loajality moravských Čechů a Němců

Mezi nejdůležitější aspekty vztahující se k fenoménu loajality bezpochyby patří kolektivní vědomí a další formy přináležitosti k různým sociálním celkům, jako jsou stát, národ, církev, země, stav, třída a další. O vztah mezi loajalitou a kolektivní totožností půjde i v tomto příspěvku, který vychází z moravského materiálu — s přesvědčením, že Morava 19. století nabízí jedinečný příklad soužití či konfliktu různých „loajalit“. Její specifičnost spočívá v geografických faktorech, národnostním složení obyvatelstva i v historickém vývoji země od středověku až po moderní dobu.

Politické, společenské i kulturní procesy druhé poloviny 18. století a století následujícího, souhrnně většinou označované jako modernizace, zásadně proměnily podobu kolektivních identit i jejich hierarchii. Přelomovou epochu bezpochyby představuje osvícenství. Platí to i pro prostředí habsburské monarchie, kde jednou z intencí „revoluce shora“ v podobě reforem Marie Terezie a Josefa II. bylo vytvořit silný, centralizovaný stát. Císařovna i její syn zintenzivnili úsilí svých předchůdců o posilování ústřední panovnické moci na úkor stavovských samospráv. Pozvolna se tím měnila povaha státu i jeho symbolická reprezentace. Do té doby sloužil jako symbol státní moci panovnický dům v čele s panovníkem jako otcem, a tak měla tato reprezentace silné patrimoniální a také patriarchální rysy. Loajalitu ke státu či spíše dvoru však pociťovali především ti, kdo se nacházeli v blízkosti dvora, včetně Vídeňanů. Pro ostatní země a jejich obyvatele představoval stát vzdálený, nejasný horizont. Jejich případné loajality se vztahovaly k bezprostřednímu okolí, jež tvořily rodina, ves, farnost a také panství jako základní územněsprávní jednotka. Reformy Marie Terezie a Josefa II. položily základy moderního státu především tím, že vytvářely byrokratizovanou státní správu a „demokratizovaly“ soudnictví. Zrušení nevolnictví, uvolňování poddanských břemen, zasahování soudů nebo postátněných krajských úřadů do záležitostí patrimoniální správy, to vše znamenalo, že namísto vrchnostenské autority se více prosazovala autorita státní. Tím se stát „zviditelňoval“ také pro nejprostší obyvatele, třebaže ti si jej povětšinou ztotožňovali s panovníkem, konkrétně Josefem II. Jeho popularita mezi rolnickými vrstvami, nabyvší až mytických rozměrů, tuto skutečnost dokládá nejpřesvědčivěji. Reprezentace vladaře jako otce přetrvávala a překážela osvícenskému úsilí o desakralizaci panovníkovy moci.

Vrstva formující se byrokracie tvořila, vedle armády, hlavní oporu státní moci. Její příslušníci se měli zároveň stát hlavními nositeli nové státní ideje. Úředníků neustále přibývalo a postupně mezi nimi sílilo státní vědomí; právě byrokracie se stala hlavní nositelkou rakouského státního patriotismu. Že jednu z jeho konstitutivních součástí tvořilo němectví, souviselo s rodícím se německým nacionalismem jen částečně. Pro příslušníky byrokracie, také pro většinu měšťanstva i aristokracie z rakouských a českých zemí, byl rakouský stát německým v tom smyslu, že jako hlavní dorozumívací jazyk vyšších a vzdělaných vrstev sloužila němčina a že se německá kultura v druhé polovině 18. a ještě intenzivněji v první polovině 19. století stala určující také pro rakouskou monarchii, na úkor ostatních vlivů, v té době především francouzských.

Ačkoliv státní patriotismus nelze ztotožňovat s osvícenským patriotismem, oba fenomény do určité míry souzněly. Osvícenský patriotismus ve své ideální podobě znamenal určitý morální postoj, směřující jednotlivce k účasti na veřejných záležitostech, pěstování vzdělanosti v osvícenském duchu, šíření osvěty, dobročinnosti. V praxi se mohl osvícenský patriotismus vztahovat k různým „vlastem“, konkrétním či abstraktním; záleželo na prostředí, politickém, sociálním, kulturním. Nezřídka měl kosmopolitní ráz. Jednu z „vlastí“ mohli obyvatelé monarchie spatřovat i ve státu, jak dokládá například známý spis Josepha Sonnenfelse O lásce k vlasti. Jinak byl dobový koncept patriotismu vágní, do značné míry se jednalo o módní záležitost. Bylo však důležité, že některé prvky osvícenského patriotismu se staly komponenty jiných loajalit — platilo to například pro počátky českého národního hnutí, a to v Čechách i na Moravě, kde nedílnou součást pomyslného etického kodexu stoupence národního hnutí tvořil postulát aktivní účasti na veřejném, především kulturním životě a šíření národní myšlenky. Spojitost mezi osvícenským patriotismem a nacionalismem v českém prostředí dokládá mimo jiné také vliv učení Bernarda Bolzana na řadu představitelů českého národního hnutí. Forma jistého etického závazku vtiskovala národnímu vědomí ráz specifické loajality.

Naplno se konflikt různých forem kolektivního vědomí a loajalit projevil v revolučních letech 1848 a 1849. Revoluční události přispěly k vyhranění dosud mlhavých představ o společenských svazcích. Volnější politický život přiměl své aktéry, aby přesněji formulovali či definovali vlastní stanoviska, cíle, sympatie, loajality. Týkalo se to Čechů, Němců i těch, kdo zůstávali nacionálně indiferentní. Období března a dubna 1848, kdy se hlavním a společně sdíleným požadavkem — či spíše heslem — stala svoboda a konstituce, brzy pominulo, když se ukázalo, že nacionální a liberální prvky politických programů nejsou vždy v souladu. Formující se politická reprezentace českého národního hnutí na Moravě prodělala klíčový rozpor hned na počátku, v podobě střetnutí zemského a národního vědomí. Tehdy vzbudila na Moravě nelibost petice takzvaného Svatováclavského výboru, požadující státoprávní spojení českých zemí. Moravany pohoršilo, že tento požadavek vznesla česká národní politická reprezentace, aniž by se o tom s Moravany domlouvala. Tradice moravského zemského patriotismu byla v polovině 19. století stále ještě velmi silná a do značné míry poznamenaná letitou nevraživostí vůči Čechám a Praze. Nositeli tohoto tradičního patriotismu byly moravské stavy a v prvé řadě aristokracie. Ještě v první polovině roku 1848 se však obě reprezentace české národní politiky, česká i moravská, sblížily a hájily stejný program. Tato spolupráce trvala i v následujících desetiletích, při stálém posilování českého národního vědomí na úkor moravského zemského.

Německé jaro provázela nadšená touha po základních liberálních svobodách (tisku, shromažďování a dalších) i opojení myšlenkou všeněmeckého sjednocení. Na počátku jara 1848 se liberálně smýšlející Němci příliš nezabývali svou loajalitou k rakouskému státu. Byli si jisti tím, co chtějí odmítnout — zpátečnický režim kancléře Metternicha. V předbřeznové době sloužilo Rakousko jako synonymum reakce, zatímco některé německé země se jevily jako liberalismu zaslíbené. Také proto se myšlenka, že rakouské a české země se stanou součástí nové velkoněmecké říše, nezdála kacířská; ani to, že s východní částí habsburského soustátí se již nepočítalo.

Ne všichni se ovšem v té době s habsburským středoevropským soustátím rozžehnali. Na Moravě to platilo zejména o konzervativně-liberálních politicích sdružených okolo týdeníku Politisches Wochenblatt, v čele s Peterem Chlumeckým a Otto Hingenauem. Považovali se za Rakušany a Moravany, zůstávali loajální k rakouskému státu, nicméně odmítali centralizaci a lpěli na určité míře autonomie jednotlivých zemí a posílení samosprávy. Byli v podstatě národně indiferentní; svoji národnost pojímali spíše politicky a územně, a nikoliv etnicky.

Průběh revolučních událostí i jednání frankfurtského parlamentu nutily aktéry revolučních událostí přehodnocovat jejich stanoviska. Rakouský stát, který se na počátku jara 1848 zdál bezmocný a na pokraji rozkladu, prokázal na italských bojištích životaschopnost a získával zpět ztracený respekt v očích svých obyvatel, především těch, kdo se obávali dalšího, radikálního pokračování revoluce. Většina německých liberálů vítala potlačení svatodušních bouří v Praze jako úspěch německé věci; jen málokteří — jako například Johann Nepomuk Berger — prozíravě upozorňovali, že se nejedná o německý úspěch, nýbrž o úspěch reakce. Zdlouhavá jednání frankfurtského parlamentu ukazovala, že deklarace se budou do praxe uvádět jen s velkými obtížemi. Kritické střetnutí loajalit pro poslance z Rakouska představovala jednání o druhém a třetím článku ústavy, týkající se závazku, že žádná část německé říše nesmí být spojena s neněmeckou zemí v jednom státě.

Změnila se i příslušnost poslanců z Rakouska. Na počátku parlamentních jednání se zařadili do klubů podle politické příslušnosti a bez ohledu na země a státy, odkud pocházeli. To se k podzimu 1848 změnilo. Většina poslanců z Rakouska, s výjimkou radikální levice, se seskupila kolem Antona Schmerlinga hájícího zájmy Vídně. Jako typický příklad peripetií let 1848/1849 se často uvádí přerod jednoho z nejčastěji vystupujících řečníků ve Frankfurtu, poslance z Moravské Třebové Carla Giskry — z rozhodného stoupence sjednoceného Německa zahrnujícího pouze západní část habsburské monarchie dospěl k přesvědčení, že by se Německo mělo sjednotit s celou habsburskou monarchií prostřednictvím personální unie.

Ani desetiletí takzvaného bachovského absolutismu neutlumilo vzpomínku na rozvoj politického života v roce 1848, a tak mohla občanská společnost stavět na základech, jež byly položeny v revolučních letech. Zatímco představitelé českého politického života na Moravě se ztotožnili s českým státoprávním programem, jak jej formulovali staročeši v čele s Františkem Palackým a Františkem Ladislavem Riegrem, němečtí liberálové se jako vůdčí politická síla moravských Němců přihlásili k únorové ústavě a podporovali Antona Schmerlinga; neodmítali přitom monarchii, pouze absolutismus. Zatímco Češi usilovali o státoprávní sjednocení zemí Koruny české, němečtí liberálové vyznávali centralismus. Zatímco česká politika se zakládala na nacionalismu, politická reprezentace německé buržoazie na Moravě usilovala o vytvoření nadnárodní, státní kolektivní identity. Měla být sekulární, občanská, její základní stavební kameny představovaly německá kultura, vzdělání, osobní svoboda a právní stát. Jenom takový stát, který by garantoval tyto hodnoty, si zasloužil jejich loajalitu; stát založený na moderních a natolik univerzálních principech, že se s nimi mohli ztotožnit všichni obyvatelé monarchie, bez ohledu na národnost.

Do určité míry byl rakouský stát v letech 1861—1879, tedy v období počínajícím únorovou ústavou a končícím nástupem Taafeho vlády, naplněním těchto ideálů. Liberálové se přitom dlouho odmítali smířit s tím, že monarchie směřuje k dualismu. Moravští němečtí liberálové v tomto ohledu patřili k nejzarputilejším; byli dokonce přesvědčeni, že jsou ve svém postoji loajálnější ke svému státu než samotný panovník. S provedením dualismu se však rychle smířili, zvláště když byl zpečetěn prosincovou ústavou, která vycházela liberálním postulátům výrazně vstříc. Nadto v první předlitavské vládě (tzv. Bürgerministeriu) zasedly ikony liberálně smýšlejících rakouských Němců, mezi nimi i Moravané Carl Giskra a J. N. Berger. Liberálové nakonec seznali, že pro jejich záměry, a zejména pro udržení dominance německého živlu, je zúžení pole působnosti na předlitavskou scénu výhodnější. Ke zklidnění paradoxně přispěla i porážka v prusko-rakouské válce v roce 1866 a vítězství Pruska nad Francií v roce 1870. Definitivně tím padla jakákoliv naděje na spojení rakouských zemí s německými a Němci žijící v habsburské monarchii se mohli plně soustředit výhradně na vnitropolitické záležitosti.

Období let 1860—1871 bylo klíčové i pro loajalitu Moravanů české národnosti. Rozhodně nebyli neloajální vůči svému státu; nadšení pro sílící český nacionalismus nebránilo tomu, aby nepovažovali rakouskou monarchii za „svůj“ stát. Tato loajalita však dostala dvě zásadní trhliny. Nejprve v roce 1866, kdy Češi demonstrovali svou loajalitu rakouskému státu ve válečném konfliktu s Pruskem; v naději, že bude odměněna ústupky českému státoprávnímu programu. Že se tak nestalo a naopak se přistoupilo k dualistickému řešení, výrazně poznamenalo vztah moravských — a nejen moravských — Čechů k monarchii. Rozčarování dovršil nezdar v úsilí o rakousko-české vyrovnání v podobě takzvaných fundamentálních článků. Ačkoliv Moravané české národnosti neuvažovali o existenci mimo rámec Rakouska-Uherska, jejich loajalita ke státu od této doby slábla.

Moravští (a nejen moravští) Němci pohlíželi na české obyvatelstvo na Moravě jako na politicky, společensky i kulturně méně vyspělé než obyvatelstvo německé národnosti. Byli přesvědčeni, že pěstování německé kultury pomůže slovanské obyvatelstvo zkulturnit a spojí je s evropským Západem. Mnozí to považovali za civilizační misi Němců ve střední Evropě; toto přesvědčení se ostatně stávalo toposem v německých historiografických pracích pojednávajících o dějinách českých zemí i střední Evropy. Němci žijící na Moravě považovali střední Evropu, a nejčastěji právě moravsko-slovenskou hranici, za výspu západní civilizace. České národní hnutí proto postupně vnímali jako ohrožení; obávali se, že národní hnutí slovanských národů usilují o spojení s Ruskem, které Němci považovali za největší civilizační hrozbu pro západní Evropu. Ve svých obavách se utvrdili už v roce 1848, kdy se česká politická reprezentace přihlásila k státoprávnímu programu, který zdůvodňovala historicky. To bylo pro německé liberály, kteří vyznávali modernizaci a vymezovali se vůči všemu, co souviselo s klerikalismem, feudalismem a absolutismem, nepřijatelné a považovali to za další důkaz politické nevyspělosti slovanského živlu. Proto se tolik upínali ke státu — byli přesvědčeni, že pouze silný rakouský stát zůstává zárukou příslušnosti střední Evropy k evropskému Západu.

Pokrok české národní emancipace na kulturním poli, rozmach spolkového života i první hospodářské úspěchy, ambiciózní politické postuláty českého národního hnutí, to vše Němce nepříjemně udivovalo. Pocity ohrožení a nejistoty sílily. Přispěl k tomu zvláště závěr šedesátých let 19. století a velká politická mobilizace české veřejnosti v Čechách i na Moravě, například během táborového hnutí. Dokud vládli liberálové, viděli moravští Němci ve vládě svou záštitu. Vše změnil nástup Taaffeho pravicové koalice, na níž participovali i zástupci českého politického tábora. Každý ústupek českému živlu, ať už na poli kulturním, jazykovém nebo politickém, považovali moravští Němci za fatální, a s každým takovým ústupkem důvěra ve stát slábla.

V poslední čtvrtině 19. století se výrazně proměňovala politická krajina a s ní i loajality obyvatelstva. Přibývalo vrstev, které participovaly na politickém životě. Vznikaly nové politické strany, stavovské i konfesní, a uplatňovaly se na úkor celonárodních stran, které politickému životu dominovaly v šedesátých a sedmdesátých letech. Politická diferenciace postihla stejně německý i český politický tábor na Moravě. Vznikaly strany, k nimž cítili jejich příslušníci silnou loajalitu, která často převyšovala loajalitu ke státu nebo národu. To platí zejména pro dělnické hnutí a také pro katolicky orientované strany. Proto například došlo v sedmdesátých letech k rozkolu v dosud jednotném českém národním táboře na Moravě, jehož významnou součást tvořili od počátku kněží. Ti však odmítali postupující sekularizaci národního hnutí a s českou národní politikou se rozešli; jejich loajalita ke katolické církvi převážila.

Určujícím fenoménem strukturujícím veřejný život však byl od osmdesátých let 19. století nacionalismus. Česko-německý antagonismus sílil, třebaže na Moravě, aspoň pokud jde o nejvyšší politickou úroveň, nebyl tak ostrý jako v Čechách. Objevilo se všeněmecké hnutí, jež se znovu upínalo k Německu a pro nějž znamenala etnická loajalita více než loajalita ke státu.

Vydává nakladatelství Academia.